Kdo se nebude chovat slušně

Byla jsem v kostela. Tak jako obvykle jsem měla na sobě mikrokiny. Seděla jsem v lavici a místo modlení šňupala kokain. Při pohledu na Ježíše Krista jsem prožila extázi. Po mši jsem se v rauši vpotácela do reality. Skutečnost je zábavná, ale bojím se, že o ní toho zrovna moc nevíme.

Sotva jsem vyšla z vrat, zjistila jsem, že z nebe padají ledničky. Kdybych nebyla psychicky mimo, považovala bych to za zázrak. Takto jsem se jen schovala pod deštník a udělala krok.
Nedošla jsem však vůbec daleko. Zastavil mě výkřik na poslední chvíli a poté mě kdosi strhl za rameno do Fantasmagorie. Vědci to místo vysvětlují jako jinou dimenzi bytí. Kdysi jsem o tom četla osmisetstránkovou brožuru a málem jsem u toho vypustila duši – až tak nudná byla! Ten, kdo mě zarazil, se jmenoval Hoblina Rezavákulka. Usmál se na mě a pronesl:
„Za to, že jsem ti zachránil kejhák, bych chtěl trochu sexu.“
„To nebude žádný problém,“ ujistila jsem ho a otevřela svoji kabelku, která je zhotovená z mé vlastní panenské blány. Byla jsem na ni pyšná, protože jsem si ji i sama spíchla. Většina holek je tak neschopná, že si ji musí koupit. Ale já jsem manuálně zručná a ne žádná nešika.
Krátce jsem se v ní přehrabovala a následně objevila dostatečně velký kousek mužského orgasmu. Vypadal jako lentilka. Požádala jsem Hoblinu, aby otevřel hubu a vyplázl jazyk.

*
Když jsme se loučili, byl pořád ještě řádně rozhicovaný. Z uší mu stoupal dým prosycený pohlavní slastí a trenýrky měl plné semene. Než jsem pokračovala do neznáma, zajímala jsem se:
„Co s tím ejakulátem budeš dělat?“
„Budu s ním plýtvat a pak o tom napíšu sbírku básní,“ prohlásil hrdě Hoblina.
Měl smysl a to bylo důležité. Já neměla nic. Dorazila jsem domů. Vůbec jsem to tam nepoznávala. Ale to bylo tou všudypřítomnou Fantasmagorií. Uvažovala jsem, že bych se vrátila zpět do konveční reality. Ale moje staronová mamka mi to rozmluvila. Přišla za mnou do pokoje a viděla, že mám existenciální starosti. Řekla mi:
„Víš co, dej si tvarohovou buchtu posypanou krystaly kvalitního LSD a uvidíš, jak se ti změní pohled na svět!“
Jakmile jsem si svoji nynější maminku pozorněji prohlédla, uvědomila jsem si, že v podstatě vypadá jako halucinace. Nicméně jsem měla už beztak hlad. Slezla jsem z postele. Vlastně mi připadalo, jako bych spíš na podlahu stekla.

*
V kuchyni bylo teplo. Můj otec pil tvrdý alkohol a měl nepříčetný pohled. Mamka mi sdělila, že zuří.
„Zase dneska vyváděl!“ pronesla, přičemž přede mě položila mísu s buchtami. Hned jsem si jednu vzala a kousla do ní. Mezitím, jak jsem konzumovala psychedelii, tak pokračovala. „Představ si, potkal na chodníku řádovou sestru a znásilnil ji. Já vážně ty jeho pudy nechápu. Cítím se z nich vyloženě deprimovaná. Kdyby aspoň skočil na nějakou nezletilou školačku. Ale takto se jen ztrapňuje. Domů ho za ucho přivedl svatý otec Narcis Samohan. Nechal mi tu pro tebe vizitku k jednomu uměleckému fotografovi, prý je to génius,“ a s tím mi ji také podala.
Přečetla jsem si stupidní jméno a schovala ji do kabelky.
„Co vlastně to kreativní hovado fotí?“ zajímala jsem se a zvolna se nořila do stavu mimo běžné chápání.
Zaregistrovala jsem jakýsi podezřelý pohyb na stropě. Zaostřila jsem pohled do jednoho konkrétního místa a zjistila, že to je asi dvoumetrový pavouk. Zrovna se na mě chystal hodit svoji síť.
„Porno,“ promluvila mamka. „A prý je vážně vzrušující. Myslím, že to sám označuje jako akt,“ dodala vzápětí, ale to už jsem ji nebyla s to vnímat. Pohltila mě totiž pestrobarevná pavučina.

