Jak z nás digitální média dělají blbé a ještě blbější

Recenze

Vytvořeno 12. 6. 2014 3:00

Autor: Radovan Kolbaba

Manfred Spitzer je německý psycholog, neurolog, otec šesti dětí a kritik toho, jak digitální média – počítače, televize, herní konzoly i smartphony – negativně ovlivňují rozumové schopnosti i psychiku lidí. Řadu let vědecky podložená fakta, která hlásá do světa, rozněcují vášnivé debaty zastánců i odpůrců digitalizace lidstva. Díky nakladatelství Host má nyní český čtenář možnost seznámit se s jeho názory, zachycenými v knize s prozaickým názvem Digitální demence a podtitulem Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum.

Patrně málokdo nebude souhlasit s prohlášením, že digitální média prostupují celým naším životem a používáme je k práci i zábavě. Pokud každý z nás sečte, kolik času denně stráví u počítače, televize, mobilního telefonu nebo hraním na konzolích, jen málokdo napočítá méně než tři hodiny, pravděpodobně však mnohem více, ostatně i tento text čtete na obrazovce. Tvrzení, že tato každodenní činnost oslabuje nejen naše oči, ale i rozumové schopnosti, není nijak příjemné, avšak, bohužel, zcela pravdivé. Manfred Spitzer to dokazuje s nemilosrdnou otevřeností a na pomoc si bere stovky vědeckých studií.

Digitální demence pojednává o problému z mnoha různých úhlů, nebojí se tnout do živého, a přestože se jedná o naučnou knihu, není určena pouze odborníkům. Většinu jejího obsahu s trochou snahy pochopí i laici, pouze v některých pasážích, například když neurolog Spitzer vysvětluje fungování a vývoj lidského mozku, je potřeba většího soustředění.

Spitzer pojímá problematiku působení médií zeširoka a neostýchá se zpočátku vysvětlovat základní pojmy, například co je vlastně demence, objasňovat fungování a vývoj neuronů a předkládat jednoduché úkoly, na kterých si mohou vyzkoušet své rozumové schopnosti i čtenáři. Kniha se postupně zabývá též zaváděním médií ve školství, schopností vyhledávat informace na internetu, působením sociálních sítí na reálný společenský život, televizními pořady pro děti či násilnými počítačovými hrami. Nevyhýbá se ani modernímu tvrzení o mladé generaci jako o tzv. digital natives, tedy „digitálních domorodcích“ – lidech, trávících velkou část svého života na síti a dokonale využívajících digitální média i díky tomu, že je jim vlastní multitasking – vykonávání více úkolů najednou.

Výchozím bodem kapitoly je často výzkum, který dokládá některý z negativních aspektů působení digitálních médií na prožívání člověka. Může to být omezování slovní zásoby dětí kvůli sledování televize namísto čtení rodiči, osamělost a sociální nejistota pubescentů díky elektronickému prožívání vztahů namísto reálného, nebo snížení ochoty pomoci lidem v nouzi z důvodu hraní násilných počítačových her. Spitzer však nezůstává u jedné vědecké práce na kapitolu, ke své argumentaci využívá bádání z Evropy, Ameriky i Asie. Aby čtenář vše lépe pochopil, doprovázejí text vysvětlující ilustrace, fotografie a grafy. Samozřejmě je v knize též řada statistických dat, jež často působí alarmujícím dojmem. Například že v Jižní Koreji, zemi s největší hustotou digitálních médií ve školách, bylo v roce 2010 dvanáct procent školáků závislých na internetu. Ostatně právě před působením na mladé lidi, jejichž mozek se mění mnohem dynamičtěji než mozek dospělého člověka, varuje Spitzer nejdůrazněji.

Kniha Manfreda Spitzera je na jednu stranu velmi osobitá, protože obzvláště v úvodu a prvních kapitolách představuje souboj vědce-autora s rozpínavým světem digitálních médií, a na druhou stranu řeší problém, který postihuje všechny vyspělé země světa a s technickým pokrokem se pomalu dostává i do zemí rozvojových. Příkladem je humanitární pomoc pro děti v Nigérii v podobě výukových laptopů. Namísto učení totiž místní žáci na svých přístrojích sledovali porno. Spitzer mnohokrát plamenně obhajuje své názory a to nejen pomocí vědeckých studií a příkladů z nedávných dějin, ale i prostého selského rozumu a šikovných přirovnání.

Za nevýhody knihy lze považovat její mírně chaotickou strukturu, nedokonalou znalost některých věcí, jež autor kritizuje, především počítačových her, nebo jasně vyhraněný názor. První – mírně chaotická struktura - je způsobena množstvím prvků, které se s tématem pojí a o nichž Spitzer vypráví. To, že se německý vědec neorientuje například ve světě počítačových her, sám přiznává, avšak obhajuje svůj postoj i přirovnáním, že člověk nepotřebuje fetovat, aby věděl o devastujícím účinku drog. Spitzerův nesmiřitelný postoj samozřejmě vadí všem obhájcům digitálních médií, ale jen těžko s ním lze nezaujatě polemizovat, vezmeme-li v potaz množství vědeckých studií, které jeho názory podporují.

Na konci knihy se nachází dvě kapitoly pojímající problematiku z jiného úhlu. První si klade prostou otázku: Proč se, přestože jsou negativní účinky digitálních médií známy, v této oblasti stále nic neděje? Ve Spitzerových odpovědích, dotýkajících se apatie politiků či cíleně negativních recenzí, bohužel mnoho optimizmu nenalezneme. Lepší je to v další, poslední kapitole, jež doporučuje čtenářům co dělat, aby nebyl dopad každodenního užívání digitálních médií tak devastující. Především ve shrnutí celé kapitoly nabízí Spitzer rady pro šťastný život. Přestože se jedná o snůšku více méně známých pravidel připomínajících mentorování babiček, nijak to nesnižuje jejich platnost.

Digitální demence je kniha, která by si zasloužila širokou společenskou diskuzi. Problémy, na které upozorňuje, jsou totiž alarmující a měli by s nimi být seznámeni nejen učitelé a politici, ale především rodiče a lidé, kteří sami tráví s digitálními médii příliš mnoho času. Je smutné, že kniha pravděpodobně pouze zapadne mezi tisícovky dalších, ať už se o to postará mocné lobby firem vydělávajících na hladu po digitalizaci světa, nebo, což je mnohem pravděpodobnější, obyčejný lidský nezájem.

SPITZER, Manfred. Digitální demence. Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. 1. vyd. Brno: Host, 2014, 341 s. ISBN 978-80-7294-872-7.