Masmediální hra na šašky

Recenze

Vytvořeno 20. 7. 2014 3:00

Autor: Štěpán Cháb

Hlídací pes demokracie. Je jím drsně vyhlížejí pitbull, nebo mopslík hopsající po zadních nožičkách při škemrání o moučník? I masmédia zažila svou evoluci. Dříve, snad, běhal po světě hrůzu budící pitbull s vlajícím řetězem a kusem boudy za sebou. Masmédia dávala každému veřejně činnému vše řádně sežrat. Nikoliv bulvárně, ale s elegancí nájemného vraha. Potichu a nenápadně se plížila za obětí a v pravý čas sekla. Nynější mopslík, dej mu Pánbu měkký gauč, většinu své činnosti přeorientoval na rauty a přípitky. O masmédiích v knize Realita masmédií pojednává erudovaně německý sociolog Niklas Luhmann.

Kniha není kritikou chování masmédií. Nepoukazuje na nedostatky, nehledá nové cesty. Kniha zdánlivě nestranně pozoruje a komentuje procesy, díky kterým masmédia, tak jak je známe, pracují. Luhmann upřel svůj analytický pohled na hlídacího Alíka demokracie a jal se činit závěry.

Veškeré aspekty masmédií popsal s ohledem na psychologii vysílání (či tištění) informací. V prvé řadě se zaměřil na zpravodajství, které definoval mírně jako manipulativní a pravdu si přikrášlující, či - lépe řečeno - selektivně si vybírající, tzn., že dramaturgie masmédií potřebuje přednostně udržet čtenářovu/divákovu pozornost, tudíž upřednostňuje informace šokující, nad kterými konzument nemůže mávnout rukou, protože útočí na jeho city, na jeho morálku, probouzí a vybuzuje emoce. Masmédia si musí dávat pozor na tzv. točení informací, nesmí dovolit, aby zprávy „nudily“. Proto jsou masmédia náchylná i k vyvolávání umělých kauz a jejich udržování při životě. To vše s ohledem na různorodé sociální složení svých konzumentů. Přesto Luhmann dokazuje, že i přes významnou kauzu, kterou žijí masmédia i několik dlouhých dní či snad týdnů, mohou konzumenti překvapit a dokonale masmediální předpoklady obrátit vniveč (v našich luzích a parcích lze odkázat na loňskou kanonádu masmediální podpory jednoho z prezidentských kandidátů a zvolení toho druhého).

Luhmann se věnuje i reklamě, která je záměrně a cíleně lživá, počítá s tím, že konzument ví, že reklama lže, přikrášluje a ve spolupráci s psychology a sociology a dalšími kapacitami, či spíše jejich naukami, vytváří vizuálně lživý konstrukt konzumu, který má v divákovi vyvolat neodolatelnou chuť utratit peníze za něco, o co vůbec nestojí. Luhmann se i v kapitole o reklamě šibalsky ptá malověrných, proč si myslí, že do reklamy je investováno tolik finančních rezerv. Reklama je určena k tomu, aby prodala. Ví to výrobce, inzerent, masmédium a ve výsledku i konzument, přesto tento zhýralý přístup k existenci prosperuje vesele dál (výrazem opravdové idiocie jsou nyní například reklamy na nebankovní půjčky, které konzumentovi slibují klid od finančních potíží tím, že si půjčí u nich, a tím je vlastně do finančních potíží teprve dostanou, nebo je alespoň dostatečnou měrou prohloubí).

Další z mnoha působivých kapitol se věnuje zábavě. Konzument je tu definován jako objekt vhodný k uspání. Jedná se skutečně o „zazábavování“ určené k přečkání času, kdy má konzument odejít do zaměstnání, aby vydělal dostatek peněz na masmédii podsouvané produkty. Zábava musí korespondovat s vnitřním ustavením konzumenta, tvrdí Luhmann, musí souznít s jeho emocemi, s jeho mentalitou. Musí mu dát něco, s čím by se mohl identifikovat (a to ať s postavou nebo prostorem nebo jen s procesy, které mají představovat reálný svět).

…jistě je zábava také komponentou moderní kultury volného času, která je pověřena funkcí ničit nadbytečný čas. [1]

Niklas Luhmann není v knize kritický, alespoň ne převážně. Skutečně se oddává popisu procesů, díky kterým masmédia stále ještě udávají směr společnosti. Autorova smrt v devadesátém osmém roce minulého století má ovšem za následek, že autor nemohl reflektovat existenci internetu, který se stal ve světě masmédií fenoménem. Na internetu si konzument většinou sám určí směr vlastního vývoje, není odkázán jen na tradiční masmédia a zdroje informací, tzn. své „oblbování“ masmédii si určuje sám. Kniha nebyla kritická, přesto lze poukázat na to, že prostým pojmenováním problémů ke kritice došlo. Jedinou výraznou chybou knihy byla přílišná verbální složitost. Čtení probíhalo v mém případě se slovníkem cizích slov v druhé ruce.

[1] LUHMANN, Niklas. Realita masmédií. Vyd. 1. Praha. Academia, 2014, 144 s. ISBN 978-80-200-2333-9. Str. 67