Nechceme vidět skutečnost

Vytvořeno 20. 5. 2010 2:00

Autor: Petr Měrka

Hanka neměla ráda realitu. Nelíbila se jí. Byla z ní zhnusená. Hanka byla romantička a nalézala okouzlení v různých psychedelikách. Halucinace jí byla smyslem a sen nutností. Hanka byla mladá a krásná. Měla velká prsa, útlý pas a slastnou prdélku. Kluci z vesnice ji milovali a často se o ni prali. Hanka byla intelektuálka a lesba. Netoužila po samcích a už vůbec ne jejich trapných penisech. Ty povadlé salámy simulující rozkoš jí připadaly zoufalé a zhola zbytečné.

Mužské sperma řídne. Mužům řídnou vlasy. A vůbec, dokonce jim měknou mozky. Muži jsou na vymření a svět bez nich bude lepší, čistší, spravedlivější a mnohem zábavnější.

*
Hanka do sebe hodila tabletku syntetického mezkalinu a postavila se na nohy. Šla do kuchyně. Pozdravila matku. Byla utopená v trudnomyslnosti. Pila alkohol a nevnímala. Stěny byly pokryté barevnými pavučinami, vyrůstala z nich obří chapadla, která se kolem sebe divoce oháněla. Jejich konce byly ostré jako žiletka a prudce jedovaté.
Hanka pocítila panickou hrůzu. Zděsila se natolik, že upadla na blíže neurčitou dobu do katatonického stavu. Dorazila kvůli tomu pozdě na vyučování.
Učitelka Pyčková byla nasraná. Vzala ji po hodině k sobě do kabinetu. Ukázala jí, kde se má posadit. Nabila dýmku čarasem. Chvíli pukala, následně nabídla drogu i jí a pravila:
„Je na tebe tuze smutný pohled, Hanko. Co si slibuješ od života? Vždyť jsi naprosto ubohá!“
Hanka ji neposlouchala. Ocitla se ponořená hluboko ve svém nitru a tam se rozprostřela z jedné strany nekonečna na druhou. Uzřela v epicentru své duše mikroskopický bod a tím se nechala pohltit.
Zmizela Pyčkové před očima jako smrad nad hovnem. Ta se touto skutečností jakkoli nevzrušovala. Považovala ji za vliv intoxikace. Nalila si hrnek LSD, posadila se s ním na parapet otevřeného okna a začala vášnivě prdět do prostoru.
Její větry byly mohutné a omamné. Chodci na ulici se zastavili, zaklonili hlavu jejím směrem a začali vzdychat nad tou krásou, za niž považovali její báječné pohlaví.

*
„Kde to jsem?“ zeptala se Hana. Dívala se před sebe. Kousek od ní stála mladá, asi pětadvacetiletá žena. Měla na sobě průsvitnou košili. Vypadala sympaticky. Natáhla k Haně ruku a řekla jí:
„Pojď.“
Hana ji přijala a ona ji kamsi vedla. Nemohla určit, čím se to vlastně pohybují, a už vůbec nebyla schopna odhadnout, jaký je jejich cíl. Bylo to tu velmi abstraktní.
„Kde to jsem?“ zopakovala Hana znovu svůj předchozí dotaz.
„To já netuším,“ odvětila jí její smyslná průvodkyně. „To bys měla vědět ty. Tohle všechno kolem je tvůj výtvor. Respektive tvé obluzené mysli.“
„Takže ty nevíš, kam mě vedeš?“ zarazila se Hana.
„Vedu tě pryč odsud,“ pronesla průvodkyně. „Je to tu nebezpečné. Nic z toho tady totiž neexistuje, i když to je reálné. Zdánlivě se můžeš dotknout toho, co tě obklopuje, avšak onen smyslový kontakt bude pouze tvojí ryze subjektivní záležitostí. Míním tím představu toho vjemu, jenž nebude v žádném ohledu pravdivý. Já jsem tvá psychika a snažím se tě zachránit dřív, než bude pozdě a ty zešílíš.“

