Brněnský pochod smrti

Recenze

Vytvořeno 16. 3. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

V poslední době jsem v ruce držel velké množství knih týkajících se událostí před nebo těsně po skončení druhé světové války. Jejich společným rysem je snaha o objektivnější pohled na toto období. Výraz „objektivnější pohled“ bohužel znamená i méně lichotivý pro nás Čechy. Je jisté, že léta války, mrtví v koncentračních táborech a teror na okupovaných územích nejsou souměřitelné s událostmi probíhajícími několik dnů při odsunu Němců. A snad je ani - kromě určité skupiny lidí - nechce nikdo porovnávat. Nepochybné je však, že se ony události staly. Zavírat před nimi oči, to není řešení. 

Dodnes není zcela jasné, co všechno se při takzvaném brněnském pochodu smrti událo. Zhruba 25 000 Němců, většinou žen, dětí a starců, bylo hnáno směrem k Rakousku a skončilo v Pohořelicích. Tam jich, většinou vlivem úplavice, která se mezi nimi rozšířila, mnoho zemřelo. Někteří byli zřejmě i povražděni. O počet mrtvých i způsob, jakým zemřeli, se dodnes vedou spory.

Pohled na poválečné události se v mnohém liší. Nejde pouze o principiální otázky, zda při odsunech docházelo či nedocházelo ke zločinům, vyvstávají i mnohé jiné. Nakladatelstvím Větrné mlýny byl publikován útlý sešit čtyř esejů, v němž autoři vyjadřují své stanovisko na jeden z odsunů, odsun Němců z Brna. To, co činí knihu Brněnský pochod smrti zajímavou, je výběr autorů zajišťující pohled z různých stran i různých dob.

Martin Pollock svůj esej Ne všechny oběti si byly rovny věnuje situaci odsunutých Němců v Rakousku a Německu. Pro své bývalé soukmenovce představovali občany druhé, možná i třetí kategorie, sdělovací prostředky jim připisovaly všechny zločiny na území, kde byli soustředěni, starousedlíci by se jich chtěli co nejdříve zbavit. Podobnou náladu, i když ne tak vyhrocenou, bylo možné pozorovat po sjednocení Německa, kdy se občany druhé kategorie stali obyvatelé bývalé NDR. Rakouští a němečtí starousedlíci rychle zapomínali, že se na situaci odsunutých lidí podíleli. Martin Pollock ale připomíná, že existoval i sudetoněmecký odboj proti Hitlerovi a vyhnání všech německých obyvatel bylo ukvapené. To je ovšem pohled z odstupu mnoha let a není jisté, jestli by v té době bylo možné tak velkou skupinu třídit systémem „zlý Němec“ / „hodný Němec“, zvláště ve zjitřené atmosféře panující na konci války.

Mé brněnské Sudety je název příspěvku Kateřiny Tučkové. Autorka patří mezi mladou generaci, která nezažila ani válku, ani nebyla výrazně ovlivněna socialistickou propagandou. Právě její názor by se proto měl vyznačovat nadhledem a nezaujatostí. Impulzem k pátrání po osudu brněnských Němců byl pro Kateřinu Tučkovou stav, do jakého se dostala jedna z brněnských čtvrtí po odchodu Němců. S trochou nadsázky lze říct, že její osud byl podobný pohraničí – původní obyvatelé byli nahrazeni přistěhovalci a těm byl stav jejich nového domova většinou lhostejný. Autorka připomíná vznik občanské iniciativy Mládež pro interkulturní porozumění, usilující o omluvu za odsun brněnských Němců, a také postoj, který brněnský magistrát k této iniciativě zaujal. Kateřina Tučková informace i své pohledy na odsun i na události v Pohořelicích zapracovala do úspěšné knihy Vyhnání Gerty Schnirch, která získala mnoho ocenění.

Předválečné Brno jako multikulturní město představuje ve svém eseji Nevytěsnitelné trauma Jiří Kratochvil. Nejsou to jeho bezprostřední vzpomínky, narodil se za války, poukazuje ale na brněnský argot a vlivy, které na jeho vývoj působily. Vyhnání Němců se však rodiny Jiřího Kratochvila přímo dotklo, do odsunu se dostali i rodiče jeho matky. Přestože se jim poštěstilo se ze sběrného tábora u Pohořelic vrátit, ale - jak autor píše - jako nepohodlní svědci, a pro celou rodinu to mělo důsledky i v pozdější době. Autor se domnívá, že to byl i jeden z důvodů, proč jeho otec emigroval. Ve svých knihách se o emigraci otce i o tom, co následovalo, mnohokrát zmiňuje. Jiří Kratochvil ve svém eseji připomíná i náladu po okupaci, vyhnání Čechů ze Sudet i hrůzy heydrichiády. Nevytěsnitelné trauma je shrnutím témat, která Kratochvil použil ve své nejnovější knize Dobrou noc, sladké sny.

Pohořelické elegie spisovatele Oty Filipa se věnují zjišťování informací o tom, co se u Pohořelic ve skutečnosti stalo. Autor narážel při svém pátrání na neochotu pamětníků vzpomínat na poválečné události i na záměrně ztracené dokumenty. Ota Filip se příliš nezabývá minulostí vedoucí k vysídlení Němců, soustředí se pouze na úlohu či spíše na vinu Čechů. Přesto se jeho článku nedá vytknou zaujatost, informace, které čtenáři předkládá, jsou ověřené a do spekulací se nepouští. 

Celkové shrnutí textů udělal ve svém doslovu David Kovařík. Informace, které uvádí, se v mnohém shodují s těmi v článku Oty Filipa, čtenář se může seznámit i s dalšími iniciativami a pokusy o vyšetření úmrtí lidí v pohořelickém táboře.
   
Brněnský pochod smrti je jedinečná publikace spojující známá historická fakta s různými pohledy a interpretacemi. Jde samozřejmě o relativně objektivní pohledy, kniha se nezabývá názory popírajícími existenci odsunu Němců, ani těmi, které by obecně odmítaly veškerou vinu Německa za rozpoutanou válku a útisk obyvatel na okupovaných územích. Kniha je zajímavá i z hlediska spojení dokumentu a beletrie, zvláště u Kateřiny Tučkové a Jiřího Kratochvila. Pro jejich čtenáře znamená osvětlení některých témat použitých v jejich románech.

Knihu Brněnský pochod smrti vydalo nakladatelství Větrné mlýny