A Bůh si vzal dovolenou

Recenze

Vytvořeno 5. 6. 2014 3:00

Autor: Štěpán Cháb

Kilometrová šňůra obětí pomalu postupuje vstříc hromadnému hrobu, bez vzpouzení, bez podepisování petic, bez stížností na příslušných místech. Vysvléknout. Nechat si jen košili a spodky. Vlézt mezi mrtvoly do jámy, lehnout si, hlavu mezi kolena předchozí oběti. Rychlá dávka z kulometu. Přežils? Akorát sis to prodloužil. Těžko uvěřitelná apatie obětí, které prostě šly, prostě šly, čekaly několik hodin ve frontě, poslouchaly výstřely, skučení, křik, přesto čekaly na kulku, která se zavrtá do jejich těla. Není to trochu moc literární? Kniha Vojáci - výprava do hlubin vojákovy bezduché existence. Vzal si Bůh dovolenou, nebo prostě není?

Kniha Vojáci se na druhou světovou válku dívá z pohledu tajně vyposlechnutých rozhovorů zajatých německých vojáků. Dva badatelé Sönke Neitzel a Herald Welzer v britských válečných archivech objevili polozapomenuté záznamy těchto rozhovorů, které dřívější vedení armády využívalo pro případné vysledování dalších postupů nepřátelského vojska. Nynější badatelé na věc začali hledět z analytického hlediska. Je v člověku člověk, když byl svědkem či přímo aktérem hromadných poprav, když při střelbě do dětí hlásal, že bojuje za spravedlivou věc? Je pilot stíhacího letounu člověkem, je-li hrdý na potopení lodi, která převáží děti do bezpečí? Může za to fanatismus? Může za to Hitler? Himmler? Byli vojáci wehrmachtu přesvědčení nacisté, nebo jen oběti rozjetého vlaku válečného běsnění? Otázky, které mohou být kladeny, ale odpovědi jsou dosti problematické.

Sami autoři uznávají, že prostředí zajateckých táborů je špatným polem pro badatelskou činnost. Vojáci mezi sebou závodili, kdo víc, kdo lépe, kdo elegantněji, nebo měli potřebu své černé duše obhajovat, dávat vinu jiným, z toho lze usoudit, že v rozhovorech vojáků museli badatelé vyhledávat střípky pravdy, nikoliv její celé vybarvení. Proto je potřeba ke sdělovaným informacím, ke zprostředkovaným rozhovorům přistupovat s obezřetností. Vývody badatelů skutečně vycházejí jen z těchto rozhovorů, které museli spojit do jakýchsi souvislostí se všeobecně známými skutečnostmi.

Jak člověka změní válka? K nepoznání. Ke slovu se dostane hrůzné násilí, strach, pudy. Jinak milý soused se ve válce může změnit v lítou bestii, která dvakrát neváhá, má-li znásilnit kolemjdoucí ženu, má-li zabít, s chutí a radostí. V knize Vojáci jsou tito jinak jistě milí sousedé vypsáni. Jsou jim dána do úst slova války. Vždyť vraždit a ničit bylo v té době jen zaměstnáním. Stejně jako teď poskytování půjček nebo sepisování mezinárodních úmluv.

Na knize byla fascinující skutečnost, která poukazovala na otupělost vykonavatelů poprav, na jejich davovou poblouzněnost. Do civilistů se střílelo, protože to tak dělal každý, byl to rozkaz, to jest dokonalý nedostatek vlastního úsudku, který by měl jedinci velet, aby se zastavil před podobným zvěrstvem, a to i za předpokladu, že bude vzpouzející se jedinec pohnán před soud. Ó nikoliv, ony ty vraždy, to bezuzdné násilí, byly svým způsobem zábavné, přitažlivé, dávalo to malému bezvýznamnému člověku moc, jakousi propůjčenou božskou sílu, která mohla rozhodovat nad životem a smrtí jiného člověka. Beztrestně, ba naopak, za odměnu.

Pokud by se dav nenechal zfanatizovat jedním moci chtivým deprivantem, pokud by se vzepřel, nedostalo by se dětem do učebnic, že epocha čtyřicátých let byla epochou zla, moci chtivý deprivant by dlel ve vypolstrované cele blázince a Třetí říše, ta by byla jen živnou půdou pro případné autory sci-fi. Kdo je tedy zodpovědný za zlo války? Kterékoliv? Hitler a jemu podobní? Nikoliv, to prostý lid, který vezme na příkaz monster do rukou zbraně a jde vraždit jiný prostý lid, ten je na vině. Dav, který dovolí, aby se do jeho čela postavil deprivant. Každý jednotlivý člověk, který se uvolil pošpinit svůj osud vraždou, je na vině. Hry malých velkých a Bůh nad tím vším dlí a čeká, trpělivě čeká, kdy konečně nám dojde něco rozumnějšího.

NEITZEL Sönke,WELZER Herald. Vojáci. Vyd. 1. Praha. Academia, 2014, 528 s. ISBN 978-80-200-2334-6.