*
Odevzdala jsem se jí. Jednak se mi to líbilo a pak taky jsem neměla na vybranou. Řekl mi to telepatií ten gigantický pavouk. Uklidnil mě však vzápětí sledem mentálních impulsů, které by převedeny do lidské řeči znamenaly toto:
„Já neexistuju. Jsem jen tvá představa.“
A pak mě vysál z kůže.

*
Bylo to něco neuvěřitelného! Řvala jsem u toho blahem. Jednalo se o tak mocný zážitek, až mě to omráčilo a já upadla do zdánlivého bezvědomí. Nevím, jak dlouho trvalo. Dost možná, že celou věčnost. Ocitla jsem se na samotném prahu vnímání. V projeveném světě zůstala ze mě jen zanedbatelná vzpomínka. Má současnost se odehrávala za hranicí času. Mým prostorem bylo vědomí. Stala jsem se součástí jednoho jediného Já. Najednou se to však zlomilo a já se i proti své vůli vnořila do uondané a sterilně stereotypní kauzální souvztažnosti.

*
Vedle hlavy mi zvonil budík. Je mi 17 a jsem velmi krásná a žádoucí. Do pokoje vrazila moje máti a hned na mě spustila s tím svým osvědčeným ječákem:
„Ty ses teda zase v kostele vyznamenala! Nevím, kdo je z vás horší toxikoman, jestli ty a nebo ten tvůj deviantní fotr. Měli byste se oba léčit!“
Po svém ohlušujícím proslovu mi vrazila pár facek. S tím mě také vypravila do školy. Jezdím vlakem na střední sadistickou do Vápu. Na nádraží mi podal Hoblina Rezavákulka joint. Významně na mě mrkl, naklonil se blíž a pošeptal do ucha:
„Ten tvůj orgasmus byl vážně skvělý. Neměla bys ještě nějaký?“
Vyfoukla jsem kouř, nechala kolovat špeka a zeptala se ho:
„Kolik bys potřeboval?“
„Nevím, tak kilo dvě,“ odvětil a poté mi to i podrobněji vysvětlil. „Víš,“ spustil, „chtěl bych se stát spisovatelem. Tu sbírku už mám napsanou a dokonce mi vyjde příští rok knižně. Ale teď bych se chtěl pustit do románu.“
„A na to potřebuješ spermie?“ podivila jsem se.
„Každý máme nějakou inspiraci,“ ušklíbl se.
Byl to blb a chudák erotoman. Ale nakonec jsem usoudila: Proč bych se nad tím imbecilem neslitovala. Třeba dostane Nobelovu cenu za literaturu. Musela jsem mu však říct:
„Tolik orgasmů u sebe vážně nemám. Ale ještě dnes zajdu za naší sexuoložkou a ta je dýluje ve velkém. Dávám jí za to heroin. Dobře se po něm hubne a ona chce být mentální anorektička.“
„Proč by chtěl být někdo mentální anorektičkou?“ zeptal se překvapeně Hoblina.
„To netuším, asi chce vypadat dobře,“ odvětila jsem a už tu byl vlak. „Pak ti zavolám!“ křikla jsem na něj a sedla si za svými kamarádkami. Všechno to byly obyčejné a hloupé fifleny. Pořád se jen hihňaly a neměly žádné vlastní názory. Ani nevím, proč jsem se hihňala otupěle s nimi. Možná proto, že takový je náš holčičí život.