Skácel Zdeňka Kožmína

Jméno Jana Skácela znají všichni, kteří se alespoň trošku zajímají o českou poezii. Byl významným básníkem brněnské skupiny Host do domu, který se rád ve svých básních vracel k lidové moudrosti a tradičním lidským hodnotám. A právě o něm napsal Zdeněk Kožmín jedinečnou monografii, která se zaměřuje na hledání odpovědí, proč čtenáře dodnes fascinují Skácelovy básně a jakým vývojem prošly.

V úvodu této knihy autor říká, že chce Skácelovo dílo poznat jako celek, proto neopomíjí ani literaturu pro děti, dramata a prozaická díla, která stojí ve stínu Skácelových děl básnických. Vydává se tak na „pouť po celém pohoří Skácelovy tvorby, jak se utvářela ve zcela konkrétním dějinném čase, ale zároveň jsem nechtěl opustit detailní interpretační ponor do strukturace textů“. Jak je tedy pro Kožmína charakteristické, snaží se postihnout dílo jako takové, nikoliv pouze autorův život a dějinné události související se vznikem díla. Uvědomuje si však, že i tyto positivistické aspekty mají při interpretaci díla své místo, proto se čtenář dočte také o zajímavých okamžicích ze Skácelova života. K tomu autorovi napomohl archiv Skácelovy ženy, z něhož použil pro tuto monografii četné rodinné dokumenty, sešitové zápisky i fotografie.

Poezií se máme dle Kožmína nechat okouzlit. Toto kouzlo či magie slov sestavených básníkem do veršů může spočívat ve významových přesunech. Jednotlivá slova u Skácela mají hlubší význam, jako by v sobě skrývala prostor a čas mýtu. Čtenář při rychlém čtení může propadnout dojmu, že jsou tyto básně optimistické, křišťálově čisté, prosté... avšak při zkoumání jejich struktury a sémantické roviny je nucen zkoumat vlastní hlubiny člověka a musí uznat, že každá báseň vždy dokáže snadno přesáhnout tu nejlepší interpretaci. Kožmín se sám sice o interpretaci básní snaží (a to bravurně!), zároveň si ale uvědomuje, že je Skácelova poezie natolik plná zámlk a tajemna, že nikdy nebude s to postihnout ji stoprocentně.

Kožmín se v několika kapitolách zabývá jednotlivými Skácelovými díly, rozebírá vybrané básně a všímá si, zda znamenají obrat v básníkově tvorbě, jak jsou ovlivněny předcházející tvorbou a jak na ně navazuje tvorba dalších let. Nechybí četné ukázky, na nichž Kožmín dokazuje svá tvrzení. Do svých interpretací vkládá subjektivní pohled na rozebírané básně, neboť dle něj musí čtenář vždy vložit do díla kus sama sebe, aby byl prožitek skutečně prožitkem a nikoliv mechanickým čtením, které je možné pouze u vědeckých textů, nikoliv u krásné literatury. 

Na důkaz Kožmínova interpretačního umění uvedu ukázku z kapitoly Knížka, která nesmí být smutná, v níž se autor zaměřil na sbírku Dávné proso. Ta byla vydána roku 1981 po nucené odmlce a je stejně jako veškerá Skácelova tvorba opředena lidovou moudrostí a motivem lásky, domova a přírody. Kožmín píše:

Vidíme, kolik otázek vyvstane v Kožmínově mysli díky jedinému verši. Nezůstává k nim lhostejný, nejsou to otázky, na které nečeká odpověď, naopak. Snaží se vypátrat, jakou úlohu ve verši mají jednotlivá slova, jednotlivé motivy, jeho struktura. Co vše se skrývá ve Skácelově poezii, která jej nenechává klidným. A stejný neklid vyvstane v každém čtenáři, který vezme do rukou Smuténku, Metličky, Dávné proso či jiné dílo onoho básníka, jehož jméno nezůstane zapomenuto.

Tuto jedinečnou monografii doporučuji všem, kteří si zamilovali tvorbu Jana Skácela a kteří se chtějí dozvědět více o jeho životě i tvorbě. Rovněž by si ji měli přečíst všichni, kteří by rádi pronikli do umění interpretace, v němž tolik vyniká Zdeněk Kožmín. Já sama čtu jeho knihy vždy s nadšením, neboť díky svému přehled nejen v díle konkrétního autora, které právě rozebírá, ale i v literatuře vůbec dokáže proniknout do dalších významových rovin, které nám ostatním často zůstávají skryty.


Monografii Skácel vydalo nakladatelství Jota.