Účinný boj s prokrastinací a žonglování s křečky

Recenze

Vytvořeno 7. 11. 2013 2:00

Autor: Petr Kuběnský

Konec prokrastinace od Petra Ludwiga je nesporně jednou z nejdiskutovanějších a nejvyhledávanějších knih tohoto roku. Má totiž pomoci vyřešit jeden z nejkřiklavějších problémů osobního života většiny z nás – přestat odkládat úkoly a povinnosti a začít tak žít spokojenějším životem. Kdo by tohle nechtěl?

Přiznávám, že mám k různým seberozvojovým příručkám, které nám říkají, jak správně žít, nemalý despekt. Zároveň přiznávám, že v boji s prokrastinací prohrávám. Proto jsem se rozhodl, že knihu nejen pročtu, ale zároveň nabízené metody i vyzkouším. Z toho vyplývá i dvojí hodnocení, jehož se musím dopustit. Striktně budu oddělovat textové výhrady a praktické aspekty knihy.

Publikace začíná obecným úvodem, v němž autor vysvětluje, co to prokrastinace je a kde tkví její kořeny. Základem teorie je tzv. rozhodovací paralýza, nepříjemný stav stagnace způsobený širokou škálou potenciálních možností, čemu věnovat čas, přičemž jejich zvažování nám sebere tolik energie, že nejsme schopni se pro žádnou možnost rozhodnout. V tuto chvíli začínáme prokrastinovat – sedíme u e-mailu, facebooku, seriálů apod. Nástroje, které Konec prokrastinace předkládá, nám mají pomoct zvýšit efektivitu a produktivitu práce a nabýt tak subjektivního pocitu spokojenosti sama se sebou. Většina metod je poměrně jednoduchých, namnoze známých (např. SWOT analýza aj.), nicméně Ludwig z nich sestavuje poměrně působivý itinerář, v němž se jednotlivé prvky podporují a fungují tak komplementárně.

Autor je známý osobní kouč a díky jeho zkušenostem získá čtenář snadno pocit, že každý z nástrojů vypiloval k dokonalosti usměrněním drobných detailů.

Popsaných metod je poměrně hodně a začít je používat všechny naráz budete mít nejspíš pocit, že celý den neděláte nic jiného, než vyplňujete tabulky. Nicméně autor nás jimi provádí postupně a stále zdůrazňuje, že je vhodné začít s málem a eventuálně přidávat, až se naše efektivita a sebekontrola zlepší. Stejně tak neopomene dodat, že si z nabídky máme vytáhnout pouze to, co se nám s časem osvědčí. Jak už jsem se zmínil, některé z prezentovaných nástrojů jsem sám na sobě vyzkoušel a s potěšením jsem zjistil, že většina z nich se jeví jako funkční, pokud na sebe dokážeme uplatnit alespoň trochu sebekázně.

Zcela o všech ale přesvědčený nejsem. Zatímco např. „Todo-today“ či „Buzerlístek“ dávají celkem jasný návod, jak si zorganizovat denní práci, abychom byli efektivní a pokud možno se vyhnuli přehlcení a následné negativní emoční odezvě, jiná z metod, tzv. „Inner-game“, je charakterizována jako pozitivní přístup k negativnímu zážitku (např. pracovnímu neúspěchu). Zjednodušeně řečeno, selžeme-li v činnosti, které jsme věnovali čas, máme si prostě říct: „Teď hraji inner-game."

Mohu si vybrat, jak na mě tento neúspěch zapůsobí.“ Jedná se skutečně ještě o metodu? A pokud ano, jaký předkládá nástroj k uvedení do praxe? Inner-game na mne působí pouze jako vyjádření velké důvěry v placebo efekt, a to ještě pomíjím fakt, že ono placebo si musíme vytvořit sami (zvnitřnit si, že naše prohra není tak zlá a přinutit se tomu uvěřit). Celá kapitola o „vnitřní hře“ by se ve skutečnosti dala shrnout jednou větou: „Pokuste se myslet za všech okolností pozitivně a uplatněte svou vůli při případném neúspěchu.“ Což se mi zdá trochu málo.

