Průvodce terénem literární vědy

Recenze

Vytvořeno 7. 1. 2014 2:00

Autor: Petr Kuběnský

Myšlení o literatuře je téměř tak staré jako literatura sama. Už od dob Platónových jsme nuceni si stále dokola pokládat otázku, nakolik znaková výměna mezi autorem a čtenářem odráží skutečnost, kterou vnímáme smysly, či zda tento proces literární komunikace vytváří skutečnost zcela novou.

Podobně důležitý a podobně věkovitý problém, který se generace literárních vědců pokoušejí uspokojivě vyřešit, představuje určení míry vlivu autora a recipienta na vyvstávání smyslu textu. Nejbouřlivější diskuze na tomto poli se odehrávala v minulém století a zasáhlo do ní tolik osobností, filosofických škol a vědních oborů, že není snadné se v tom orientovat. Pomocnou ruku nám může nabídnout nová publikace nakladatelství Host Průvodce po světové literární teorii 20. století.

Průvodce se nesnaží o systematizaci či zmapování jednotlivých názorových proudů a nejde ani o kompendium dějinné povahy. Takové texty už na českém trhu najdeme. Hesla v knize obsažená se vztahují k nejvýznačnějším publikacím, které určovaly směr a téma literárně-teoretické rozpravy minulých dekád.

Prvního vydání se Průvodce dočkal v roce 1988 v dnes již neexistujícím nakladatelství Panorama. Editorem svazku byl pracovník Ústavu pro českou literaturu Akademie věd a jeho pozdější ředitel, Vladimír Macura. Záměrem knihy bylo mimo jiné seznámit širší veřejnost se stěžejními díly západních literárních vědců, která byla u nás v normalizačním období obtížně dostupná. Tyto důvody už pochopitelně pominuly, ale stále existují jiné, kvůli nimž se tým odborníků pod vedením Alice Jedličkové do reedice svazku pustil. Jednotlivé položky (či kapitoly, chceme-li) tvoří zhuštěná shrnutí klíčových myšlenek originálních publikací, doplněná o výkladovou pasáž. V té autor hesla vysvětluje konkrétní metodologický přínos zdrojového textu a zasazuje jej do rámce dobové reflexe. Na konci každé pasáže nechybí biografické a bibliografické údaje o vydání a sekundární literatuře. Kniha má především sloužit jako užitečná pomůcka pro rychlou orientaci ve významných badatelských konceptech na literárněvědném poli a pro utvoření základní představy o způsobu myšlení jednotlivých autorských osobností.

Aktuální vydání obsahuje 103 hesel řazených abecedně podle příjmení badatelů, přičemž žádný z nich není zastoupený více díly. Průvodce předpokládá alespoň elementární znalost problematiky, což mimo jiné značí, že nám nepředkládá publikace českých a slovenských autorů, ačkoli minimálně představitelé českého strukturalismu do vývoje globální diskuze o literatuře výrazně zasáhli (ojedinělou výjimku tvoří zastoupení René Welleka, někdejšího člena Pražského lingvistického kroužku, který své stěžejní dílo Teorie literatury, jež formovalo podobu hnutí New Criticism, vydal ve spolupráci s Austinem Warrenem až v americkém exilu).

Časové rozpětí pojednávaných prací je poměrně široké. Nejstarším zástupcem je zde publikace György Lukácse Teorie románu z roku 1916, zabývající se fenoménem historicity románových struktur. Nejnovější pojednané dílo představuje kniha Intermedialita (2002). Zařazení této studie německé vědkyně Iriny Rajewské ostatně charakterizuje příznačný trend druhé poloviny minulého století, v němž se literární věda otevírá poznatkům vzdálenějších disciplín. Proto v Průvodci nemůže chybět například Mytologie (1957) Rolanda Barthese, která zkoumá mimo jiné i formování ideologických struktur pomocí reklamy, McLuhanova slavná práce Jak rozumět médiím (1964), která dala vzniknout rozličným podobám oboru mediálních studií či Strukturální antropologie (1973) Lévi-Strausse, jež se podepsala na podobě francouzské strukturalistické školy.

Druhé vydání knihy Průvodce po světové literární teorii 20. století je záslužným počinem, který docení i vlastníci vydání původního. Starší hesla byla protříděna, zrevidována a doplněna o třiatřicet nových jmen z posledních dekád (Deleuze, Foucault, Culler a další), která se z ideologických či praktických důvodů v původní verzi neobjevila. Zvláště cenná je snaha obou editorů o to, aby jednotlivé kapitoly rozpracovali přední čeští odborníci na danou oblast (pod Lakoffovou studií o metafoře je podepsána kognitivní lingvistka Irena Vaňková, o monografii Thomase Pavela referuje specialista na teorii fikčních světů Bohumil Fořt atd.).

Přirozenou slabinou jakýchkoli přehledových prací o teorii literatury je vždy omezení, které vyplývá z metodologického postulátu. Čteme-li Teorii literatury Zofie Mitosekové (Host, 2010), jeví se nám literární věda jako nesourodý soubor rozličných názorů prosazovaných tou či onou literární školou (ale zároveň jako dobrodružná sága na pokračování, nutno říct). Toto dějinné schéma vyvažuje Miltos Pechlivanos ve svém Úvodu do literární vědy (Hermann a synové, 2000). Němečtí badatelé pod jeho vedením upřednostnili před diachronním pohledem model praktického instrumentáře pro práci s literárním textem, jehož kapitoly se věnují jednotlivým složkám beletristického díla. Chybí ale náhled na dílo jako celistvý akt tvůrčí vůle. Je tedy zřejmé, že ucelený pohled na literárněvědnou problematiku si z jedné publikace udělat nemůžeme, ale příručka, jakou je ediční počin Macury a Jedličkové, nám může být v tomto komplementárním úsilí užitečnou podporou. Zejména pokud nás zajímá specifický problém, k němuž hledáme optimální zdrojový pramen, je Průvodce po světové literární teorii 20. století něčím jako plánem území, na kterém se hodláme pohybovat.

Knihu Průvodce po světové literární teorii 20. století vydalo nakladatelství Host