Umění a mystika

Recenze

Vytvořeno 8. 2. 2014 2:00

Autor: Pavla Sklenářová

Může se zájem o mystiku snoubit s vědou? Recenzovaná publikace ukazuje, že mystiku lze uchopit z vícera vědeckých hledisek, i když se jedná o práci z oblasti dějin umění.

Nakladatelství Academia vydalo na sklonku roku 2013 odborné dílo, které se zabývá křesťanskou, především pak katolickou mystikou v umělecké tvorbě. Autorem je historik umění a architektury prof. PhDr. Pavel Kalina, CSc., který se specializuje na gotické a renesanční sochařství a architekturu. Ve svém díle se nebojí lehce se dotknout i jiných vědních oborů, než je jeho specializace. Kniha jakožto autorovo zásadní dílo vychází z jeho dílčích studií a článků, z nichž některé jsou zde uvedeny prakticky celé - jakožto jednotlivé kapitoly a podkapitoly titulu - řada dalších je uvedena v bohatém seznamu literatury.

V úvodu autor definuje základní pojmy, vysvětluje, jak ve svém díle chápe pojmy umění a mystika.

Už oba pojmy v titulku jsou problematické z hlediska uchopení. To, co dnes rozumíme uměním, dříve za umění nemuselo být považováno. Autor proto k tématu přistupuje z hlediska dnešního pohledu na umění, tedy toho, co pro nás má dnes především estetickou funkci, ačkoli ve své době byl tento význam vedlejší. Týká se to například oltářů, zbožných obrázků či krucifixů, k nimž dneska přistupujeme jako k uměleckým dílům, ale ve své době to byly především předměty užitné.

S mystikou je to ještě složitější, neboť autor cituje A. Haase a uvádí, že dějiny mystiky jsou zároveň dějinami definice jejího pojmu. Za základní definici mystického vědomí můžeme považovat mimosmyslovou zkušenost s Bohem či spojení s Bohem. Ta je v následných kapitolách rozvíjena tak, jak se měnilo chápání mystiky.

Následuje výklad problematiky ikonoklasmu v 8. a 9. století v Byzanci a vztahu k náboženským obrazům obecně. Zatímco na východě byly obrazy střídavě uctívány jako posvátné, střídavě zatracovány, západ měl k obrazům umírněný vztah, neboť je využíval především jako edukační a mnemotechnické pomůcky.

V hlavní části publikace její tvůrce ukazuje na příkladech jednotlivých obrazů či plastik vývoj mystiky a jejího odrazu v umění od dob známé mystičky Hildegardy z Bingen až po 19. století, zde reprezentované především Williamem Blakem. Pojednává o tom, jak se vize dostaly z mimosmyslového vnímání do literatury, ilustrací a obrazů. Klade si otázku, zda vyobrazené skutečně odpovídá tomu, co dotyčný vizionář skutečně „viděl“, nebo zda se jedná o metaforu. Vždyť přeci mimosmyslovou skutečnost nemůžeme vyjádřit přímo smyslovými pojmy. Stejně tak řeší problematiku toho, do jaké míry obrazy zobrazují skutečný stav vizionářovy mysli a do jaké míry se jedná o symbolické znázornění umělce.

Na příkladech jednotlivých děl ukazuje a vysvětluje přechod od děl intimní zbožnosti (osobní krucifixy, breviáře,…) k velkým dílům, vysvětluje přechod od uctívání Krista vznešeného, sedícího na nebeském trůnu, ke Kristu bolestnému. Spojení s Kristem v podobě symbolického zasnoubení se mění na prožívání Kristova utrpení. Poukazuje jak na inspirace umělecké, tak i na okolnosti historické a psychologické.

Nejrozsáhlejší kapitola je věnována baroku, době, která se výrazně zapsala do duchovní sféry všech lidí. Barokní díla byla reakcí na reformaci a na potřebu reformy církve po Tridentském koncilu, jejich monumentalita měla přitáhnout ovečky Boží do lůna „té pravé“, tedy katolické církve, která v této době fakticky ztrácí v Evropě monopol na spravování věcí víry. V českém prostředí se barokní umění stalo výrazným nástrojem rekatolizace. Objevují se rozpory na teologické úrovni nejen mezi katolíky a protestanty, ale i mezi různými protestantskými skupinami.

Barokní mystika přejímá pojetí mystiky dřívější, především kontemplativní mystiku, a zároveň ji prohlubuje. Na druhou stranu je toto období obdobím probouzející se racionality – objevují se první pochybnosti o změněných stavech vědomí příslušných svatých. Vrací se i ke staré myšlence sjednocení duše s Bohem (mystický sňatek). Nacházíme však odlišnosti v pojetí kontemplace u karmelitánů a jezuitů, naopak v základní struktuře křesťanského života (modlitby, čtení z Písma, meditace) nacházíme shodu u katolíků i protestantů. V této epoše se více než kdy jindy stává obraz přímou součástí katolické mystiky. Obrazy svatých byly uctívány, jako kdyby svatí byli přítomni, stávaly se součástí duchovních cvičení.

Devatenácté století je naopak dobou, kdy je náboženství na ústupu, je to doba osvíceného rozumu, průmyslové revoluce a nového ekonomického systému – kapitalismu. Náboženství se definitivně přesouvá do soukromé sféry. Je to také doba romantismu a rodící se abstrakce v umění. Mystika této doby není mystikou církve či společnosti jako celku, jako tomu bylo dříve, stává se záležitostí individuální. Což dobře ilustruje právě případ Williama Blakea a jiných umělců, kteří hledají nové možnosti v zobrazování tradičních křesťanských vizí.

I když stěžejní část práce se týká především děl od 12. do 19. století, autor neváhá krátce pojednat i o dílech moderních, mají-li nějakou souvislost s díly staršími. Týká se to například Grünewaldova Isenheimského oltáře (1513-1515) a Války Otta Dixe (1929-1932), která je parafrází Grünewaldova díla.

Po formální stránce dílo naplňuje požadavky kladené na odbornou literaturu. Obsahuje bohatý jmenný, věcný a místní rejstřík a bohatý poznámkový aparát, který je umístěn na konci každé kapitoly. Kniha je doplněná ilustracemi představujícími reprodukce většiny zde zmiňovaných zásadních děl. Nejste-li historici umění, nejspíše budete pro lepší porozumění dohledávat informace i v jiných zdrojích. Není to zkrátka kniha do postele na čtení před spaním. Publikaci mohu doporučit jak historikům umění, tak i jiným historikům a vážným zájemcům o umění.

Knihu Umění a mystika. Od Hildegardy z Bingen k abstraktnímu expresionismu vydalo nakladatelství Academia