I slova mají své otisky

Recenze

Vytvořeno 21. 6. 2011 2:00

Autor: Marta Šimečková

Tisíciletá a Jazyčník, to jsou názvy knih věnovaných češtině. Jejich autorem je profesor Dušan Šlosar, významný český lingvista, který napsal řadu odborných prací věnujících se synchronní i diachronní češtině i řadu glos, které vyšly časopisecky (především v brněnském časopisu Host). Z nich vychází i některé kapitolky z výše uvedených knih, k nimž se jako poslední připojila třetí publikace s názvem Otisky.

Autor se v ní věnuje etymologii vybraných slov, tzn. že osvětluje jejich původ, původní význam či změny formální a sémantické. Například u výkladu substantiva holka se dozvíte, že jeho základem je adjektivum holý. Oporu tohoto výkladu nachází autor v latinském spojení puella immatura (v překladu ‚nedospělá dívka‘). V latině i v češtině tedy pojmenování pro nedospělou ženu vzniklo na základě holosti, tedy nedostatečného ochlupení. Podobně vzniklo i slovo hoch pro nedospělého chlapce.

Slova jsou rozebírána v celkem šedesáti kapitolkách, které jsou v knize řazeny abecedně. Každá kapitola je věnována jednomu slovu, častěji je však hlavní výklad provázen pojednáním o dalších slovech (např. o synonymech, přechýlených slovech apod.). Výklady jsou krátké, avšak zcela dostačující. Autor se zbytečně nezaplétá do složitých hypotéz u méně jasných slov. Svá slova formuluje s přesností sobě vlastní, výkladům neschází vtip ani nadhled.

V knize naleznete výklady lexikálních jednotek ze současné slovní zásoby, a to jak spisovné, tak i nespisovné. Dozvíte se, jak vznikla některá slova, která jsou součástí brněnského hantecu (např. hokna, šalina) nebo některých teritoriálních dialektů (např. čagan, hural). Autor vás seznámí i s některými slovy staročeskými, dokonce i praslovanskými (např. housle, hruden). Kromě nich jsou v knize probírána též slova přejatá z cizích jazyků, a to v době nedávné i během dřívějších staletích. Většina kapitol je věnována apelativní slovní zásobě. K nim jsou připojeny i výklady některých vlastních názvů (např. názvu pražské ulice Celetné,  názvů čtvrtí zakončených formantem -ec užívaných v rámci hantecu nebo názvů řek).

Při čtení knihy jsem se osobně velmi pobavila. A také poučila. Nyní už vím, že nadávka ochechule vznikla z původního pojmenování pro bájného mořského draka s chocholem nebo že slovo úterý vzniklo z původně praslovanského vter(ý) (s významem ‚druhý den‘).

Tuto knihu vřele doporučuji všem, kteří se zajímají o český jazyk a chtěli by mu lépe porozumět. A třeba po přečtení stejně jako já začnete pátrat po osudech dalších slov, která v sobě uchovala otisky svého původu a často pohnuté historie, za pomoci etymologického slovníku. 

Ukázka z knihy:

Mazel, mazlík, mazlíček
jsou pojmenování mladých živých bytostí, jimž chceme vyslovit co nejvíce něhy: dnes to jsou nejčastěji domácí pejsci. Původně to ovšem bylo pojmenování dětí. Kde se vzalo? Nám se zdá, že jsou to odvozeniny od slovesa mazlit se, ale odborně vzato pravděpodobnější je, že je tomu naopak, že mazlit se je odvozeno od mazel. Že by mazel bylo odvozeno od starého už slovesa mazati, je jen málo pravděpodobné, protože to pojmenovávalo nejčastěji činnosti jiné: potírání olejem, mastí, líčidlem, také neúhledné psaní. Pomazaný byl starý překlad jména Christos. A tak se naskýtá výklad jiný, a to přejetí slova mazl „štěstí“ z jidiš (tady je z hebrejského mazal „osud, hvězda, štěstí“). To je slovo, které bylo při narození dítěte nasnadě, a jeho přenesení na šťastně narozeného potomka je pravděpodobné. Tak by to bylo jedno z nepočetné sice, ale výrazné řádky slov převzatých ze židovské mluvy. (Šlosar, D. Otisky. Praha: Dokořán, s. 61.)

Knihu Otisky vydalo nakladatelství Dokořán v roce 2006