Od geologie k mystice

Recenze

Vytvořeno 15. 4. 2013 3:00

Autor: Lenka Kavalířová

Knihu Prohlédni si tu zemi jsem si vybrala proto, že archeologie krajiny patří k mým oblíbeným tématům už od doby mých studií, kdy jsem hltala Staré stezky Radana Květa. Když potom vyšly Krajiny vnitřní a vnější od Václava Cílka, zajásala jsem: ano, toto je přesně ta směs témat a pohledů, které mě zajímají. Bude se mi stejně tak líbit i nejnovější kniha tohoto autora?

Prohlédněme si ji zblízka.

Tuto knihu můžeme zařadit do kolonky populárně-naučná literatura. Sestává ze čtyř velkých kapitol: Místa z druhé strany, Praha a její genius loci, Maigret a globalizace a Přelévání bohů. Obsahově nejsevřenější je první kapitola, která je přepracovaným sborníkem esejí Krajina z druhé strany. Její první část je nazvaná stejně jako celá kniha - Prohlédni si tu zemi. Asi její nejzajímavější částí je definice "prakrajin", které se odrážejí v naší mysli i naší krajině. Zde i v dalších esejích se setkáváme s názorem, že charakter krajiny souzní s charakterem a osudem společnosti, která v ní žije.

"A člověk si skoro všude v Sudetech uvědomí, že zde žije na nějakém rozhraní mezi cizotou a násilím na jedné straně a klidnou útěšností na straně druhé... V tomto chladném kraji rány sice nehnisají, ale také se příliš nehojí."
(CÍLEK, Václav. Prohlédni si tu zemi. Praha: Dokořán, 2012. s. 28.)

Tato kapitola plná překvapivých souvislostí se zastavuje na místech jako kultovní místo Hazmburk, zámek Kratochvíle, Loket, Kolín, Milešovka... ale i Abúsír a Olymp. Pro mě obvzlášť zajímavá byla kapitola Čáry na těle bohyně, čímž jsou myšleny krajinné linie, které spojují mystická místa. O těchto čarách mluví i známý Marko Pogačnik a mnoho zastánců nové spirituality, takže se zde dostáváme od geologie ke "spirituální ekologii" (jak to Cílek sám nazval), od tvaru místa k jeho významu, od Země jako planety k Zemi jako živému organismu.

Druhá kapitola se zabývá Prahou a jejím geniem loci. I zde se objevuje pohled na krajinu jako na něco živoucího, co nás formuje a k čemu si vytváříme v průběhu dějin vztah. "Místa a vrstvy skládají bytost." (CÍLEK, Václav. Prohlédni si tu zemi. Praha: Dokořán, 2012. s. 105.)

Autor přitom poukazuje na to, že z hlediska historie krajiny trvá naše civilizace jen krátkou chvíli, takže k našemu vědomí stále hovoří i mnohem starší vrstvy. Součástí krajiny je i dávné moře a vrásnění a pravěké sídlo prvních lidí... "Paleolitická vrstva musí tvořit základní a zdaleka největší část našeho vědomí. Sibiřští šamani nežijí na Sibiři, ale v nás..."
(CÍLEK, Václav. Prohlédni si tu zemi. Praha: Dokořán, 2012. s. 93.)

Pozoruhodná je úvaha o Václavském náměstí, které je podle autora svým lineárním tvarem a absencí historických budov ideální právě k tomu, aby se na něm scházeli lidé a utvářely nové dějiny. Není tiché a neruší žádným geniem loci, naopak nabízí volný prostor ke vznikání, reálnému životu a směřování ke svobodě i s jejími negativními důsledky. Je potom otázkou, jestli tvar a charakter místa nemá přímý vliv na osudy lidí a národů, jež tato místa obývají, jestli krajina přímo nepředurčuje to, co se v ní stane. "To, co je zapsáno v lidských dějinách Prahy, se ozývá již v samotném geologickém substrátu."
(CÍLEK, Václav. Prohlédni si tu zemi. Praha: Dokořán, 2012. s. 105.)

Další odstavce knihy už nejsou tak soudržné a monotematické, spíše jde o jednotlivé střípky v mozaice, napsané při různých příležitostech, jako např. dopis psaný Zdeňku Neubauerovi pár dní po jeho svatební cestě na Vyšehrad, úvaha o Karlově mostě, o šesticípé sněhové vločce, text o Vltavě psaný na základě zadání pražského magistrátu, popis projektu o snaze přesunout velký kámen z Vltavy na otevřené prostranství, úvaha o významu fosilních paliv a demokratizaci společnosti, o mladých lidech zůstávajících mimo pracovní proces, o médiích, o Palachovu pomníku a hrobu, o Santiniho stavbách a křesťanské kabale, hledání Noemovy archy nebo úvaha o životě a myšlenkách Džiddu Krišnamurtiho, která se měla stát závěrem výboru z jeho díla. Knihu uzavírají téměř nesouvislé výpisky a útržky rozhovorů, jako by autorovi přestalo záležet na srozumitelnosti a přínosu textu pro čtenáře, což vyvrcholí poznámkou "...ale koho by to zajímalo".

Autor se tak dostává z polohy vědce pracujícího pro Akademii věd a pražský magistrát, přes autora filozoficky laděných textů o spjatosti krajiny, společnosti, dějin a architektury až k někomu, kdo jen zaznamenává dojmy, emoce a vlivy krajiny sám pro sebe. Od témat geologických a historických k sociologii dnešního světa a poté až k tématům duchovním a osobním.

Kniha tak výborně ilustruje posun ve světě vědy. Úvaha o sněhové vločce je ještě plná faktů, geometrie a fyziky, většina dalších témat ale už volně přechází mezi vědeckým poznáním a populárními tématy k filozofickému, někdy až esoterickému vidění reality. Sledujeme tu návrat k původní spjatosti vědy, filozofie a magie z dob středověké alchymie, posun od moderního racionalismu k postmodernímu pohledu, že ani věda nemá stoprocentní nárok na poznatelnost světa. I když vidíme jen obyčejné věci, stejně toho vidíme hodně.

Ukázka z poslední kapitoly:

Prudič řekl: "Hudba má osobnost - je vážná, smutná, rozverná, otravná a tak dále. Ale já bych šel ještě dál a řekl bych, že hudba je osoba, že má povahové rysy a živost, jakou přisuzujeme bytostem. Vnímáme, jak hudba roste a jak se rozpadá. Hudba je někdo, ne něco, kdo tě oslovuje. A když ji aktivně posloucháš, vzniká rozhovor... Jasně, klasická sakrální hudba je rozhovor mezi tebou a Bohem. Moderní duchovní hudba je rozhovor mezi tebou a vesmírem. Vesmír je vyměklý Bůh, který nemá tvář a vlastně po tobě na rozdíl od Boha nic nechce. Vesmír není otec, nemračí se ani nesměje, jen se tak převaluje jako tuleň. Už jsi někdy kecal s tuleněm?"
(CÍLEK, Václav. Prohlédni si tu zemi. Praha: Dokořán, 2012. s. 248.)

Knihu Prohlédni si tu zemi vydalo nakladatelství Dokořán