Smrt je zapomnění

Recenze

Vytvořeno 16. 9. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Blouznění a přeludy vždy podněcovaly zvědavost a lidská fantazie může vést k představě, že svět duševně nemocných má jakési romantické rysy. K naději, že mezi blábolením blázna probleskne moudrost, která v sobě obsahuje podstatu bytí lidstva i celého vesmíru. Nemůže existovat falešnější představa. Žádná romantika – jen prázdnota a bezútěšnost.

Kniha týkající se světoznámého zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda se určitě nevyhne zmínkám o psychických nemocech a to je i jedním z hlavních témat románu Goce Smilevskiho Freudova sestra. I když se autor snaží názvem čtenáře přesvědčit, že se bude především zabývat touto dosud opomíjenou postavou, nechává ji stejně vystupovat pouze v roli svědka tehdejší doby spějící do tragické fáze. Freud pocházel z velké rodiny, měl pět sester - Annu, Paulinu, Marii, Rozu a Adolfinu, které Goce Smilevski svěřil roli vypravěčky.

První kapitola sleduje poslední chvíle Adolfinina života. Hitler zabral Rakousko, nad Židy žijícími ve Vídni se stahují mračna. Někteří z nich ještě dostávají šanci k vystěhování do svobodnějších států, je samozřejmé, že ji dostal i tak významný člověk, jakým byl Freud. Jeho sestry doufaly, že se díky němu i ony dostanou z nepřátelského prostředí. Freud však tvrdí, že žádné nebezpečí nehrozí a je zbytečné, aby sestry odjížděly. V rozporu se svým optimistickým postojem však Freud s manželkou a její rodinou odjíždí. Jeho sestry nedobrovolně zůstávají. Osud je neúprosný. Adolfina je transportovaná do Terezína, posléze do koncentračního tábora, kde umírá v plynové komoře maskované za sprchy. V okamžiku smrti jí hlavou prolétne celý život. Ten okamžik prochází celým zbytkem knihy.

Adolfině bylo téměř osmdesát let, když byla nacisty zabita. Prožila dlouhý život, ale podle Goce Smilevskiho to nebyl život šťastný. V době, ve které vyrůstala, byla úloha ženy definovaná velmi jednoznačně. Pokusy o vymanění se ze stereotypu společenské role byly okolím vnímány velmi negativně. A co rodina osvíceného doktora Feuda, který přiměl nejen odbornou veřejnost k tomu, aby alespoň připustila, že existuje slovo sexualita, na veřejnosti často tabuizované? Podle autora knihy byl k problému osvobození ženy velmi přezíravý, alespoň co se týče nejbližšího okolí. Možnost studovat později neměla dokonce ani Freudova dcera Anna, která - podle románu - tyto ambice měla.

Sigmund svým dcerám často říkával: Nejinteligentnější mladí muži dobře vědí, co by měly mít ženy – něhu, veselí a schopnost učinit jim život krásnějším a snadnějším.
(Smilevski,G. Freudova sestra. Praha: Odeon, 2012, str.242.) 

Adolfina se nemohla realizovat intelektuálně, neměla děti ani rodinu, její život ze zpětného pohledu byl prázdný, skládající se pouze ze špatných nebo nepotřebných vzpomínek. Smrt jí připadá jako smíření a milosrdné zapomnění.

Gore Smilevski nechává v románu ožívat i jiné skutečné postavy. V Terezíně se Adolfina krátce setká se sestrou Franze Kafky Ottlou, ve vzpomínkách se objeví salón Auerbachů a malíř Gustav Klimt. Výraznější roli hraje Klimtova sestra Klára další z lidí, jenž zůstali ve stínu svých slavných příbuzných. Klára se stává pro autora symbolem boje za práva žen a za sociální spravedlnost, její boj je ale málo úspěšný.

Krátké období intelektuálního zrání, provázené bezstarostnými diskuzemi o malířství, životě, lásce a literatuře se svými vrstevníky, směřuje k velmi zvláštní části, ve které se Adolfina s Klárou dostávají do blázince - ústavu doktora Goehta. Autor se ocitá ve složité síti úvah o normálnosti a bláznovství, kromě Freuda cituje Schopenhauera, de Nervala, Hölderlina i Nietzscheho, objevují se také úryvky z dopisů van Gogha. V takové spleti jakoby autorovi unikal smysl jeho vlastního díla. Psychické choroby zaměňuje za blouznění a staví se k nim poeovsky romanticky. V pozadí sice občas čtenář zaslechne zoufalý výkřik blázna, ale jinak se text poklidně pohupuje na vlnách filozofování o přeludech.

Přestože se Gore Smilevski tváří, že chce představit historickou postavu, která v literatuře dosud nefigurovala, věnuje se opět - jako mnoho autorů před ním - Sigmundu Freudovi, jeho osobnosti a dílu. Adolfina čtenáři pouze zprostředkovává pohled na něj a na dobu, ve které žil. Není to pohled jednoznačně lichotivý, autor sice nezpochybňuje jeho dílo, ale jako člověk Freud jednoznačně selhává. Ve Smilevskiho podání je Freud naivní a pokrytecký člověk, který své zásady aplikuje pouze na své okolí, nikoliv na sebe. Kritický pohled na tuto velkou postavu světové psychiatrie není ničím výjimečným, Freudovy nezvyklé rodinné poměry, ve kterých výrazně figuruje sestra jeho manželky, bývaly často zmiňovány. Smilevski si v textu občas pomáhá citacemi Freudových děl, či na nich staví některé své zápletky. I když se v románu objevují některá závažnější témata – fašizmus, pronásledování a likvidace Židů, boj za ženská práva a jeho ignorování intelektuály, podařilo se autorovi napsat pouze mírně nadprůměrné dílo. Škodí mu neujasněná koncepce a úvahy, ve kterých se místy zbytečně utápí. Přesto je zajímavé si s pomocí románu oživit znalosti o doktoru Freudovi a dokonaleji si jeho postavu zařadit do kontextu doby.

Knihu Freudova sestra vydalo nakladatelství Odeon