Dějiny čtení

Recenze

Vytvořeno 27. 2. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Přestože se čtení považuje za poněkud intelektuální činnost, zabývá se jím na různé úrovni více lidí, než by se na první pohled mohlo zdát. Udělat mezní čáru mezi čtením „kvalitnějších“ a „méně kvalitních“ knih asi nejde. A tak ať se to některým lidem líbí či ne, čtenář je i ten, který nachází zábavu v žánrech pokleslejších jako jsou prostoduché dobrodružné romány, rodokapsy nebo ta horší skupina fantasy. Není divu, že se často objevují knihy o knihách, spisovatelé je rádi píší a čtenáři je rádi čtou. Kniha Dějiny čtení argentinského autora Alberto Manguela vyšla v české verzi v nakladatelství Host již podruhé.

Označit Albeto Manguela za Argentince je poněkud nepřesné, narodil se sice v Buenos Aires, ale dětství prožil v Izraeli, v současné době je občanem Kanady a žije ve Francii. Literatuře a umění se věnuje soustavně, seznam jeho díla je úctyhodný a jeho láska k literatuře dýchá z každé stránky jeho knih.

Autor knihu rozdělil do dvou základních rozsáhlých dílů a dalších dvou krátkých kapitol - úvodní nazvanou Poslední stránka a  závěrečnou  Předsádky. Úvodní kapitolu lze chápat jako autorovo vyznání a popis cesty, jež ho vedla k lásce k literatuře. V krátkosti se zde dozvíme i o autorově setkání s Jorge Luisem Borgesem, o němž se dočteme v každé anotaci a upoutávce na knihu Dějiny čtení. Možná to bude zklamání, ale jde o pouhé konstatování na několika stranách a zmínky o něm působí spíše jako reklamní tah ke zvýšení prodeje.

V prvním dílu Akty čtení se věnuje převážně prvotním dějinám čtení, úzce spojeným se vznikem a rozvojem písma, ale také teoriím vysvětlujícím samotný mechanizmus čtení. Samozřejmě, že tyto teorie jsou úzce svázány s vnímáním jako takovým. Tyto části asi nebudou pro zkušenějšího čtenáře žádným překvapením, zajímavější by mohly být informace týkající se skutečného aktu čtení. Existují názory, že ve starých dobách lidé četli výhradně nahlas, tiché čtení se prosazovalo později. Odpůrci tichého čtení se rekrutovali hlavně z církevních kruhů. Hlasité čtení úzce souvisí se zapamatováním si textu, které se sice na první pohled zdá zbytečné, v některých situacích ale může zachránit život nebo alespoň zdravý rozum v extrémních podmínkách. Čtení se v dnešní době považuje za soukromou až intimní činnost, ale jak autor Knihy čtení z historických pramenů dokazuje, nebylo tomu tak vždy.

Díl druhý Síly čtenáře se navrací do Mezopotámie prostřednictvím nalezených destiček s klínovým písmem. Zdrojem informací z této doby nejsou jen zachované zlomky eposů, ale i destičky, na nichž se učili psát starověcí písaři. Asi nejzajímavější kapitolou celé knihy je kapitola o zakázaném čtení. Nejde pouze o zakázané knihy, ale i o zákaz učení čtení. Negramotný člověk se lépe ovládal.

Po staletí se afroameričtí otroci učili číst navzdory mimořádné nepřízni a riskovali přitom své životy pro výuku, která jim kvůli potížím a překážkám zabrala někdy i několik let. Zpráv o jejich učení je mnoho a jsou hrdinské. Devadesátiletá Belle Myersová Carothersová (v rozhovoru poskytnutém komisi Federal Writer’s Project, ustavené ve třicátých letech dvacátého století  mimo jiné proto, aby zaznamenávala příběhy bývalých otroků) si vzpomínala, že se naučila číst písmena při hlídání dítěte majitele plantáže; to si hrálo s kostkami, na nichž byla napsána písmena. Když majitel viděl, co dělá, kopal ji těžkými botami.
(Manguel, A. Dějiny čtení. Překlad Olga Trávníčková. Brno: Host 2012, str.352)

Závěr českého vydání knihy tvoří rozsáhlý doslov Jiřího Trávníčka nazvaný Koncept čtenáře a čtení – nejkratší možné dějiny, týkající se převážně různých teorií komunikace mezi autorem a čtenářem. V kapitole Statistický čtenář se Jiří Trávníček věnuje získávání a interpretaci dat o čtení a čtenářích. Statistika, kterou uvádí, se bohužel věnuje Evropské Unii z roku 2001, takže v ní není srovnání pro naši zemi.

Dějiny čtení je kniha naplněná množstvím zajímavých informací, které jsou přes snahu o členění do dílů a kapitol nakupeny poněkud chaotickým způsobem. Nejde o odbornou publikaci, spíše o knihu, která by měla čtenáře zaujmou nejen podávanými informacemi, ale i formou, jakou jsou podávány. Z textu je patrná snaha předložit veřejnosti publikaci podobnou dílům Umberta Eca a není to jen tím, že jako motto prvního dílu používá citát Ecova oblíbeného spisovatele Itala Calvina. Není sporu o tom, že Eco je čtivější a jeho texty systematičtější.

Knihu Dějiny čtení vydalo nakladatelství Host