Já jsem se vymyslel

Měrka je blázen od narození. V matčině břiše poznal sebe sama a seznámil se s já. Jeho já bylo sobecké, ale nedalo se uvažovat, že by bylo vysloveně zlé. Malý Měrka měl kromě ideálů a snů i sluchové halucinace. Slyšel mluvit lidi, kteří neexistovali, nebo aspoň nešli v danou chvíli vidět. Též měl dlouhou dobu vzpomínky na jiný, mnohem lepší svět, kde jako by ustavičně svítilo Slunce a obloha byla jasně modrá.

*
Malý Měrka ležel v nemocnici. Byl vážně churav. Spadl z postýlky a sestra ho zvedla z podlahy a uložila zpět do ní. Měla hezká prsa. Ženská ňadra jsou vůbec nádherná, ale ne vždy jsou stejně rostlá.
Bylo ráno a malý Měrka spatřil svoji rodinu na prahu nemocničního pokoje. Jeho já se zcela výjimečně nesobecky usmívalo a na tváři to bylo patrné. Měrka zářil jako nějaký mílius. Taťka se taky smál. Mamka se už samým smíchem nemohla ani nadechnout a nápadně zmodrala v obličeji. Jen jeho starší sestra Dagda spočívala svými myšlenkami v Indii a uvažovala, že s těmihle lidmi nemůže mít přece nic, ale lautr nic společného!

*
Měrka šel parkem. Maminka ho držela za ruku. Jednalo se o velmi intensivní zážitek prosycený bezbřehou láskou. V některých okamžicích lidského života sahá láska odnikud nikam. V jiných je zase nekontrolovatelně nekonečná a nejde přehlédnout, protože je tak říkajíc nedohledná.
Na Měrku mluvily hlasy. Maminka je neslyšela, ale Měrka se po nich otáčel všude možně. Nakonec to dopadlo tak, že Měrka ztratil už pokolikáté stříbrný řetízek, který měl umístěný nad kotníkem levé nohy. Od té doby Měrka žádné řetízky nenosí. Maminka říká:
„Peníze nerostou na stromech, Petře.“
A právě v jejich korunách byli ti neviditelní lidé, kteří volali Měrku zpět.
„Vrať se!“ pobízely ho.

*
Měrkův kamarád Prcka kdysi v rauši viděl, jak Měrka přišel ve skutečnosti na svět. Nebylo to skrze piču. Měrka pocházel z vesmíru. Byl paprsek světla. Konkrétně jeden ze tří takových, které během několika staletí dopadly na Zemi. Měrka dle jeho tvrzení byl poslední a nejslabší. Měrka pak v místě zvaném realita a omámený THC přemýšlel, o čem to ten Prcka vlastně mluvil?
Mám mít z toho snad komplex méněcennosti? dumal. A co má inteligence, jsem dostatečně geniální? Pokračoval ve svých schizofrenních bludech. To bylo na střední, ale vraťme se do jeho dětství.

*
Snětín a Venušané. Měrka se s jedním takovým Venušanem kamarádil. Neuměl číst ani psát. Měrka ho měl rád. Venušan byl hloupý, bezmála primitivní a měl staršího bratra. Jeho bratr byl surovec a bezdůvodně Měrku nenáviděl. Měrka kvůli němu dokonce nedopatřením vyhrál běžecký závod konající se u příležitosti dětského dne. Měrka utíkal jako o život. Bratr jeho Venušanského kamaráda ho pronásledoval s kusem železa v ruce. Nechtěl nic menšího, než Měrku zabít.

