Posraná nymfomanka za vymezením iluze hmoty

Moje babička přišla z Ruska. Ulovila tam mého hladového dědečka. Byla to taková trapná historie z doby První světové války. Můj děda byl italský šušeň, když vyrazil bojovat v řadách Rakousko-Uherské armády na východní frontu. Kouřil hašiš a skládal básně. Smrt ho nezajímala. Byl hédonista.

Při útoku na bodáky předstíral infarkt. Bylo mu teprve sedmnáct let. Odnesli ho do polní nemocnice, kde ho položili na operační stůl a začali do něj řezat skalpelem, aby zjistili, kam dostal zásah.
Doktor byl zrovna v tom nejlepším chirurgickém opojení, když je překvapila náhlá a prudká ofenzíva. To se stalo krátce před Velkou říjnovou revolucí, která se odehrála v listopadu. Skvěle vyléčený děda skončil spolu s ostatními v zajetí.

*
Strčili je do lágru, kde byla nuda a cholera. Chcípali tam po celých desítkách jako mouchy. Můj děda dostal úplavici a ve vysokých horečkách se mu podařilo v nestřeženém okamžiku uprchnout přes ostnatý drát.
Plazil se po břichu několik stovek kilometrů. Vyhýbal se civilizaci a hodně přemýšlel o smyslu života. Teprve až na samotě v horách narazil na statnou a přes 2 metry vysokou ženu. Mohla být od něj starší jen o několik málo let. Byla nahá a velmi svalnatá. Jmenovala se Edobe Muni a byla to dcera vraha a zloděje Lepina Muni, z něhož se měl později stát ministr spravedlnosti.

*
Ta, když si všimla mého dědy, tak se pro něj sehnula a bezmála z něj vytřásla duši. Děda jí totiž zarputile odmítal sdělit své jméno. Opakoval pouze hodnost a číslo jednotky. Choval se jako nějaký automat na kávu. Nechal toho teprve, až ho jeho stávající choť – ano, Edobe Muni byla mojí babičkou – roztočila nad hlavou.
Jakmile jí však prozradil, že je Karel, lehla si s ním do postele a vášnivě se pomilovali. Jejich láska byla tvrdá, hrubá a poněkud i násilná. Edobe prozradila Karlovi:
„Budeme muset utéct z Ruska dřív, než se vrátí můj taťka, je to komunista!“
Karel politice nerozuměl a bylo mu to jedno. Tak jako každý jiný obyčejný člověk chtěl přežít.

*
Uplynul týden a byli sbaleni a připraveni odejít navždy z této země neomezených možností. Těsně se minuli s Lepinem, který se vrátil s ohromným lupem a skvělou zprávou. Lenin se do něj zamiloval a chtěl ho mít stále při sobě! Už z dálky řval:
„Edobe, čeká mě úžasná budoucnost. Stanu se rudým sodomitou!“
Edobe s Karlem byli ale tak daleko, že ho sice ještě zaslechli, nicméně mu už nerozuměli ani slovo.

*
Celou cestu z východu na západ nesla Edobe Karla na zádech. Karel se rozhlížel a kochal nádhernou krajinou.
„Až se někde usadíme, napíšu o naší anabázi knihu!“ zažvatlal, jako kdyby byl lehce slaboduchý.
Edobe bylo jasné, že Karel je vůl, ale rozhodla se i přesto zůstat jeho věrnou ženou.

