Pád a „obnova“ Iráku – tvrdá slitina byznysu, kýče a pokrytectví

Recenze

Vytvořeno 23. 7. 2011 2:00

Autor: Jana Semelková

Pro název svého zamyšlení se nad knížkou Co nezavály písky Mezopotámie/Lekce z manipulace a servility (Češi a Irák 1990–2010), kterou společně napsali Miroslav a Tomáš Belicovi, jsem si vypůjčila název poslední kapitoly, protože naprosto vystihuje obsah této obsáhlé faktografické publikace.

Společně s autory budeme poznávat posledních dvacet let Iráku. Navštívíme Irák Saddáma Husajna po prohrané válce o Kuvajt a jeho ropu, Irák čelící přísným sankcím OSN, Irák zničený válkou s USA, Irák, který se po velkém vojenském zásahu skutečně stal baštou terorismu, kterou předtím pravděpodobně vůbec nebyl. Oba autoři tuto zemi dobře znají – Miroslav Belica působil jako vedoucí zastupitelského úřadu ČR v Iráku v letech 1996–2001, jeho syn zde pobýval dokonce o dva roky déle, protože studoval na Filozofické fakultě Bagdádské univerzity na katedře angličtiny a francouzštiny, zůstal tedy v Iráku i po odjezdu svých rodičů.

Z úvodních slov Miroslava Belici jsem se rozhodla citovat následující odstavce:
Tato knížka, shrnující dvacetileté zkušenosti Čechů s Irákem, by měla připomenout roli, kterou Češi a čeští rodáci vědomě či nevědomě sehrávali při utváření nezáviděníhodného osudu Iráčanů v posledním dvacetiletí. Zároveň jsme chtěli dát možnost nahlédnout pod pokličku toho, jak se Iráčanům žilo v posledních letech režimu Saddáma Husajna.
Ti, kteří by dali přednost zapomnění, protože vlastním neumětelstvím či záměrným posluhováním Velkému bratrovi namísto řádné služby vlastní zemi promarnili potenciál, který jsme v Iráku měli, možná budou tuto knížku obviňovat z antiamerikanismu, levičáctví, revizionismu, antisemitismu, bolševictví atd. Nebudou jí ale moci upřít faktografickou přesnost a ani ji vyloučit z širší diskuse, která již léta svobodně probíhá především na západ od nás. Věříme, že většina čtenářů, která má zájem vyjít za hranice zjednodušené prezentace takzvaných médií hlavního proudu, tuto publikaci uvítá.

Na stránkách knihy před námi víří fakta a zase fakta. Autoři nám předkládají jednotlivé události chronologicky, na nás je, abychom si vše vnímavě poskládali do souvislostí. Při čtení řádek si vybavíme, že ano, že tohle se tenkrát psalo, ale rychle také zmizelo z médií… Najednou vše do sebe zapadá, jako puzzle, a vytváří pestrý koberec, v němž proti sobě stojí dva největší soupeři – Irák představovaný Saddámem Husajnem, který se svým dřívějším ochráncům vymkl z ruky, a Spojené státy americké, kterým se toto odtažení líbí jen pramálo. Ale hlavní slovo po celou dobu měl, má a mít bude nelítostný byznys.

Velké místo je v knize věnováno naší politické scéně a krokům českých politiků a diplomatů v této oblasti. Musím říct, že mnohdy mne zatrnulo, když jsem si uvědomila, jak nepříjemně na mne působí servilita a pochlebování mocným, když jsou mi události předloženy v jednom sledu. Mohu řadu důvodů určitého jednání našich politiků odkývat, ale je-li cosi tvrzeno ve smyslu „něco za něco“, pak nechápu smysl tohoto tvrzení, když to druhé „něco“ vždy schází. Nějak se vytrácí do ztracena. Jak autoři na faktech dokazují, ztratila naše země výhodné exportní postavení jak v Iráku, tak v sousedním Iránu, které budovala od dvacátých let předminulého století, které neztratila ani po dobu vlády jedné strany. A přestože jsme „podporovali“ politiku USA, jak jsme mohli a kde se dalo, tak na české firmy zakázky v rámci „obnovy“ nezbývají. Divné, ne?

Co v knize považuji za velmi zajímavé, jsou poznámky, které bych nazvala „mimo protokol“. V nich oba autoři vzpomínají na přátele, které po dobu pobytu v Iráku získali, vypisují své postřehy nad některými událostmi, seznamují nás s názory tamních lidí. Subjektivně – tak, jak vše sami vnímali. Tyto vlastní postřehy striktně vydělují profesionálně z faktografických kapitol.

Publikace Co nezavály písky Mezopotámie je náročná, poučná, odpuzující a někdy mrazící. Skutečně mne mnohdy mrazilo a nebyla jsem schopná pokračovat dál. Měla jsem pocit, že řada událostí nemůže být pravda, že musí jít o fikci. Některé kapitoly totiž dost připomínají špionážní romány F. Forsytha. Je jen škoda, že tomu tak není doopravdy…

Autoři:
PhDr. Miroslav Belica (*1952)
Diplomat, orientalista, analytik. Vystudoval mezinárodní žurnalistiku a arabistiku na MGIMO, doktorát filozofie získal na Univerzitě Karlově v Praze. Problematikou Blízkého východu se zabývá čtyři desetiletí. V zemích tohoto regionu prožil v řadě diplomatických funkcí téměř patnáct let, v letech 1996–2001 působil v Iráku. Poté až do roku 2004 pracoval na ministerstvu zahraničí jako zástupce ředitele odboru OSN a odboru rozvojové spolupráce a humanitární pomoci. V současnosti se zabývá energetickou politikou, bezpečností dodávek energetických zdrojů. Působí v poradních orgánech Evropské komise.

Tomáš Belica (*1981)
Novinář. Středoškolské vzdělání získal na mezinárodní škole při OSN v Bagdádu. V letech 2000–2003 studoval na Filosofické fakultě Bagdádské univerzity, katedře angličtiny a francouzštiny. Pracoval u francouzské mediální společnosti Avedya a dva roky v politickém oddělení deníku Blesk. V současnosti je redaktorem deníku Metro.

Knihu Co nezavály písky Mezopotámie vydalo nakladatelství Epocha