Učebnice zaměřená na člověka?

Recenze

Vytvořeno 2. 5. 2013 3:00

Autor: Veronika Vlčková

Carl Ransom Rogers patří mezi nejvýznamnější osobnosti psychologie a psychoterapie 20.století. Během své kariéry se dokázal vymezit vůči psychoanalýze a behaviorismu, tedy směrům, které formovaly psychologické uvažování a praxi dané doby. Je zakladatelem přístupu zaměřeného na člověka (person-centered approach nebo PCA), který místo direktivních metod práce s klientem staví na empatickém porozumění, pozitivním přijetí a kongruenci (opravdovosti).

Vydání učebnice o tomto známém psychologovi je nepochybně dobrým krokem na cestě šíření jeho myšlenek mezi českou veřejnost. V předmluvě ke své knize Carl Ransom Rogers a jeho teorie: přístup zaměřený na člověka autor Ladislav Nykl píše, že navazuje na dvě publikace o rogersovské psychologii a psychoterapii. Jednu z nich napsala Daniela Šiffelová a druhou samotný Ladislav Nykl. Co nového tedy právě tahle učebnice o významném americkém humanistickém psychologovi přináší?

Při čtení úvodních sekvencí Nyklovy knihy je ještě příliš brzo na to, abychom na uvedenou otázku odpovídali. Hlavou však může vrtat otázka související: komu je vlastně tahle učebnice určena? Veřejnosti s laickým zájmem o psychologii a její využití v běžném životě, nebo odborníkům z oblasti psychologické praxe a výzkumu? Rozvláčná úvodní kapitola „Člověk si začal uvědomovat“ se k přístupu zaměřenému na člověka přepracuje od Adama a Evy přes vznik konfliktů („Tak tedy nastaly války. Ó, jak si to naši vládci zařídili, aby byl malý človíček poslušný, to ani nemůžeme rozebírat.“) nebo například Darwina („toho bohaprázdného Angličana“). Použití zdrobnělin, citově zabarvených výkřiků a humorných vsuvek tady poukazuje spíš na zaměření na laickou veřejnost. V dalším textu však některé z myšlenek a použitých konstrukcí, pro laika nesrozumitelných, ukazují spíš na čtenáře z odborné obce: „Mnohé kontroverze se odehrávají na jiné úrovni, než jaký je jejich skutečný emocionální základ, a bez pochopení skrytých pocitů nejsou řešitelné.“

Ať je kniha Ladislava Nykla určena komukoliv, bohužel se nevyvarovala několika všeobecných nedostatků, které dohromady způsobují, že zážitek ze čtení je spíš rozpačitý bez ohledu na typ čtenáře. V první řadě jde o jazykovou stránku knihy. Ladislav Nykl, jak se píše už na přebalu, působí od roku 1992 jako psychoterapeut ve Vídni. Tento fakt je z některých vět a formulací zcela patrný a i když je chvályhodné, že se autor snažil psát ve svém rodném jazyce, kladu si otázku, proč pak do textu víc nezasáhla jeho redaktorka, aby eliminovala věty typu: „Jistě se již nyní vyskytuje mnoho snad i skeptických otázek,“ nebo „Jestliže je těžké být empatický, pak je mnohdy právě tak těžké empatické porozumění přijmout, a tak když už ke mě pocit druhého prosvitne a já jej oslovím, tak to přijme jako kritiku, a to už ví, jak na to.“

Kromě neobratnosti jazykové působil na mě text velmi nekoherentně i po stránce obsahové. Členění knihy na kapitoly, které se délkou pohybují od necelé strany po víc než 20 stran, je nelogické, části jednotlivých kapitol na sebe nenavazují (spojujícím prvkem bývají často věty typu „teď bych rád pohovořil o...“) a plynulosti nepřidává ani časté použití poznámek pod čarou a „příkladů ze života či psychoterapeutické praxe“, které často len velmi slabě ilustrují pointu autora v textu, nebo je jejich použití právě na konkrétním místě spíš samoúčelné.

Ve světle vzpomínaných nedostatků je pak fakt, že autor v textu nepřekládá originální názvy děl a časopisů, někdy ani citace, a neuvádí spolu s originálním zněním i adekvátní český překlad, jen drobnou chybičkou krásy. Stejně jako fakt, že jméno odborníka na rodinné vztahy, který (opět podle informace na přebalu) byl mnoho let kolegou Ladislava Nykla jako kantor na Masarykově univerzitě v Brně, je zkomoleno (Ivo Pláňava místo Plaňava).

Kdybychom se tedy měli vrátit k naší úvodní otázce, můžeme zkonstatovat, že Nyklova druhá publikace o rogersovské psychologii přináší nesouvislé a mnohdy těžce čitelné (a tím i stravitelné) informace. Splňuje publikace alespoň cíle, které si v jejím úvodu stanovil sám autor, a to „předat kompaktní myšlenky Carla Rogerse široké veřejnosti, a to i ve vztahu ke každodenní komunikaci“? Snaha v tomto směru se autorovi nedá upřít. Citace z Rogersových děl a shrnutí jeho myšlenek tvoří velkou část knihy, stejně jako podněty Ladislava Nykla pro využití těchto myšlenek v běžném životě. Co však autorovu snahu podkopává, je chybějící koncepce a jazyková zdatnost. Z knihy využitelné v běžném životě se tak stává jenom manifestem myšlenek autora, který sice teorie Carla Rogerse dobře zná, běžnému člověku je však efektivně jenom těžko předá. 

Knihu Carl Ransom Rogers a jeho teorie vydalo nakladatelství Grada