*
Nakonec se jim po mnoha útrapách podařilo dorazit až do Anonymní republiky. Vybrali si konkrétně Valašsko, kde se jim to velice zamlouvalo. Zvolili pro sebe malebnou vesničku, která nesla název Valašská Tatranka. Zašli na tamější Obecní úřad a požádali o povolení zde bydlet. Předek nynějšího starosty Krvavého Nočníku Slina Nočník měl na sobě kroj a v ruce držel valašku. Luskl prsty na manželku, která mu dělala sekretářku, a přikázal jí:
„Dones nám sem pětilitrový demižón slivovice, kurňa!“ Pak se přeorientoval svými nadrženými vizuálními zřídly na monstrózní tělo mé babičky a romantickým hlasem hlesl: „Jste úžasná žena, něco podobného jsem neviděl ani v našem primitivním pornomagazínu Ocelová ředkvička, a to už je co říct, protože se tam otiskují lecjaké perverzity!“ Poté si starosta odplivl, obrátil se na mého dědu a pronesl: „Pokud tady tvoje stará vyžahne na posezení celý ten demižón, tak vám dám z vlastního kus lesa, pole a stavební pozemek. Ale jestli to nezvládne, tebe zařežu jako slepici a ji si nechám k ukájení svých vůbec nejnižších pudů!“
Proti tomu se nedalo nic namítat. Bylo to fér. A tak si plácli.

*
Od starosty bylo velmi naivní se domnívat, že by moje babička něco tak triviálního, jako je vypít naráz 5 litrů slivovice, nezvládla. Byla to přeci jen Ruska. Starostovi se sice nechtělo, ale své slovo dodržel.
Jakmile Edobe postavila dřevěnici, Karel ji oplodnil a pustil se do psaní knihy. Původně chtěl, aby to byl cestopis. Ale nakonec mu zpod husího brku vylezl značně kaňkami inkoustu potřísněný tak zvaný krvavý román. Zkorigoval ho po sobě a poté, co nekriticky usoudil, že je dobrý, vydal se s ním pěšky do Velké Psychózy.
Edobe mu popřála hodně štěstí a začala rodit. Visela za ruce na větvi vlašského ořechu, který se nacházel v jejich zahradě. Celý ten porod trval jenom pár minut a byl naprosto bezbolestný. Ale to bylo jenom tím, jak byla moje babička veliká!
Tehdy přišel na svět můj otec Juma.

*
Karel hledal ve Velké Psychóze nakladatele, co by vydal jeho nezamýšleně krvavý román nazvaný Oranžová dcera Sibiře. Už začínal být z toho zoufalý, protože nemohl na žádného natrefit. Teprve až v jedné putyce narazil na jakousi zoufalou psychickou trosku. Byl jí bohatý hejsek zpruzený vlastní bezúčelnou existencí. Pil pivo a rum. Karel si přisedl k jeho stolu, protože nikde jinde nebylo volno. Položil svůj rukopis před sebe a objednal si absinth.
Silně podnapilý mladík na něj ukázal prstem a oslovil ho:
„Podle toho, co chlastáte, soudím, že jste bohém. Ještě řekněte, že píšete surrealistické básně, a já vám povím nejen, že jste nadčasový autor, ale též vám rovnou navrhnu, že se stanu vaším vydavatelem. Literatura je totiž budoucím smyslem mého života. Tuto vizi jsem nedávno uzřel v deliriu tremens a hodlám se ji držet!“
Hned potom, co domluvil, upadl do kómatu. Naštěstí ho tam moc dobře znali a nechali ho být.

*
Karel na něj čekal venku před hospodou. Výčepní, až na milostpána, vyrazil všechny ostatní alkoholiky v jednu hodinu po půlnoci z lokálu pryč. Karel byl trpělivý a plný nadějí. Úplně se mu roztlouklo srdce, když se boháč objevil za rozbřesku na chodníku. Chvatně k němu přiskočil, udeřil ho svým rukopisem prudce do hlavy a zcela nepříčetně zaječel:
„Jestli mi nepomůžete, jistě zešílím!“
Jeho budoucí nakladatel se na něj podíval silně rozmazaným pohledem, za který mohla jeho brutální kocovina. Vůbec na nic si z předešlého večera nepamatoval. Ale to, co povídal ten úchyl – míněn můj děd –, mělo nejspíš jakýsi reálný základ. Z toho důvodu mu řekl:
„Napište mi na tu slátaninu svoji adresu. Až si ji přečtu, pošlu vám poštou vyrozumění.“

*
A od té doby je u nás spisovatelské řemeslo dědičné. Je to dobré řemeslo a dá se tím s nemalými obtížemi uživit.