Kniha o ničení knih napsaná knihomolem

Recenze

Vytvořeno 11. 7. 2013 3:00

Autor: Radovan Kolbaba

Fernando Báez je venezuelský spisovatel, překladatel, básník a bibliofil. Mimo to, a spoustu dalších věcí, je autorem knihy, při jejímž čtení mrazí i Umberta Eca. Aby také ne, když se Báezovo dílo jmenuje Obecné dějiny ničení knih.

Již pohled na samotný svazek od nakladatelství Host napovídá, že se jedná o výjimečnou práci. Šedý měkký obal má ve svém středu fotografii potrhané knihy bez desek a několik dalších vyobrazení zničených knih najdeme i uvnitř díla. Grafická úprava i výběr papíru se skvěle hodí ke čtení o tom, jak se záměrně i nechtěně v daleké i nedávné minulosti zabraňovalo četbě samotnou likvidací čtiva.

Úvod Obecných dějin ničení knih nás seznamuje s důvody i okolnostmi vzniku díla a velmi čtivou a často i vtipnou formou pojednává o životě Fernanda Báeze a jeho lásce ke knihám. Kdo by však čekal, že v podobném – lehkém a příjemně čitelném – stylu je napsána celá kniha, bude zklamán. Přece jen se jedná v prvé řadě o faktografii, nikoliv vyprávění. Na druhou stranu Fernando Báez napsal přibližně 500 stran nabytých neskutečně zajímavými informace a zvláště v souvislosti s novodobými dějinami se nebojí prezentovat svůj vlastní názor. Díky tomu a díky jeho nesporným spisovatelským kvalitám se jedná o velmi živý text.

Velká většina knihy je rozdělena do tří chronologicky určených kapitol – Starověk, Od Byzance k devatenáctému století a Dvacáté století a počátky jednadvacátého století. Jednotlivé podkapitoly se poté zabývají ničením knih buď na určitých místech, či za určitých podmínek.

Báez neopomněl snad nic podstatného z toho, co se pojí s destrukcí knih. Můžeme si tedy přečíst nejen o ničení lidmi – ať už nevzdělanci, fanatiky, diktátory, či nespokojenými autory – ale též z důvodu přírodních podmínek – živelných katastrof, hmyzu, nebo přirozeného rozkladu materiálu. Osmnáct let práce na knize se vskutku zúročilo a penzum obsažených znalostí je obdivuhodné. Nejen že Báez popisuje ztrátu textů i před více než čtyřmi tisíci let, ale zabývá se snad celým světem od Blízkého východu, přes všechny obydlené kontinenty, po elektronické knihy.

Českého čtenáře potěší i další důkaz o širokém rozhledu venezuelského spisovatele – několik poznámek o Češích a české kultuře. Již v předmluvě zmiňuje „fascinující novelu“ Příliš hlučná samota od Bohumila Hrabala. Popisuje též zásahy nacistů proti knihám v protektorátu a zveřejňuje výtah ze seznamu nacisty zakázaných autorů, v němž nechybí Jaroslav Hašek, Egon Erwin Kisch, Ivan Olbracht, Karel Vaněk, nebo Franz Kafka. V souvislosti s posledně jmenovaným je samozřejmě v kapitole o ničení knih jejich autory popsán příběh, jak na smrtelném loži žádal přítele Maxe Broda o spálení svých děl. Kromě citátu českého spisovatele Václava Havla – Báez o jeho prezidentství mlčí – si můžeme přečíst i o škodách, které v České republice napáchaly na písemnostech neúprosné povodně.

Je těžké dát čtenáři této recenze představu, co vše se může v Báezově díle dočíst. Kromě předvídatelných témat – zániku Alexandrijské knihovny, pálení knih z náboženských důvodů, či nacistického bibliokaustu, zde najdeme oddíly věnované ničení knih uvnitř knih samotných (zmiňovaná Příliš hlučná samota, slavné Jméno růže, ...), použití knih jako nástrojů zkázy pomocí ukrytých bomb, nebo kulturnímu rozkladu Iráku po válce a s ním spojenou destrukcí knih.

Obecné dějiny ničení knih zahrnují též obsáhlý soupis pramenů a literatury a jmenný rejstřík.

Venezuelan Fernando Báez napsal skvělou knihu pro všechny vášnivé čtenáře, milovník knih i zájemce o historii literatury. Je paradoxní, že dílo prodchnuté láskou ke knihám pojednává o jejich ničení. To by však od její četby nemělo odradit nikoho, kdo se alespoň vzdáleně považuje za příslušníka některé z výše zmíněných skupin.

Knihu Obecné dějiny ničení knih vydalo nakladatelství Host