Cestopis s příchutí rakije

Recenze

Vytvořeno 22. 3. 2014 2:00

Autor: Jan Gettin

V nakladatelství Jota vychází další kniha z pera zkušeného cestovatelského tandemu Náplava-Horký. Tentokrát zavítali do Albánie, země, kterou oba líčí jako hrdou a nepodbízivě krásnou, v níž například nenarazíte ani na jednu franšízu strýčka Donalda.

Oba autoři Albánii přitom navštívili nejednou – a jejich přístup k této zemi se zpočátku zásadně liší, a to v rovině od absolutního nadšení Miroslava Náplavy, jehož burcující provolání by mohlo být mantrou každého nezávislého cestovatele: Když do Albánie, tak nejmíň na co nejdýl [1], po jakousi podezíravou ostražitost Petra Horkého.

Knihu tvoří texty obou autorů, které se navzájem střídají a jsou tematicky spřízněné, často to vypadá, jako by jeden připravoval půdu pro text toho druhého, jako by i jednotlivé kapitoly měly být odrazem vzájemného přátelství obou autorů, a to i přesto, jak sami uvádějí, že Albánie byla častým důvodem vzájemných rozkolů a názorových potyček.

Jakýmsi mottem knihy jsou mimo jiné slova polského cestovatele Andreje Stasiuka: „Mě už dávno přestala zajímat budoucnost a stále více mne přitahují místa, která připomínají jakýsi počátek, ale každopádně taková, kde smutek má sílu osudu. Zkrátka, po tom, kam míříme, je mi hovno a zajímá mě jen to, odkud jsme se vzali“ [2], která svým způsobem odrážejí i samotný životní nadhled a postoj obou protagonistů – objevovat to pravé, původní – kdo jsme, odkud jsme. Typickými jsou osobní kontakty s obyvateli Albánie, jimž dominují pro Albánce typická pohostinnost, při níž nesmí chybět sklenka rakije, zakusovaná uzeným či slaným ovčím sýrem. Ostatně jakkoli by nemělo být smyslem cestopisu generovat stereotypy, zdá se, že rakije patří do povinné výbavy „každé“ domácnosti, a právě ona se stává jakýmsi atributem, který nesmí chybět při žádném česko-albánském setkání.

Bohatá materiální a technická výbava, kterou mají při svých výpravách k dispozici – jednou to jsou motorky, jindy horkovzdušný balon, nákladní expediční kamion či Full HD kamery – může na první pohled vzbuzovat dojem, že před sebou nemáme žádné romantické dobrodruhy-baťůžkáře, kteří dokážou přežít s nejnutnějším minimem, škarohlídové by mohli ještě přidat, že ty doby, kdy se chodilo pěšky do Itálie, jsou už dávno pryč – někde v časech Karla Hynka Máchy, autoři Miroslav Náplava s Petrem Horkým však v knize hned na několika místech dokážou čtenáře přesvědčit o tom, že veškeré tyto úvahy jsou zcela liché a že v nich dřímá kus romantické duše. Stejně jako se dnes už můžeme jenom domýšlet, zda by i sám básník básníků Karel – za čistě hypotetického předpokladu, že by žil v dnešní době – nerajzoval mnohem raději například na Hondě Crosstourer 1200 DCT než po svých.

