Komuž očí slzíta, toto čiň...

Recenze

Vytvořeno 2. 7. 2011 2:00

Autor: Marta Šimečková

V roce 2006 vydalo nakladatelství Host publikaci s názvem Staročeské knihy lékařské. Jde o kritické vydání lékařského sborníku pocházejícího z poloviny 15. století. Sborník se tak po mnoha staletích dostává mezi širokou čtenářskou obec.

Alena M. Černá, která připravila zmíněnou edici, má s editorskou prací mnohé zkušenosti (připomenu např. Staré letopisy české nebo Hvězdářství krále Jana, na jejichž vydání se podílela). Staročeské texty však nejen vydává, ale také se věnuje jejich jazykovému rozboru. Zajímá se především o lékařské texty vyznačující se bohatou odbornou terminologií a některými jazykovými zvláštnostmi typickými pro daný žánr (viz například její publikace Staročeské názvy chorob, která vyšla roku 2009). Jako vědecká pracovnice v oddělení vývoje jazyka v Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., se navíc podílí na řadě dalších úkolů, díky čemuž obohacuje poznání v oblasti diachronní češtiny (jejíž znalosti jsou samozřejmě důležité i pro výzkum češtiny synchronní).

Publikace Staročeské knihy lékařské obsahuje, jak bylo zmíněno výše, sborník z poloviny 15. století. Jedná se o opis díla, které vzniklo někdy na přelomu 14. a 15. století. Předkládaný opis vznikl na základě rukopisu německého. Z toho lze vyvozovat, že české dílo nebylo určeno čtenářům z řad oborníků, tedy pro lékaře, kteří v té době uměli jak latinsky, tak německy. Spíše u něj předpokládáme určení pro laickou čtenářskou obec, případně pro lékárníky či faráře a mnichy (v klášterech totiž existovala dlouholetá lékařská tradice).

Kdo byl autorem sborníku, to se už bohužel nedozvíme. Z ojedinělých zmínek o své osobě na sebe autor (či spíše kompilátor) vyzradil jen to, že je františkánským mnichem („já, bratr zákona svatého Francička“). Milada Říhová, autorka předmluvy dané edice, dodává: „Byl to prostě poučený samouk, erudovaný a sečtělý praktikující léčitel, kterého lékařské a léčebné umění velmi přitahovalo, ale univerzitní gradus v oboru nikdy nezískal a na lékařské fakultě nikdy nepobýval“ (s. 15).

Sborník je kompilací spisů různých autorů z různých dob. Nalezneme mezi nimi poučky z antických spisů, ale i ze spisů soudobých. Ze slavných lékařů a vědců, na něž se autor sborníku odvolává, uvedu například Hippokrata, Avicena, Plinia, dále Agvina nebo Ortolfa von Bayerland. Sborník tak obsahuje rady a poučky téměř z celého lékařství (například rady o pouštění žilou, léčení neštovic, o neplodnosti žen nebo (netradičně) o zachování štíhlé linie). Naleznete v něm i výklad o mastech a účincích různých druhů koření. Na ukázku uvádím radu pro ty, kterým slzí oči:

Komuž oči slzíta, toto čiň
Ten púštěj krev z nosa konce jedinú ranú, učině púšťadlem mezi křtálky nosovými. Také baňkami púštěnie pod ušima na tři prsty posazenými tak, že čelistí hrdla zajme, k tomu velmi spomáhá, i bolesti hlavné odjímá. (s. 121)

Speciální kapitolu tvoří Knihy o sedmi planetách hvězdných a o dvanádcti znamení nebeských. Ty obsahují poučení o jednotlivých nebeských znameních, o čtyřech elementech, z nichž je stvořen každý člověk, nebo o tom, jak poznat, kdy je dobré a kdy naopak špatné vydat se na cestu. Sborník tak vychází v řadě případů z lidového léčitelství a blíží se svým stylem kalendářům, které měly za úkol čtenáře poučit nejen o hospodářských věcech, ale i o nemocech a jejich léčení (jejich součástí bylo často pojednání o pouštění žilou, též o koňském lékařství, dále výklad o čtyřech ročních obdobích, které je obsaženo i ve staročeském lékařském sborníku, avšak jako přirovnání ke čtyřem obdobím lidského života). Zcela nevědecké jsou rovněž další spisy zařazené do sborníku, například o čárech a ďábelství, o hádání z ruky nebo o lektvarech zažehnávajících nešťastnou lásku.

Samotný text je doplněn textově-kritickým komentářem a kritickým aparátem (ten obsahuje např. seznam rukopisů daného sborníku, z nichž se vycházelo při sestavení edice, informace o struktuře edice nebo transkripční zásady (text je tedy, jak jste mohli poznat už z výše uvedené ukázky, transkribován; osobně bych dala přednost transliteraci, která by umožnila analýzu pravopisné stránky rukopisu, avšak na druhou stranu by znesnadnila percepci mnohým čtenářům)). Neschází ani různé rejstříky a rozsáhlý seznam použité a doporučené literatury. Cením si rovněž diferenčního slovníku, který usnadní percepci díla čtenáři neznalému staré češtiny.

Staročeské knihy lékařské jsou velice zajímavou četbou, která může zaujmout nejen lékaře (odborníky), ale i laické čtenáře. Jsou důležitým zdrojem pro poznání tehdejší medicíny (především lidového léčitelství), avšak mohou být rovněž zajímavým pramenem pro zkoumání literární, historická či lingvistická.

Knihu Staročeské knihy lékařské vydalo nakladatelství Host