Změna reality je možná

Šly jsme s Katkou na gay bál. Prodíraly jsme se hustou džunglí použitých prezervativů. Prosekávaly se mačetami lesem zduřelých fialově rudých pyjů a hledaly Adama Líbezného. Adam byl docela obyčejný hajzl. Katka vlastní detektivní kancelář. Ona je ta chytrá a já zabíjím lidi. Už mě to nebaví. Ale dneska se shání práce těžko. Tak jako obyčejně neztrácela Katka čas tím, že by mi vysvětlila, o co jde.

Podívala se na holografický snímek, potom natáhla ruku a řekla:
„Tamhle je, přiveď mi ho.“
Adam ležel břichem položený na stole a nebyl na něj opravdu dvakrát příjemný pohled. Bílé slipy měl staženy ke kotníkům a v jeho konečníku se odehrávalo pravé a nefalšované peklo. Nebyla jsem na podobné pohledy zvyklá. Cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek. Přesto jsem aktivovala elektrický paralyzér a pořádně jím udeřila do zadnice jeho partnera, který vzbuzoval dojem kopulujícího králíka. Okamžitě s těmi hektickými pohyby sem tam přestal. Jeho penis vyplul z úzké kakaové štěrbiny, až to provokativně mlasklo, otočil se ke mně a já spatřila jeho krví zalité bělmo vizuálních zřídel.
Bylo mi jasné, že tady jde o život. Agresivní samec mi nedal vůbec žádnou příležitost si o všem dobře popřemýšlet. Obvykle se snažím celou akci aspoň trochu naplánovat, avšak většinou stejně nakonec improvizuju. Třeba jako teď. Rozmáchla jsem se pravačkou a vyťala mu pořádnou ránu do čelisti. Viděla jsem, jak mu z pusy vylétla menší hromádka zubů a s ohlušujícím rachotem se rozprskla různě po podlaze. Buzerant zavrávoral a udeřil mě pěstí do nosu. Začala jsem přímo hystericky křičet. To ho vyděsilo tak, až strnul hrůzou. Všimla jsem si, že hajzl Adam chce vzít roha. Otevíral okno a chystal se jím uniknout. Nakopla jsem sadistického homosexuála krutě do koulí, přeskočila jeho v palčivých bolestech svíjející se tělo a drapla takřka na poslední chvíli Adama za zadek.
Pevně jsem ho uchopila za nebývale slizem nateklý beďar, který ten fyzický kontakt nevydržel a pod jeho účinkem praskl. Zničující kvantum pubertálního humusu mi vychrstlo do obličeje a srazilo dočasně na kolena. Sotva jsem se však zvedla, Adam byl v háji. Zato u mě stála Katka a tvářila se nanejvýš přísně.

*
Původně jsem myslela, že mi dá padáka. Ale rozhodla se mé selhání potrestat docela jinak. Nebylo mi to vůbec nepříjemné, protože jsem masochistka a trpět mě vyloženě baví. Celé 2 dny mě Katka týrala ve sklepě kulturního zařízení, v němž se konala ona gay merenda. Ztrácely jsme tím přirozeně tolik drahocenný čas, ale to teď nebylo podstatné.
Sotva mě přestala Katka bičovat, zapálila si Rakovinu a vytáhla z kabelky malý osobní počítač. Setřela jsem ze sebe krev a oblékla se do hader, které ze mě prve servala. I to bylo rozkošné.
Katka byla génius, a tak jsem pasivně čekala, co se bude dít dál. Adam Líbezný, jak Katka zjistila na internetu, byl těžce závislý heroinista. Na svoji prokletou drogu si vydělával natáčením porna a nebo drobnými krádežemi. A právě nedávno odcizil cosi pro někoho moc cenného. Jak jsem se zmiňovala, Katka mi nikdy nic nevysvětlovala a z toho mála, co mi pověděla, jsem pochopila, že se rozhodně nejedná o šperky ani peníze. Neřekla mi, o co přesně kráčí, jenom to, že pro dotyčného zákazníka ta věc znamená tolik, že pokud ho zklameme, tak nás bez milosti sejme.
Nechtělo se mi tomu věřit. Navrhla jsem Katce, abychom ho raději zabily jako první. Katka mi však vlepila pár facek a poučila mě s kamennou tváří, že něco takového se neslučuje s jejím svědomím.
„A pak taky,“ dodala. „Měj na paměti morálku s mravností!“ to už vyloženě vřeštěla, jako by u ní měl každým okamžikem propuknut amok.
Najednou celá zbrunátněla v ksichtu a já postřehla, že jí na spánku praskla žilka. Praštila ji mrtvice a nechala Katku ochrnutou na půlku těla. Začínalo mi být zřejmé, že jde do tuhého. Katka nemohla mluvit. Pouze slintala a to mi, jak sami jistě uznáte, naprosto k ničemu nebylo. Prohledala jsem proto její kapsy a vzala jí všechny peníze, co u sebe měla. Našla jsem též u ní pistoli a několik ručních granátů. Jeden jsem jí nechala. Odjištěný jsem jí ho vložila do úst a potom jsem měla 3 sekundy, abych vyběhla dveřmi na chodbu a tam sebou sekla na špinavou podlahu. Následná detonace měla zmást a svést ze stopy našeho zákazníka, který šel po Adamovi. Ostatně dostat ho a vytřískat z něj tu věc bylo nyní i v mém nejvlastnějším zájmu.