*
Spěchaly. Skoro až utíkaly. Slyšely za sebou dusot kroků. Hana si uvědomila, že má strach. Tato emoce jí byla nanejvýš protivná. Dělala se jí z ní husí kůže a po zádech jí běhal mráz.
„Co se to se mnou děje?“ zeptala se své psychiky.
Ta v ten okamžik otevřela dveře, které až do poslední chvíle nebyly vidět. Vtáhla ji do temnoty nevědomí a pošeptala:
„Teď se snaž uklidnit a buď zticha!“

*
Hana ji poslechla, i když netušila proč. Psychika ji tiskla pevně za ruku. Cosi se kolem nich prohnalo. Bylo to blízko. Dělila je od toho jen jakási nezřetelná příčka. Ale i přes ni mohla Hana cítit intensitu a nepředstavitelnou sílu té věci, či snad bytosti a nebo…
„To byla tvoje psychóza,“ špitla náhle psychika. „Ty si asi neuvědomuješ, že jsi mrtvá, viď?“
To, co právě psychika vyslovila, Hanu zarazilo a současně naprosto ochromilo.
„Jak, mrtvá?“ zasípala a potřebovala si nutně zapálit. Psychika jí podala krabičku Rakovin. Jednu si vytáhla a strčila si ji do pusy. Nedaleko nich pulsovalo zvláštní temné světlo. Mělo nachový odstín. Vonělo po růžích a sálal z něj chlad.
Až teprve teď si Hana všimla, jak moc je to světlo zvláštní.
„To je ontologicky pochva,“ pronesla psychika. „Takového zbarvení, jakým oplývá ona, se musíš za každou myslitelnou cenu vyvarovat. Bohužel jsi zemřela na předávkování drogami se silným halucinogenním prvkem. Jsi zmatená, nemáš to v hlavě v pořádku a ke všemu tě pronásleduje psychóza. Tím, že tě chráním, chráním i sama sebe. Jsem sobecká a jednám ve svém vlastním zajmu. Jakmile by tvá duše zahynula, bylo by i po mně a to nechci dopustit. Chápeš mě? Musíš si pohnout, vzpamatovat se a co nejdříve dosáhnout znovuzrození. Je to důležité pro nás obě!“ Držela ji za ramena, třásla s ní a vřeštěla poplatná hysterickému záchvatu. Nedokázala se ovládat. Psychóza se ve svém pátrání zarazila a svým pronikavým pohledem zabrousila jejich směrem.

*
Nevědomí je rozlehlé jako sám vesmír. Dost možná je vesmír nevědomím bytosti nazývané poslední spící člověk. V universu spočívá uložený do sarkofágu a sní bytí. Veškerá ontologie je jeho holografickou projekcí. Neexistuje pro něj minulost ani budoucnost, ale jenom jedno veliké teď.
Hana zacpala své psychice ústa. Konečně jí to začínalo do sebe zapadat. Bylo nutné chovat se s rozmyslem. Psychóza už byla blízko. Jako první se projevila mánií. Hana měla co dělat, aby jejím lákavým svodům nepodlehla.
Její psychika se začínala rozpadat. Hana z ní zbývající zbytek uchopila do náruče. Z úst psychiky vyjelo:
„Prosím, skoč do piče, která má zrzavé ohanbí. Zlepší se ti tím karma a narodíš se do dobré rodiny a dobré doby.“
Měla Hana na výběr? Co když to je všechno jenom její představa? Pod vlivem psychedelik se ocitla na pořádném tripu, jaký doposud nezažila.
Blížila se k ní paranoia a v těsném závěsu za ní byla patrná vleklá několikaměsíční deprese. Panebože! pomyslela si Hana a v tu chvíli před ní povstala iluze koupaliště. Prosvištěla branou. Z psychiky jí zůstával už jenom titěrný drobeček. Rozhlížela se po přítomných pipinách a náhle ji spatřila. Ano, to musela být ona!
Vrhla se k ní. Padla na kolena a poprosila ji o přijetí. Zrzka na ni pohlédla s opovržením, ale nakonec jí dovolila vstoupit.

*
V břichu matky měla Hana dost času, aby přehodnotila všechny své posavadní životy a zaujala k nim patřičné kritické stanovisko, které by jí v následující reinkarnaci bylo nápomocno k tomu, aby se už jednou provždy vymanila ze spárů té kruté a arogantní kauzality.