Poezie na téma „Nesmrtelná láska“

Pro člověka může být láska zdrojem neskýtaného nadpozemského štěstí nebo i pekelného utrpení. Račte vstoupit do přítmí šokujícího světa galantní i drastické poezie za účelem zjistit, jestli opravdu láska může dosáhnout bezbřehé dimenze nesmrtelnosti anebo je jen pomíjivým mlžným oparem, který se nad ránem znenadání vytratí...

Slib námořníka

Bez kompasu plavím se
po vyprahlém moři stesku
Panenskou blánou mých plachet
se prohnal meteor kulového blesku

Stěžeň, jež byl páteří lodi
zlámal vichr přes koleno útesu
Vlnobití se rozhodlo mou bárku
přestěhovat na podvodní adresu

Zřícenina mého plavidla se batolí
po nekonečné mořské planině
Jediným majákem mi po nocích bývá
prasátko měsíce na lesklé hladině

Jedinou bójí jsou vraky lodí
a použitý toaletní papír zas mapou
Bojácné ryby lekají na smrtelné posteli souše
a topící se námořníci po vzduchu lapou

S kruhy pod očima a nemajíc záchranný kruh
se dokola plavím v začarovaném kruhu
V zoufalé beznaději a beznadějném zoufalství
věříc v zázraky hledám na noční obloze duhu

Rukou otáčím střelku kompasu doufajíc
že zemské póly změní svou polohu
a dovedou mě až k milované dívce
na kterou zapomenout nikdy nemohu

Mou loďku prokously šavlozubé tesáky ledovců
a střemhlav se světelnou rychlostí řítím ke dnu
ale dávajíc sám sobě umělé dýchání si přísahám
že se od podlahy moře odrazím a ze dna se zvednu

Protože jsem přísahal, že se k tobě vrátím
a v láskyplné náruči se opět shledáme spolu
A svůj slib dodržím – i kdybys měla
obejmout mou mořem vyvrhlou mrtvolu


Červená Karkulka

Babičko, babičko, proč máš tak velké oči
když se na mě podíváš, srdce mi hrůzou poskočí

Oči mi umřely, jak už jsem stará, co bych ti mé dítě lhala
vydloubla jsem je jak pecky a místo nich si dvě křišťálové koule dala

Babičko, babičko, proč máš tak velké uši
při pohledu na tebe mi srdce hrůzou buší

Uši mi stářím odumřely, zčervivěly a uhnily, je to až k nevíře
ušní dírky jsem tedy pročistila záchodovou štětkou a dala si tam trychtýře

Babičko, babičko, proč máš tak velké zuby
jak jsem tě spatřila, srdce se mi hrůzou málem obrátilo naruby

Když člověk zestárne, začne se rozpadat a zuby postupně poztrácí
tak jsem si na dáseň nasadila zubatá železa, co používají pytláci

Babičko, babičko, proč máš tak velké srdce
jsi na prsou jak těhotná, až jsem leknutím vyčůrala tělesné sekrece

Srdce se mi nafouklo jako břicho vychrtlíka umírajícího hlady
v srdci mi kručí po lásce, ale milovat má dovoleno pouze člověk mladý

Tělem jsem mrtvola ale srdcem dívka mladá
tělo si rakev a srdce lásku žádá

Budu postupně uvadat, rozkládat se a počítat každou vrásku
ale odmítám zemřít, dokud ještě alespoň jednou nezažiju lásku


Nesmrtelná láska

Noc co noc hvězdy soupeří o to, která bude ráno dělat slunce
noc co noc se jednonozí pulci s žábami slézají pářit k tůňce
noc co noc slétají zoofilií andělé do kurníků na svůj lov
noc co noc se slizce plížím navštívit svou lásku na hřbitov

Jako šváb podlezu pod hřbitovní mříží a ve zlověstnou noční dobu
se po čtyřech přibatolím ke své pokroucené milé a k jejímu hrobu
přilehnu si k ní do rakve a rozdělím se o teplo svého nahého těla
pošeptám jí do ohnilého ouška, jak jí odchlipuje kůže a jak zkoprněla

Dáme si spolu mokvající polibek a její rty zůstanou na mých
skupinově se pomilujeme v chumlu těl jen tak náhodně vykopaných
polibky vyzobu červy z tvého těla a okoušu na tobě rostoucí houby
naše láska se nemusí obávat trouchnivění, rozkladu a zhouby

