Protikladem krásy není ošklivost, ale „užitečnost“

Recenze

Vytvořeno 22. 2. 2014 2:00

Autor: Petra Šmejdová

Máte pocit, že znáte svůj běžný den, obyčejné věci a všední okolí kolem sebe? Tak to jen proto, že jste ještě nečetli knihu rakouského filozofa a literárního teoretika Konrada Paula Liessmanna. Titulem Univerzum věcí: K estetice každodennosti vyvrací představy o věcech, které považujeme za tak samozřejmé, že bychom v nich žádnou estetiku nehledali.

Předmětem jednotlivých kapitol se postupně stává fotbal, krása, hudba, erotika, peníze, dojetí nebo zážitková kultura. A tyto běžné věci Liessmann čtenáři nechá nahlédnout z úhlu estetiky a filozofie. Autor tak například připomene, že filozofové se už pár desítek let neptají po základní metafyzické otázce – po původu člověka. Problematickou otázkou současnosti je, odkud se berou věci každodenní spotřeby. Najednou teorie směřuje k otázkám, odkud věci přicházejí, co jsou zač a kam směřují? Když večer zboží zmizí z pultů, je hned ráno nahrazeno jiným. Nikdo už se nestará o to, kde se vzalo, kdo je přivezl a jakou urazilo cestu. Po místě výroby a pracovních podmínkách výrobců zboží se už raději vůbec nikdo neptá.

V tomto postoji lze nalézt souvislost mezi knihou Univerzum věcí a autorovým předchozím dílem s názvem Teorie nevzdělanosti. V Teorii nevzdělanosti kritizuje až přehnaně racionální přístup ke vzdělávání a honbu představitelů vzdělávacího systému za efektivitou. Dráždí ho především fakt, že oba tyto aspekty jsou současnou společností vnímány téměř jako posvátné. Knihou Univerzum věcí poukazuje Liessmann na paradox, kdy stejné principy aplikuje na každodenní život a nachází jen nezájem a pasivitu.

Jako absolventku humanitních studií se zaměřením na kulturu mě velice zaujal příspěvek Umění poslechu: Jak zacházíme s hudbou. I když jsme si už ve škole definovali rozdíl mezi hudební kulisou ve sluchátkách a mezi zaujatým poslechem v koncertní síni, Liessmann moje vnímání tohoto problému posunul mnohem dál. V textu upozorňuje na to, že ucho je jediným nechráněným orgánem, tudíž jsme ruchu, hluku a pasivnímu vnímání hudby vystaveni dennodenně a v podstatě na kterémkoli místě. Děsivým zjištěním je pro mě uvědomění si toho minimálního času, který člověk může a chce věnovat aktivnímu poslechu hudby podle vlastního vkusu (divadlo, koncert).

Na Liessmannových knihách se mi líbí, že ať chcete nebo ne, některé silné myšlenky vám prostě utkví v hlavě. Nejde totiž o těžké a hloubavé filozofování, které se neobejde bez složitých formulací a ještě obtížnějšího porozumění. Liessmannovo bezprostřední sdělení jde naproti čtenáři, který uvítá jeho stručnost, výstižnost a srozumitelnost. Nemusíte být studentem filozofie, abyste si v jeho knihách mohli číst. Možná právě naopak cílí rakouský autor na široké publikum, které si s jeho krátkými úvahami hravě poradí. A těch několik jmen, která v knize Univerzum věcí zmiňuje (Gadamer, Kant, Schopenhauer), se dá případně vygooglit.

Ač je Konrad Paul Liessmann v mnoha ohledech hodně kritický, nezapomíná v knize Univerzum věcí zdůraznit význam a roli každodennosti v našem životě. I když se sami často snažíme proti téměř hanlivému slovu všednost vymezovat, a hlavně do ní neupadnout, Liessmann upozorňuje na to, že to není ani dost dobře možné. Uniknout každodennosti se nedá a také by se o to nikdo neměl snažit. Autor tento pojem vysvětluje jednoduchou definicí jako redukci vnímání. V každodenním životě zkrátka tolik nevnímáme detaily, ale soustředíme se na celek. A to je důležité k tomu, abychom se v mezičase (v těch výjimečných okamžicích) mohli zamýšlet nad detaily a podrobnostmi, které nás zajímají. Teprve pak nám bude dávat život smysl. Liessmann dává čtenáři v souvislosti s každodenností rozhřešení a říká, že se jí nedá uniknout a život by se bez ní nedal žít.

Pokud krása skutečně signifikantně zvyšuje šance jak v oblasti vztahů, tak na pracovním trhu, bylo by velmi problematické přenechat takovou výhodu jen těm, kteří mají díky přírodě to štěstí, že odpovídají normě. Přirozená krása, jak to formuloval filozof Norbert Bolz, je totiž nejviditelnějším projevem „skandální přirozené nerovnosti“ lidí, krása jako taková je „nedemokraticky rozdělená“ a nelze ji jen tak přerozdělit.[1]

[1] LIESSMANN, Konrad Paul. Universum věcí: k estetice každodennosti. Vyd. 1. Překlad Jana Zoubková. Praha: Academia, 2012, 137 s., ISBN 978-802-0020-604. Str. 107