Dírka v plavkách

Řeka Sázava si stále drží své romantické kouzlo, kouzlo zaniklého trampingu, srubových chat podél jejích břehů, tichých zátočin pro ještě tišší rybáře a kouzlo řeky, která čaruje, jako v někdejším stejnojmenném filmu. Kousek  pod Spáleným Kostelcem je kempingová louka plná stanů, aut a přívěsů.

V lehátku sedí na invalidním vozíku postarší muž, bývalý úspěšný skladatel taneční hudby, Jan Stránský. V ústech má vyhaslou dýmku, na uších sluchátka a v klíně transistorový přehrávač. Ukazovákem pravé ruky si taktuje do rytmu. Asi poslouchá melodii nějakého evergreenu v rytmu slow-foxu. Musí ho ta hudba silně oslovovat, protože přivírá oči a šťastně se usmívá. V jedné chvíli se muž nakloní na stranu tak neopatrně, že se mu sluchátka uvolní a spadnou vedle  jeho vozíku. Muž se je snaží uchopit, ale nedaří se mu to. Jeho ruce jsou velmi neobratné a páteř neohebná. Zanechá marné snahy a taktuje si prstem dál.

Kousek níž se řeka stáčí do malé zátočiny lemované nízkými vrbičkami. Na mělčině se koupe osamělá dvojice plavců. Paní doktorka Klára se svým přítelem. Nejsou už mladí, ale ještě ne zase tak staří a zdejší řeka jim není cizí, jsou tu jako doma. Škádlí se jako malá koťátka a smějí se nahlas. Ona mu naznačuje, aby tolik nekřičel. Po chvíli jejich radovánky končí, je čas  připravit oběd. Břeh je kluzký, a tak se ona musí  přidržovat vrbičkových větévek. On zůstává ještě ve vodě. Ona na něj nechtěně špulí masitější zadeček, on nabere vodu a pocáká jí ho.
„Klárko, máš v plavkách na zadečku dírku,“ křikne rozverně a znovu ji pocáká. Ona si tu dírku stydlivě zakryje a napomene ho: „Tak se tam nedívej, ty nestydo!“
„A proč, mně se to moc líbí,“ odpoví jí. Ona na něj vyplázne jazyk a držíc si na onom intimním místě ruku kráčí do kempinku. On zůstává v řece, voda v Sázavě mu náramně chutná.
Paní doktorka projde po louce kolem stanů, aut a přívěsů, až přijde k červené škodovce. Stoupne si před muže s dýmkou, který mhouří oči a ukazovákem si stále taktuje do rytmu. Napomene ho: „Upadly ti, Jene, sluchátka.“ On se usměje a tiše jí odpoví: „Já vím, já vím, ale já tu melodii slyším i bez nich.“
Ona mu položí na rameno dlaň. „Vždyť je to ta tvoje nejlepší píseň, co jsi kdy složil. To jsem má lásko nevěděl... la, la, lá... Poslední dobou si ji přehráváš často, no, půjdu připravit oběd.“
Paní doktorka se k němu nakloní, chtěla by mu něco milého říci, ale zkrabatí nos a znechuceně  řekne: „Taky si to mohl vydržet, než přijdu, zase tě budu muset umýt, nestydíš se?“