*
Měrka byl odsunut ze Snětína do Valašské Tatranky. Hlasy šly s ním, ale už byly mnohem slabší a ne tak časté. Na nějakou dobu ho dokonce opustily. Měrka si dělal starosti, jestli to náhodou není navždy. Ale nebojte, vracejí se k němu s železnou a bezohlednou pravidelností. Měrka je šílený. A snad i to byl důvod, že do kolektivu dětí příliš nezapadl.
Hloupá a omezená vesnická dítka mu vytýkala spisovný anonymní jazyk, kterým mluvil. Měrka jenom kvůli tomu napsal dopis ve valaštině své dětské lásce Jipce. Jipka ho však v dospělosti velice zklamala. Stala se z ní nenasytně poživačná drbna s notorickými sklony vymýšlet a šířit nepravdy a Měrku tím hodně poškodila – ale co taky čekat od někoho, kdo je fanatický katolík.
Věřící lidé jsou často pokrytci. Jejich víra jako by byla jen na oko, a to i přesto, že navštěvují každou neděli kostel a někteří dokonce i každý den. Ani to jim však nebrání porušovat v mnoha bodech desatero. Jsou slepí a z toho důvodu i krutí. Běžně si neuvědomují důsledky svých skutků.

*
Měrka bydlí v rodinném domě a má kamaráda. S tím chodíval do lesa a obyvatelé Valašské Tatranky si o nich šuškali, že jsou řiťopichové. Bylo v tom však něco docela jiného než homosexualita. Byly v tom psychotropní drogy a fantasmagorie jimi zprostředkované.
Jednou takto pod vlivem psychedelik potkali mluvící strom, který byl od kořene až do půlky svého kmene naštípnutý patrně vlivem zásahu bleskem. Ten strom v sobě obsahoval určitou historii a chtěl ji někomu předat. Umíral.
Měrka s Ruprtem zůstali na něj oněměle zírat s otevřenými pusami. Měli nad sebou mrak a z toho na nich pršel notně kyselý déšť. Zůstali hodinu vstřebávat neskutečné dojmy a poté se s hlasitým a rytmickým:
„Čiči, čiči. Čiči, čiči,“ rozeběhli do Kláštera.

*
Utíkali z kopce dolů, březovým hájem, přímo do hospody zvané Klášter. Tu naleznete snadno. Když vystoupíte ve Valašské Tatrance z vlaku a půjdete po silnici, tak ji objevíte hned u řeky – tam, kde je obloukový most a o pouti stojí trhovci se svými stánky. V současnosti je tvoří především Vietnamci, kteří však neprodávají klasické řemeslné výrobky, jako tomu bylo v minulosti, ale z převážné míry pouze výdobytky moderního textilu a elektroniky. Všichni vypadají jako sádroví trpaslíci. Ne vzhledem, ale tou kulturou. Naštěstí vidláci nejsou vůbec kulturní. Vždyť tady chodí lidé v montérkách dolepených hnojem i spát a někteří z nich si ani nezují gumáky. A co dětí bylo počato v nedalekém JZD v naprosto nehygienických podmínkách!

*
Vůbec nejdůležitější jsou montérky pro Déničany. Déninka je zapadlá vesnice, která se pyšní neobyčejně rozlehlou skládkou radioaktivního odpadu. Není tedy nikterak zarážející, že jsou tamější obyvatelé často zmutovaní. Zato vydrží o hodně víc než normální lidé.
Tak tito jezdívali na počátku 90. let 20. století na tancovačku do Valašské Tatranky usazeni na korby vleček traktorů, a to oděni zásadně do montérek. Většinou jejich účast skončila nějakou tou menší sadistickou vraždou či lehčím pohmožděním.
Zato však mohli Prdelovjané s Podlany, ti, když už, se výhradně bili na křiváky.

*
Měrka se také účastnil rvaček, ale většinou jako oběť. Měrka neholdoval násilí, ale spíš estetice. Pod vlivem LSD se toulal přírodou, která jako by byla utkaná z pestrobarevných pavučin. A pavouci – ti dosahovali v jeho pojetí gigantických rozměrů. Byli velicí jako ten největší růžový slon. Na Valašsku takových slonů žije plno. Jsou jich celé lesy, ale ne každý si jich všimne. K tomu totiž musíte mít psychózu tak jako Měrka.