*
Jakmile jsem ze sebe setřásla prach a několik zanedbatelných zbytků Katky, skočila jsem do redakce Snového Valašska. Pracovala tam toho času moje kamarádka Sexbomba. Poprosila jsem ji, aby mě prohlásila za mrtvou a sepsala o tom kratší článek, v němž by vyzdvihla mé heroické schopnosti.
Takto bez identity jsem se vydala na policejní stanici, ukázala jsem jim holografickou fotografii a opravdu mi přálo až neuvěřitelné štěstí. Adam Líbezný momentálně seděl v cele předběžného zadržení za jakýsi delikt. Požádala jsem, jestli bych s ním mohla mluvit. Zeptali se mě na jméno, ale protože jsem aktuálně žádným nedisponovala, vyhodili mě brutálně na ulici a tam už na mě čekal chlap v bílém obleku.
Vůbec na nic se mě neptal. Šel rovnou na věc. Odzbrojil mě, pevně mi sevřel svými obrovskými prackami krk a začal mnou divoce lomcovat. Netrvalo dlouho a vypadla ze mě duše. Teprve pak mě nechal být. Zvedl mé tělo nad hlavu a hodil ho na kapotu jakéhosi zaparkovaného auta. Naprosto zničená jsem se vzepřela na loktech a spatřila, jak se sklání pro tu moji duši. Bedlivě si ji prohlíží a nakonec se otáčí k černé limuzíně, které jsem si až do teď nevšimla.
Otevřelo se v ní okno u zadních dveří a já v něm uzřela obrovský spodní pysk, jenž zakrýval pohled na zbytek tváře. Zloduch v bílém obleku zakroutil zamítavě hlavou a zasmušile zastřeným hlasem pronesl:
„Pane, to není vaše duše.“
Okno se opět zasunulo a muž v bílém ke mně přistoupil, natáhl ruku s mou zmuchlanou duší, vrátil mi ji a za vlasy mě odtáhl do limuzíny.

*
Velký spodní ret byl obludný a šel z něj strach. Jemně přidušeným hlasem zašeptal:
„Vaše vyhlášená zaměstnavatelkyně nás nepříjemně zklamala, ale jak se k nám doneslo, zaplatila za to životem, což je jen spravedlivé.“ Poté se odmlčel a dodal: „Jistě jste už asi pochopila, o co nám jde.“ Němě jsem přikývla hlavou. „Jistý dement nám odcizil duši a my jsme teď bez ní nešťastní. Když nám pomůžete, nebudeme vás mučit a rovnou přikročíme k vašemu zneškodnění.“
Myslela jsem, že si dělá prdel, ale své úchylné konstatování považoval za fakt. Řekla jsem mu tedy všechno, co jsem věděla o Adamu Líbezném, a zemřela. A jestli někdo namítne, že je tohle hloupá pointa, tak ať si laskavě uvědomí, co čeká na konci života jeho samotného.