Vyčural mi mozek z hlavy

Jela jsem klasicky antigravitačním rychlovlakem. Celou cestu jsem se dívala z okna. Lidé tam svinili přírodu odpadem z plastů a toxických látek. Tyto kreatury byly normální. Měly svůj osobitý styl a tím byla devastace.
Vystoupila jsem na hlavním nádraží a koupila si nějaké drogy. Naprosto zfetovaná jsem se ponořila do reality, která se podobala nějakému fantasmagorickému bludu. Bloumala jsem ulicemi a hledala nakladatele. Pomalu jsem to vzdávala, ale nakonec se na mne usmálo štěstí.

*
Už se stmívalo a pár deviantů se mě chystalo znásilnit, oloupit a dost možná i zabít. Štěstí měla plamenomet a byla to uhrančivě krásná blondýna. Kromě piercingu v bradavkách měla na sobě už jenom torzo kalhotek. Voněla přímo báječně. Upálila několik kriminálních živlů a odvedla mě do parku Buddhova extáze. Na obloze svítil magický Měsíc. Vybraly jsme si intimní lavičku a ona smotala harmonické brko trávy. Vyžblebtla jsem jí všechno svoje trápení a ona mi řekla, že zná jednoho pitomce, co knihy vydává. Taky se zajímala, jak se ta moje novela jmenuje. Pověděla jsem jí:
„Malý kousek růžového ničeho.“
Sdělila mi svůj názor:
„To je hloupý název. Víš co, pojmenuj ji raději: Akné vulgaris – jeho klady a výhody.“
Souhlasila jsem.

*
Příjemně zhulené jsme šly k ní domů, kde jsme zaujaly polohu 69. Bylo to romantické a osvěžující. Ráno jsem se osprchovala a snědla snídani, kterou mi přichystala. Upekla mi v troubě vánočku. Jednotlivá sousta jsem zapíjela grankem. Potom zavolala tomu svému známému nakladateli. Domluvila mi s ním rande.
Doprovodila mě na místo naší schůzky, která se měla uskutečnit pod ztopořenou sochou Adolfa Hitlera na náměstí sv. Stalina. Opodál prezentovali polonazí skinheadi svoji rasistickou anti-kulturu. Povětšinou byli homosexuální a velmi obézní. Trpěli davovou psychózou.
Ukázala jsem na ně prstem. Štěstí řekla:
„Zlikviduju je!“ a aktivovala plamenomet. To bylo naposledy, co jsem ji viděla.

*
V tom mi kdosi poklepal na rameno. Ohlédla jsem se a spatřila mladého, přibližně třicetiletého muže. Choval se ke mně od samého začátku jako k šlapce. Sáhl mi na kozu a pronesl:
„Jestli chceš, abych ti vydal knihu, budeš muset se mnou spát!“
Souhlasila jsem. Tehdy jsem byla ještě hodně naivní a myslela si, že se budu psaním živit.

*
Odvedl mě k sobě do bytu. Měl rodinu. Manželka byla z jeho nemravného chování nešťastná. Ne nadarmo se jmenoval Proutník Varle. Měli spolu 2 děti. Říkaly mi tetičko. Obcovali jsme spolu měsíc a potom jsme podepsali smlouvu o díle. Vrátila jsem se domů.

*
Otec mě zbil. Byl to notorický alkoholik a strašně na mě žárlil. Kdyby nedostal infarkt, jistě by se na mě rovnou vrhl. Pohřbily jsme ho s mamkou na zahradě. Mamka se mě zeptala:
„Jak bylo ve Velké Psychóze a co tvá novela?“
Řekla jsem jí:
„Jsem těhotná a kniha vyjde tak za rok za dva.“
Objala mě. Nasedly jsme do trabantu a odjely do nemocnice sv. Bimbase ve Snětíně, kde jsem absolvovala potrat. Abych měla z čeho žít do doby, než mi vyjde kniha, musela jsem si najít práci. Vypadala jsem fakt hezky, a tak jsem začala tančit u tyče v sexuálním baru. Název zde neuvádím, protože podlehl autocenzuře…
Přesně v tomhle momentě přestal nakladatel číst v mém strojopise a pomyslel si: Ta holka má vážně talent! A poslal mi mejla, abych za ním přijela.

*
Celé jsem si to zopakovala. Ale tentokrát ve skutečnosti. Vystoupila jsem z literárního světa. Konkrétně z útvaru zvaného próza. Stiskli jsme si ruce. Potkali jsme se přesně na místě jako v mojí novele. Bylo to totiž symbolické. Upozornil mě:
„Nikdy nevěř svému nakladateli!“ pročež mě pozval na pivo.
Šli jsme do nálevny U Kafky. Byla plná literárních štamgastů. Váleli se ve svých kreativních výblitcích a žvanili nesmysly o umění.

*
Jednou v noci jsem se probudila a zeptala se sama sebe: Kdo vlastně jsem? Připadala jsem si, že žiju ve vylhaném umělém světě. Cítila jsem se odcizená a velmi nesvá. Zašla jsem proto za psychiatrem a ten mi prozradil toto:
„Jste postava v dokumentárním filmu.“
A předepsal mi na to účinná psychofarmaka.