Muž zahanbeně skloní hlavu a odpoví jí, že už to nemohl zvládnout a proč prý nepřišla z koupání dřív? Ona se letmo podívá směrem k zátočině a ledabyle odpoví, že potkala na břehu jednu pacientku a zapovídaly se. Muž kývne hlavou. Žena uchopí madlo invalidního vozíku a tlačí ho k jejich přívěsu. Muž ji chce poškádlit a jakoby uličnicky poznamená, že má na zadečku v plavkách dírku, doktorka pohodí nerudně hlavou a odpoví, že si ji po obědě zašije.
Před obědem musí dát paní doktorka svému muži injekci, jde o pravidelné dávky, které ho udržují jakžtakž při aktivitě. Připraví si jehlu, naplní ji, postaví ji proti světlu a chystá se ji odstříknout. Stáhne rty a krátce se zamyslí. Kolikátá dávka už to je a kolikátá to ještě bude? Bože, vždyť už to trvá pět let, pět let ošetřování, umývání, praní zašpiněného prádla, pět let přebalování jako malého děcka, nočního vstávání, poslouchání nářků a pořád dokola a stav se nelepší – a bohužel nezlepší. Zbývá jen útrpné čekání. Má tu injekci dát nebo ne? Nikdo by přece nic nepoznal?! Jak jsou si teď vzdálení a přitom byly časy, kdy si spolu báječně rozuměli, přestože on byl o deset let starší. Každé léto trávili zde u Sázavy, byla to pro ně báječná řeka. On byl úspěšný skladatel evergreenů, jeho walz „To jsem má lásko nevěděl“ se dodnes hraje a zpívá. Mívali doma vybranou společnost, textaři, hudebníci, spisovatelé,  nakladatelé. Pak přišel zvrat – malá potvůrka, která je sotva viditelná, ale když se přisaje na kůži, nabobtná jako balónek. Prý se k nám dostala až z daleké Limy. Ta potvůrka se nazývá limská borelióza, ale mělo by se jí říkat svinská boreliócza, protože dokáže změnit... co změnit, doslova zničit osud jedince. Z bývalého úspěšného skladatele udělala trosku. Přátele ho opustili, hudební  skupiny ztratily o něj zájem, nakladatelé s dobře hranou lítostí odpovídali, že jsou dnes, bohužel,  v běhu jiné žánry, snad příště. Pan skladatel se nyní pohybuje po bytě pomocí francouzských holí a ven může jen na invalidním vozíčku. Mozek mu začal vypovídat služby. Často se ptá, jak se vlastně jmenuje, kde bydlí a proč nepřišla jeho maminka, která je už deset let mrtvá. Zásady osobní hygieny zcela zapomněl. Jenom melodie jeho nejoblíbenějších skladeb mu zůstávají v paměti  zaryté jak houba dřevomorka. Když už byla jeho žena, paní doktorka Klára s nervy na dně, potkala  přítele z mládí. Byl jen o dva roky starší než ona, ale byl urostlý, zdravý a hlavně to byl chlap stále ještě plný mužské síly.  A v ní dokázal probudit tu sílu také. Sedmé biblické přikázání o věrnosti manželské odlétlo stranou, jako by to bylo lehounké holubičí pírko. Scházeli se s přítelem nepravidelně, ve vypůjčených chatách rozvedených kamarádů, u ní v ambulanci při nočních službách, na lesních mýtinkách, v maringotce nočního hlídače, v lesních zákoutích a v létě v ohbí řeky pod Spáleným Kostelcem. Ten její přítel je ženatý, jeho žena je malá, kulaťoučká, mají dvě děti, dva kluky. Ona je nenáročná, tichá puťka, nikdy by ji nenapadlo, že by mohl ten její mít jinou. Věří, že pracuje v přesčasech, chodí po melouchách, aby jí mohl umožnit  vše s dětmi. On s ní nejezdí, prý nesnáší prudké slunce a při dlouhé jízdě autokarem mu otékají nohy. A tak šel život dál, pan skladatel zaníceně poslouchal své bývalé úspěšné šlágry, paní doktorka si sem tam odskočila do zátočiny, v zimě do nějakého vypůjčeného bytu a usměvavá se vracela k manželovi, aby ho opláchla, utřela a připravila mu oběd či večeři. Její přítel se spokojeně vracel ke své boubelaté puťce, unavený jakoby z práce, ona mu připravila večeřičku a šlo se spát… jenom spát.

