Orgiastická kosmetika

Šly jsme s holkama na nákup. Byly jsme dokonalé. K maximální spokojenosti nám chybělo už akorát těhotenství. Chtěla jsem dítě hrozně moc. Až bych ho měla, dala bych ho vypreparovat a vystavila si ho ve vitrínce. A občas bych se jím kochala.

Byly jsme v nákupním centru. Pubertální chlapci nabízeli levně své pohlavní orgány. Začala jsem si je prohlížet. Brouzdala jsem po nich, dokud mne jeden konkrétní nezaujal. Zastavila jsem u něj napřed svůj pohled a poté i tělo. Hleděli jsme si tak říkajíc z očí do očí.
„Za kolik?“ zeptala jsem se ho.
„20 tantimů,“ zazněla odpověď. To nebylo moc. Vzala jsem ho za ruku a řekla holkám:
„Děvčata, jdu se nechat zbouchnout na toalety. Kde vás pak najdu?“

*
Když bylo po všem, zaplatila jsem mu. Bez řečí se vydal za dýlerem. Upravila jsem se a přidala k holkám. Vybrala jsem si nějaké spodní prádlo, pořídila si spoustu nepotřebných tretek a pak jsme vyrazily do hospody. Chlastaly jsme a kouřily 3 hodiny v kuse. Byla to ohromná zábava. Domů jsem se vrátila doslova po 4. Měla jsem štěstí, že nebyl přítomen otec, jinak by mě znásilnil. Zamkla jsem se ve svém pokoji a vytuhla přímo na podlaze.
Ráno se mamka se mnou spojila přes vidfon. Zamžourala jsem na obrazovku. Střetla jsem se s jejím přísným pohledem. Dělala si starosti, co ze mě vyroste. Já v tom měla jasno. Přece popová zpěvačka. Stanu se idolem školou povinné mládeže.
Matka mi prozradila:
„Taťka je tu, tak raději nevycházej!“ a přerušila spojení.
Můj otec pracuje jako poslanec. Je deviantní. A od té doby, co mi narostla prsa, mám z něj strach. Zatím mě nedostal. Matku kvůli tomu pravidelně mlátil. Řval, že má na mě právo.
„Vždyť jsem její fotr!“ byl jeho častý argument.
„No právě!“ namítávala v takových chvílích máti. „Měl by ses léčit, jsi choromyslný!“

*
Bylo už poledne, když jsem konečně mohla vystrčit nos z pokoje. Mamka se válela v krvi na podlaze. Překročila jsem její tělo a šla se podívat, jestli nenajdu něco k snědku. Tak jako obvykle zela lednička bezednou prázdnotou. Kopla jsem napruzeně do matky nártem a šla ven. To jenom kvůli ní byla ze mě mentální anorektička.
Vybrala jsem ze svého konta několik tisíc. Nějakou dobu jsem se flákala bezúčelně městem. Nakonec jsem mobilem zavolala Ině.
„Kde jsi?“ zeptala jsem se jí.
„Ve škole,“ odvětila.
To mě pobavilo. Ina a škola!
„Co tam děláš?“ zajímala jsem se.
„Ani se neptej,“ pronesla a ukončila spojení.
Kráva pitomá! pomyslela jsem si a zapálila Rakovinu.

*
Uběhlo několik nudných měsíců. Matka se mě zeptala:
„Co se ti to stalo s břichem?“
„Jsem gravidní, ne!“ pověděla jsem.
„A kde se ti to přihodilo?“ zajímala se překvapeně.
„Na záchodě v nákupním centru,“ byla má strohá reakce.

*
Doktor mě ujistil, že se to obejde bez komplikací. Ukázal mi, kam si mám lehnout. Roztáhla jsem nohy a začala tlačit. Porod se kupodivu skutečně odehrál snadno. Ani to nebolelo. Ale za to asi můžou moderní technologie. Sestra se mě zeptala:
„Chcete ho živé a nebo mrtvé?“
„Raději mrtvé,“ odvětila jsem, „stejně ho chci dát vycpat.“
Zabalili mi ho do starých novin a hodili do igelitky. Uhradila jsem zákrok a odešla z nemocnice sv. Bimbase. Venku bylo krásně a já se cítila skvěle. První mé kroky vedly na informace. Potřebovala jsem zjistit, kde seženu odborníka na preparaci. Za prosklenou kukaní tam seděla žába. Patrně brigádnice. Byla otylá jako vepř. Hubu samé akné. A cosi pila z kelímku. Podle vůně jsem poznala, že to je sliz z uhrů. Mohla jsem se jen dohadovat, jestli z jejích vlastních a nebo si ho pořídila normálně v potravinách.
Asi hodinu v kuse jsem na ni bušila, ale nic. Jenom se dívala na televizi. Vůbec mě nevnímala. Jako bych snad ani neexistovala. Nahlédla jsem do igelitky a shledala, že se mi začíná dítě nějak podezřela kazit. Musela jsem jednat, jinak bych ho byla nucena vyhodit do popelnice. Propadla jsem bezuzdné hysterii a abnormální panice. Upustila jsem tašku na podlahu a začala si rvát vlasy z hlavy. Po několika minutách mě to však přešlo. Zcela uklidněná a duševně vyrovnaná jsem se sehnula pro mrně a dala tady tomu vale.
Nevěděla jsem, co mám podniknout, a tak jsem zavolala mamce. Řekla jsem jí:
„Představ si, tak už’s byla babička. Tvého vnuka jsem však nechala zabít ještě v nemocnici… Ne, netrpěl. Chci ho ale dát vycpat a nevím, kde sehnat nějakého dobrého preparátora. Všude jen samá cukrárna, putyka, restaurace, elektro, ale preparátor nikde. Bojím se, aby ten malý nepodlehl rozkladu. Venku je přeci jen dost horko.“
Jediné, co mi na to řekla, bylo:
„Vyser se na to, Dilmo!“

*
Byla jsem z toho nešťastná. Veškeré mé upřímné úsilí přišlo nazmar. Otevřela jsem víko popelnice a zbavila se svého syna. Musela jsem. Páchl už tak, že se to nedalo vydržet. Můj nezdar mi připravil špatnou náladu, kterou jsem hodlala spláchnout alkoholem. Vrazila jsem se do Vylhané karmy a objednala si litrovou láhev borovičky. Lao-c‘ mi ji donesl a řekl:
„Mám rád nešťastné lidi, ti chlastají jako duhy,“ přičemž mě bodře plácl mezi lopatky.
Vyrazil mi tím dech. Vyskočil mi z pusy a začal utíkat pryč. Najednou jsem se ocitla dočista bez kyslíku. Lapala jsem po dechu a modrala v obličeji. Dech vzal roha na ulici, ale vzápětí se vrátil. Držel ho snědý týpek. Hned mi byl sympatický. Měl dredy, byl potetovaný a oblečený v kožených slipech. Rozhlédl se po lokále a neomylně se vydal ke mně. Ještě chvíli bez dechu a ocitla bych se v agónii.
Poděkovala jsem mu a zeptala se ho:
„Nechtěl bys se mnou chodit?“
Řekl mi, abych mu ukázala ňadra. Sundala jsem si z bradavek mince, on si je prohlédl a souhlasně přikývl hlavou.

*
Jmenoval se Roman. Byl to bezdomovec. Díky mně se stal profesionálním příživníkem. Milovala jsem ho. On se mi občas za to odvděčil domácím násilím. Ale matka mi vysvětlila, že to prostě k životu patří. Na své sny a předsevzetí jsem však nezapomínala, proto jsme založili s Romanem kapelu. On hrál na kytaru a já zpívala. Scházel nám ještě bubeník, a tak jsme si dali inzerát.