I přes náš rozchod jsem nezapomněl na slib z těch dávných dob
kdy jsme si v náručí přísahali, že se budeme milovat až za hrob
a i když ti už nedrží údy v kloubech a tvé tělo je zevnitř vykotlané
má nesmrtelná láska k tobě nikdy neustane


Poprava

Duše drží v těle jak zub v dásni
podřízni hrdlo jako stonek květiny a život zhasni
duše z těla však vyprchá pozvolna jako ze srdce láska
pouto těla a duše jak šlacha člověka na skřipci pomalu praská

Když kat usekne hlavu a sekera páteř zlomí
tělo nezemře hned a duše ještě chvíli zůstane při vědomí
člověk na šibenici se jako ryba na udici dlouho třepotá
ale i v smrtelné strnulosti si uvědomuje zdlouhavý konec života

Duši drží lidské tělo pevně jako zub dásně
v zubařském a elektrickém křesle se sedí úplně stejně krásně
zabíjená duše člověka uniká z těla táhle jak vzduch z duše kola
lidský duch si dál uvědomuje strašlivou agonii, i když je tělo už mrtvola

Duše při násilné smrti či popravě
uniká z těla velice zdlouhavě
ale u mě to bude hned - nemá se mi co oddělit od těla
protože má duše už dávno láskou k tobě umřela


Kam odejde láska?

Mé tělo přijde do rakve a duše do pekla
ale kam odejde má láska, až se naplní můj čas?
Ona nemá, kam by odešla, kam by se schovat utekla
má láska přežije smrt, žár, atomovou bombu i mráz

Má láska bude žít, i když já už tu nebudu
bude dál existovat, i když mi smrt osedlá hrob
Až mi život emigruje a já dojdu svému osudu
láska bude žít i vně mých nefungujících útrob

Až mě smrt naformátuje
až mě smrt z těla zuje
a mou duši peklo pohltí
má láska tu zůstane i po smrti

Má malá láska má kolosální rozměry
přestože rozkladná hniloba má s mým tělem erozní záměry
a pro červy bude pětihvězdičkový hotel moje plesnivá mrtvola
tak má láska tady zůstane a všemu odolá

Pokřti mě klidně kyselinou namísto svěcenou vodou nezvratný osude
vysuš mé tělo jak rozinku a recykluj je na hnojivo pro hřbitovní kvítí
ať si slunce svými gama paprsky na mé z hrobu čnící tělo klidně svítí
má láska tu bude, i když ze mě už nic nezbude


Úchyl

Nočním parkem se sama prochází mladá paní
a já se jak šelma tajně plazím mlázím za ní
Pletu na ni pavučinu z nitek osudu
před sebou má jistou smrt a za sebou obludu

Plížím se za ní s úmysly dychtivého lidoopa
jako GPS mě k ní vede její pachová stopa
Sleduju ji ze tmy s rozšířenými zorničkami
brzy zjistí, že není sama, ale že jsme sami

Jsi teď ve slepé uličce oslepena tmou
oděná jen do své řídké srsti budeš mou
Zuby z tebe servu tvé překážející šaty
poznáš kolik má člověk společného se zvířaty

Posaď se mi na klín jak na elektrické křeslo
neartikulované zvuky budou mé heslo
nasaď mi gumový prstýnek, pak budeme manžely
a zůstaneme spolu, dokud nás tvá smrt nerozdělí


Kostel

V temném koutě naší obce
na hrbu osamělého kopce
stojí starý kostel s věží
a čas kolem něj neběží

Již je v důchodu své služby
nekonají se víc bohoslužby
vesničané si raději v hospodě hoví
a pan farář konvertoval k Satanovi

V nejohyzdnější části našeho města
stojí kostel, k němuž nevede cesta
šikmý kostel a pokroucená vížka
možná bazilika baziliška

Asi bezdomovci ale třeba démoni
o půlnoci na rezavé zvony zvoní
na kostelní zvony plné pavučin
zdali to vyzvání člověk nebo pouhý stín?

Kulky z mrtvých těl vojáků posloužily
aby z nich o Dušičkách zvony odlity byly
srdce zvonaře, jež se po infarktu již nevzchopilo
se za krvavou tepnu jako srdce zvonu zavěsilo

Lásko má, až budeme oddáváni v tomto kostele
chci, aby nám právě tento zvon vyzváněl vesele
zvon ohlásí světu, že se koná naše svatba
a ani smrt nerozdělí nás dva