Jednou, za takového dusného dopoledne, přijel její přítel opět k řece. Sedl si na břeh a čekal. Čekal minuty, čekal hodinu, paní doktorka nikde. Vstal a šel se opatrně podívat po červené škodovce a bílém přívěsu. Nebyla tam. Nespletl si datum, hodinu? Ne, nespletl. Něco se muselo stát!? Zavolal jí mobilem domů, hovor nikdo nebral. Zavolal jí tedy do ordinace. Sestřička mu vážným hlasem sdělila, že paní doktorka si musela vzít volno, protože její muž leží ve vážném stavu v okresní nemocnici na jednotce intenzivní péče. Neváhal a zajel tam. Setkali se na chodbě. Ona zarudlá v očích, vlasy neupravené, rty nenalíčené, v ruce vlhký kapesníček. Nevítala ho nadšeně, nenápadně mu naznačovala, aby vyšli ven. Sedli si v nemocničním parku na lavičce, která byla zakryta jasmínovým keřem. On nedočkavě vyhrkl: „Co se stalo, Klárko?“
„Včera před půlnocí dostal Jan záchvat,“ řekla tiše.
„A?“ zeptal se nahlas on.
„Nedalo se to odvrátit,“ vysvětlila mu plačtivě.
On si uvědomil, že bohužel z dnešního koupání v řece nic nebude, na oko nasadil smutný výraz. „Snad ne...?“
Ona odevzdaně přikývla.
Ticho, větvičky jasmínu se zachvěly, sedl si na ně holub, pak slétl na zem a zvedl k nim hladový zobáček.
„Nic pro tebe nemám,“ politovala ho.
On plácl do dlaní a zvolal kšššic! Holub zapleskal křídly a odletěl.
„Co budeme teď dělat?“ zeptal se po chvilce on.
Ona si utřela oči. „Musím  zařídit pohřeb.“
„Jasně, ale co potom?“
„Co, co potom?“
„No přece budeme mít na sebe víc času?“
Poposedla si nečekaně od něj.
„Nebudeme,“ odpověděla ledově.
„Ale proč, proč, Klárko?“
Znenadání vstala, on zůstal sedět.
Mluvila kamsi do parku: „My jsme si jen užívali, ale hrdina byl on, on!“
„Nerozumím ti, vůbec ti, Kláro, nerozumím!“
Popošla o dva kroky a obrátila se k němu, v jejím pohledu se zračil nezvyklý výraz. Mluvila pomalu, jako by se obviňovala: „Když jsem byla dnes v noci u něho, krátce se probral z podvědomí a řekl mi: Já  o vás vím, celou tu dobu to o vás vím... a… a přál jsem vám to.“
Z očí jí vyhrkly slzy. Překvapeně k ní přistoupil, chtěl ji vzít za loket, ale ona ucukla a plačtivě dodala: „Jeho poslední slova byla, jestli jsem si už zašila tu dírku v plavkách.“
Sklonila hlavu k zemi a dala si kapesníček přes rty. Přítel ji začal konejšit: „Klárko, už je to za námi, za námi, zapomeneme na to, uvidíš, to chce čas.“
Zablýsklo se jí v očích. Klárka, jeho milá Klárka rozzlobeně zvolá: „Není to za námi, je to před námi a pořád to bude před námi. My jsme si jen užívali a užívali,  ale hrdina byl on!“
Odkráčela beze slůvka rozloučení, jenom si víc přitiskla kapesníček na ústa. On nadurděně rozhodil paže a díval se nechápavě za ní. Hladový holub si mu sedl u nohou. „Kšššic, potvoro, jenom bys pořád zobal a zobal!“ rozkřikl se na něj.

Když se posadil za volant svého citroenu, hudral nahlas: ,,Hrdina, kdo je tady hrdina? Kdo kamufloval noční směny, přesčasy, kdo chodil po melouchách, aby manželka mohla s dětmi vyjíždět k moři, kdo tajně sháněl byty, chaty, uplácel kamarády, platil benzin... a ten její muzikant? Pchh… ten si jenom pořád broukal ty své slaďáky! Tak kdo je tady vlastně hrdina?“
Nastartoval a pomalu se rozjel.
„Eh, pitomá dírka, taková prkotina a ona z ní dělá drama.“