S přesahem do roviny zločinu a trestu
Jedním z velkých témat, kterému se oba autoři věnují, je středověký zákoník – kanun – děděný z generace na generaci. Ten měl definovat také základní pravidla mezilidských vztahů. Ať už se ale na tento souhrn 1 263 paragrafů rozdělených do 12 oddílů díváme jako na rigidní dogmata nenabízející příliš mnoho prostoru pro genderový „vhled“, nebo jako na prehistorický právní odkaz minulosti, který „přežil“ mezi lidmi i přes jeho vymýcení nařízené úřady, jisté je, že jednou z jeho nejzmiňovanějších a z pohledu současného Středoevropana nejkontroverznějších částí je zasazení krevní msty (krviny). Ta je definována „morální“ povinností pomstít smrtí zločin spáchaný na členu klanu, přičemž za tyto zločiny se považovalo například (ne)úmyslné zabití, křivé svědectví u soudu, svedení dívky, cizoložství, urážka na cti, zrušení zasnoubení či zneuctění, zranění nebo zabití hosta. [3] Mimo krviny je v něm také zakotven způsob, jak dojít smíru s rodinou pozůstalých, leč k němu došlo v mnoha případech podle autorů až teprve poté, co téměř vypukla soukromá válka mezi rodinnými klany. Smývat krev krví se na tomto místě připodobňuje ke kyvadlu smrti, které když se jednou rozhoupe, je velmi těžké ho zastavit. A nejednou semele i ty, kteří o smír znesvářených rodů usilují, zpravidla místní kněží. Právě otázka viny a trestu či msty za své příbuzné se stává jednou z reflexí obou autorů. Sami autoři jsou tématem krviny natolik „zasaženi“, že se identifikují s hlavním hrdinou knihy Krvavý duben albánského spisovatele Ismaila Kadara a po svých odcházejí tak jako mnoho mužů zatížených krevní mstou před nimi na hrad do Oroshi, aby zde podle tradice zaplatili daň doživotnímu a dědičnému vůdci klanu. Vzhledem k tomu, že z hradu na Oroshi zbyl pouhý zlomek, torzo jen stěží připomínající dávné časy, a že jho krevní msty visící nad oběma autory bylo v čistě teoretické rovině, zde jejich identifikace končí.

Konfrontace minulosti a přítomnosti
Autoři usilují o zachycení objektivního obrazu země. Nabízejí k tomu i krátké exkurzy do její bohaté historie, jež následně slouží jako širší kontext, do něhož zasazují konkrétní příběhy lidí ze současnosti. Obrovskou vizuální devízou celé knihy je bohatá obrazová příloha. Náplavovy a Horkého texty doprovází přibližně 30 ilustrací Romana Hudziece, který byl rovněž součástí jedné z mnoha albánských „misí“, dále přibližně 120 černobílých a zhruba stejný počet barevných fotografií. Poněkud rušivě pro čtenářovo oko působí dvojstránky kombinující černobílé a barevné fotografie, ačkoli rozumíme účelu nebo klíči, proč jsou fotografie tímto způsobem řazeny - nabídnout kontrastem černobílé a barevné jakousi konfrontaci minulosti s přítomností. Tato konfrontace se vztahuje např. na proměnu různých míst v Albánii v toku času, proměnu albánských zvyků či tradičního oděvu ustupujícího moderní době. Častými motivy střídajícími se na fotografiích jsou velkolepost a divokost albánských hor a přírody, zemití horalé, jimž z obličeje čiší hrdost a jakási životní moudrost či např. zachycení tradičních albánských zvyků.

Kritika současného, zrychleného světa
Při cestování po cizích zemích se lze jen těžko vyhnout srovnávání s vlastní domovinou, tomu se úplně neubrání ani naši autoři, kteří Albánii spatřují coby zemi v mnohém zaostalejší, přesto v celoevropském měřítku jedinečnou. Jsou to možná majestátní hory anebo bývalá politická reprezentace, které Albánii zakonzervovaly natolik, že si doposud uchovala svůj původní ráz, národní identitu, která se zatím nepotřebuje podbízet turistům pro navýšení cestovního ruchu anebo uzavírat do skanzenů pro připomenutí toho, co je nebo byla Albánie. Kdoví ale, jak dlouho jí to vydrží. Ostatně i sami autoři vyzývají k navštívení země dřív, než se z ní stane další unifikované odbytiště globálních značek.

[1] NÁPLAVA, M., HORKÝ, P.: Albánie, kráska se špatnou pověstí. 1. vyd. Brno: Jota, 2012. ISBN 978-80-7217-834-6, s. 9.
[2] Tamtéž, s. 7.
[3] Tamtéž, s. 51.