K velkým pozitivům knihy patří perfektní grafická stránka, která zahrnuje návodné obrázkové modely. Ty čtenáři umožňují lépe si fixovat přečtené pomocí vizuální paměti a usnadňují rychlou orientaci v knize při opakovaném čtení. Užitečná jsou i rychlá shrnutí na konci každé kapitoly, nicméně v samotném textu (mimo shrnutí) jsou řečené myšlenky až příliš často opakovány a recyklovány, aby podpořily dojem, že jakákoli informace obsažená v knize zapadá do jednoho velkého soukolí, uplácaného z různých teorií a propojeného praktickými metodami. Zde to však začíná skřípat.

Abych to trochu osvětlil, vysvětleme si jeden ze základních z modelů, k němuž je často odkazováno. Model slona a jezdce (opět ztvárněný v mnoha obměnách i graficky) pracuje se svého druhu shrnující metaforou, v níž slon představuje emoce, které se snaží jezdec (reprezentující racionálno) ovládnout a nasměrovat je, aby mu sloužily ku prospěchu. Samotný model je užitečný, dobře se pamatuje a umožňuje vizualizaci.

Posuňme se však k jedné z dalších kapitol nazvané „Naučená bezmoc, smyčka beznaděje“. Ta obsahuje další model. Na jejím začátku přichází příklad, vyjmutý z jedné zahraniční studie: Křeček je zavřen do krabice přiklopené průhledným víkem. V neúspěšné snaze vylézt ven naráží do plastového stropu a jeho aktivita se den ze dne snižuje, až svého snažení zanechá. Analogie s lidským konáním je zřejmá.

Opakované neúspěchy nás nutí věřit, že v dalších pokusech selžeme.

Autor výsledný stav nazývá naučenou bezmocí. „Pro větší názornost“ však stav naučené bezmoci nazývá „křečkem“, resp. „mít křečka“. Což tak docela nesedí, protože analogie pracovala s modelem, že člověk, který se po pár neúspěších trvale vzdá, je vlastně oním křečkem. Tady se metaforická analogie (člověk se syndromem naučené beznaděje je jako křeček) stává metonymickou zkratkou (stav naučené beznaděje nazýváme „křečkem“ a člověk tedy může „mít křečka“). Aby toho nebylo málo, přichází další příklad, který dokládá původní analogii:

Přivazujeme-li slůně ke stromu lankem, které nedokáže přetrhnout, naučí se neutíkat ze zajetí, přestože v dospělosti by jej svou silou přervat dokázal. Docela dobře bychom tedy mohli říkat, že „člověk má slona“, ale protože slon už funguje v jiném metaforickém modelu (slon jako emoce, která nám brání v práci), dochází k novému setkání metafory a metonymie, kdy „náš slon může dostat křečka“. Jste z toho zmatení? Abyste nebyli.

Podobně přichází o několik stran dál další metafora. Představte si, že jste se zamotali do trnového houští (trny reprezentují problémy, kterým musíme čelit), některé z trnů můžeme ulámat a jiné můžeme otupit, aby nepíchaly. Pomiňme, že už tady příklad kulhá na obě nohy (nebo si dokážete představit, že otupíte trny jakéhokoli keře?) a pojďme k pointě. Čtenáři je vysvětleno, že trny jsou ve skutečnosti staří známí křečci, takže „až budete mít jednoho křečka otupeného, můžete se k listu [tzv. metodě ‚Křečko-lístku‘] třeba za týden vrátit a zpracovat si dalšího.“
(LUDWIG, Petr. Konec Prokrastinace. Praha: Jan Melvil Publishing, 2013. s. 199.)

