Historická mluvnice jazyka českého

Recenze

Vytvořeno 12. 4. 2010 2:00

Autor: Marta Šimečková

V roce 2007 vydalo nakladatelství Academia publikaci, která by neměla chybět v knihovničce žádného bohemisty. Jedná se o čtvrtý díl Historické mluvnice jazyka českého, v němž se autor zaměřuje na skladbu.

Autorem není nikdo jiný než Jan Gebauer, významný český jazykovědec, který se zapojil do bojů proti pravosti Rukopisu královédvorského a který se podílel na vydání prvních pravidel českého pravopisu pod názvem Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví (1902). Pro školské potřeby sepsal řadu mluvnic: Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské I, II (1890), Krátká mluvnice česká (1891), Příruční mluvnice jazyka českého (1900).

Od roku 1894 soustavně pracoval na svém vrcholném díle, jímž je – kromě nedokončeného Slovníku staročeského – Historická mluvnice jazyka českého. Měla být rozdělena na čtyři oddíly, autor však dokončil pouze první Hláskosloví (vydáno r. 1894) a třetí Tvarosloví (první svazek Skloňování vydán r. 1896, druhý svazek Časování vydán r. 1894). Třetí svazek bohužel napsán nebyl; měl být zaměřen na kmenosloví (tedy na slovotvorbu) češtiny. Gebauer však stihl napsat čtvrtý díl s názvem Skladba. Sám se jeho vydání nedočkal; o zpřístupnění tohoto svazku čtenářům se postaral až František Trávníček, a to v roce 1929.

Nakladatelství Československé akademie věd se na přelomu 60. a 70. let minulého století rozhodlo podruhé vydat toto monumentální Gebauerovo dílo. Při příležitosti padesátého výročí Gebauerova úmrtí tak byl podruhé vydán první a třetí díl jeho mluvnice. Čtvrtý díl si musel na druhé vydání počkat až do roku 2007.

Gebauer rozdělil svou Skladbu na dvě části. V první se věnuje jednotlivým druhům vět a jejich složení, ve druhé pak syntaktické funkci jednotlivých slovních druhů a kongruenci. Neponechává stranou ani nauku o slovních tvarech, které určují syntaktické role jednotlivých slov, jako je pád (předložkový i prostý), gramatické číslo, gramatický rod atd. Tento díl tak obsahuje kromě tradičního výkladu o syntaxi i část morfologickou, která je však popisována v rámci větné skladby (případně v rámci skladby jednotlivých slovních spojení).

V každé kapitole je nejdříve stručně vysvětlen probíraný jazykový jev, poté se přechází k podrobnějšímu popisu specifických situací a výjimek. Neschází ani výklad historického vývoje daného jevu a řada příkladů. Jednotlivé příklady jsou většinou řádně citovány (pouze u několika je uveden pouze pramen bez uvedení paginace); jsou excerpovány ze starých textů, jako je například Alexandreida, Bible Kralická nebo Kronika česká Václava Hájka z Libočan. Gebauer využívá i řadu starých gramatik a slovníků. Díky práci s dobovými materiály a s jazykovědnými (případně slovníkářskými) pracemi vzniklo dílo, které podrobně popisuje stav češtiny od nejstarších dob po autorovu současnost.

Přestože jsou mnohé výklady v Gebauerově Mluvnici zastaralé, stále je toto dílo pokládáno za veliký počin vzhledem ke své rozsáhlosti, množství probraných jevů a také užití řady příkladů z pramenů zachycujících češtinu v různých vývojových obdobích. Moderní lingvisté tak mohou tuto publikaci využít přinejmenším jako bohatý pramen dokladů, jejichž shromažďování by jinak museli věnovat řadu let.

Na závěr připojuji slova Františka Trávníčka: „Jde o Skladbu Gebauerovu, o dílo muže, jehož práce mají epochální význam ve vývoji českého jazykozpytu. Úcta k tomuto muži nám velí, abychom vděčně uchovali pro sebe i pro své potomky všechno to, co s pílí a s láskou k čes. jazyku shromáždil, a abychom to zachovali co možná v té podobě, v jaké by to bylo vyšlo z jeho dušení dílny.“ (Trávníček, F. Předmluva. In Gebauer, J. Historická mluvnice jazyka českého. IV, Skladba. Praha: Academia, 2007, s. 4–5.)

Knihu Historická mluvnice jazyka českého. IV, Skladba vydalo nakladatelství Academia