Nečum a švihej!

Recenze

Vytvořeno 5. 8. 2012 2:00

Autor: Hana Moualla

Dvě minuty ticha je útlá kniha fejetonů Hany Pinknerové (vydalo Karmelitánské nakladatelství, 2012). Kdo by hledal rádoby křesťanské symboly nebo kázání vody a pití vína, ten zde nepochodí. Hana Pinknerová nepůsobí ani dojmem ubohého ptáčátka, které potřebuje ochranné křídlo matky slepice, ani ocelové lady. Její fejetony jsou příjemné, smutně veselé a čtivé – hladí na duši. A proč jsem ke sluncem zalité knize zvolila právě tento název recenze?

Hana Pinknerová píše o životě, o radosti, o času, toleranci, přáních, svobodě nebo třeba o oblíbených letních šatech. Jsou to všechno věci a pojmy, které jsou nám blízké. Možná by měla psát také o zlobě, malosti a strachu. Přesně to je pocit, který cítím z hodně lidí, kteří v dopravních prostředcích nebo na ulicích maskují svoji frustraci do hávu agresivity a nezájmu. Neříkám, že autorka temnotu vynechává, spíše vidí vše z té lepší stránky. 

„Co člověka pudí kupovat knihy, které nikdy nebude číst, nebo jídlo, které vyhodí nesnědené. Co nás nutí pořizovat oblečení, které nikdy nevezmeme na sebe, nebo květiny, k nimž si nepřivoníme? Vždyť ty věci jsou jako symboly marnosti života, který nám protéká mezi prsty. Jako by představovaly radosti a požitky, jež se nikdy neodvážíme ochutnat. Myslím, že to naše hladová duše volá po nasycení a my jí cpeme nové tričko, novou knížku, kilo čokolády nebo květináč s bazalkou. Ona by chtěla tiše spočinout, ale my jí koupíme lístek do kina.“ (str. 24, Fejeton o čaji z máty peprné)

Jak snadno sklouzáváme k hodnocení druhých, zařazování do škatulek a vůbec všelijakým plkům a kritikám! Poukazuje to však jen na naši vlastní zranitelnost. Nedávno jsem jela na kurz čehosi kreativního. Jako políček na tvář mi přistál výraz uniformované ženy s krásným copem havraních vlasů: „Nečum a švihej!“ Nebyl sice určen mým uším, ale na zastávce stojícímu člověku, přesto jsem zkameněla. Mohla bych říct, že to bylo zamířeno rasově, ale to by bylo příliš laciné. Ranilo mne to lidsky.

Ten člověk venku mohl být klidně jen další existencí motající se ve vlastní spirále problémů a veřejná facka ho hodila tím směrem, který bylo možné předpokládat – začal křičet a publikum se uklidnilo – zasloužil si to. Přesto jsem se cítila podvedená. Policistka mne zklamala hned dvakrát. Jako žena předvedla typicky mužské ofenzivní chování postrádající ždibec empatie a jako profesionálka neprojevila očekávaný nadhled. Tramvaj se dala do pohybu, a já přesto cítila, že jsme zůstali na jednom místě. Stagnující energie se dala krájet. Vesmír je však spravedlivý ve svých zákonitostech…

„Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy.“

Vždycky je dobré mít srovnání a to nám Hana Pinknerová poskytuje. Raduje se z všedních věcí a umí rozsvítit malinkou lucernu tam uvnitř. Knihu fejetonů vřele doporučuji jako stravitelnou filozofii, formát knihy je ideální pro cesty stejně jako do stanu s baterkou. Nezatíží naše záda ani srdce. Dostaneme jen další malou šanci uvolnit pouta, která nás škrtí, a otevřít se vlastnímu životu.

Knihu Dvě minuty ticha vydalo Karmelitánské nakladatelství