Žonglování s analogiemi v knize zkrátka místy nabírá takové obrátky, že má člověk chuť vyrobit si ke knize speciální významový slovník. Dalším problémem teoretických pasáží jsou pojmy. Mnohé z nich jsou uváděny v angličtině, i když by se jim dal snadno vymyslet český ekvivalent. Proč mám pociťovat „emoci joy“, „emoci meaning“ nebo stav „happiness now“? A proč nemohu prožívat „stav plynutí“ namísto „flow“, když máme už mnoho let na trhu překlad známé knihy psychologa Mihaly Csikszentmihalyiho, který tento termín zavedl?

Je třeba si uvědomit, že užívání termínů je v mnoha směrech užitečné. Zkrátka jsme ochotní více věřit modelům, které se opírají o pojmový aparát, než kdyby autor jednoduše vysvětlil, že jednat jedním způsobem je lepší než jiným. Terminologie zpřesňuje význam napsaného.

Ale je to stejné jako s metaforami – čeho je moc, toho je příliš. Za zmínku stojí i fakt, že u velké části pojmů (značených v textu kurzívou) nelze poznat, kdy jde o zaužívané slovní spojení (např. z psychologické literatury) a co je novotvar, vzniklý v mysli autora (typicky u již zmíněné „naučené bezmoci“). Praktické pasáže publikace Petra Ludwiga působí sebejistěji právě proto, že jsou od terminologického zmatku trochu oproštěné.

Nakonec si neodpustím ještě jeden příklad, který spojuje výše zmíněné problémy a ústí do zcela bizarního vyvrcholení v podobě sémantických paskvilů. Kapitola o „Hrdinství“ používá poměrně známý model komfortní zóny (hojně citovaný např. v literatuře o zážitkové pedagogice či seberozvoji). Dočteme se zde: „Odvaha skočit do kolejiště metra a zachránit někomu život, a schopnost překonávat naši prokrastinaci mají stejný základ. Jedná se pouze o jinou úroveň dovednosti vědomě opouštět naši komfortní zónu.“
((LUDWIG, Petr. Konec Prokrastinace. Praha: Jan Melvil Publishing, 2013. s. 160.)

Je třeba vysvětlit, že hrdinství je v této kapitole prezentováno jako nástroj, který se musíme naučit ovládat. Ale je třeba se ptát: souvisí opravdu ochota nasadit život primárně s překonáním komfortu?

Můj osobní názor je, že používáme-li hrdinství jako termín v metaforické podobě (pro označení schopnosti překonávat prokrastinaci), brousíme na tenkém ledě. Ale směšovat ho s pravým hrdinstvím, které někoho přinutí popřít pud sebezáchovy kvůli záchraně cizího života nebo obraně nějaké idey, patří spíše do kategorie nechtěně směšného.

Autor ale jde ještě dál, pracuje cíleně s představou, že z hrdinství (v jakékoli podobě) můžeme učinit návyk: „Jakmile vás napadne hrdinství, do něhož byste se mohli vrhnout, […] proveďte akci do pěti úderů srdce.“ (s. 163) A na str. 205 je čtenář vyzýván: „Udělejte hrdinství“. Vrhnout se jistě můžeme na plnění hrdinského činu, nikoliv do hrdinství jako do myšlenky. V obou uvedených příkladech se už dostáváme do sféry pologramatických větných konstrukcí.

Abych nakonec shrnul to nejdůležitější, připomínám, že jsem slíbil důsledně hovořit o dvou rovinách příručky Petra Ludwiga. Konec prokrastinace bude nepochybně velmi dobrým, praktickým průvodcem pro boj s prokrastinací a ocení ho nejeden student. Není na místě zpochybňovat erudici a zkušenosti, které za obsaženými metodami stojí, diskutabilní je spíše styl, jakým je kniha psaná, resp. naivita některých pasáží a příkladů. Je pravděpodobné, že se bude k publikaci čtenář vracet a při druhém čtení by neměl mít problém neužitečný balast odfiltrovat. Ve výsledku mu zůstane poměrně funkční soubor nástrojů, jak bojovat s odkládáním pracovních povinností, který ještě nebyl v takovém rozsahu nikde pojednán. A to je dobře.

Knihu Konec prokrastinace vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing