Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí

Recenze

Vytvořeno 27. 7. 2014 3:00

Autor: Pavla Sklenářová

Jak se zachováte, uvidíte-li člověka, kterému je ubližováno?
Přelom 60. a 70. let 20. století byl bouřlivý. Válčilo se ve Vietnamu. Ve světě probíhaly proti této válce protesty, bouřili se studenti, zrodilo se hnutí hippies. Nepokoje se nevyhnuly ani poklidnému městu Palo Alto, sídlu Stanfordovy univerzity, kde došlo k dosud nevídaným potyčkám studentů s policisty. Roku 1971 došlo po iniciativě vysokoškolského učitele k vylepšení vztahů mezi studenty a policií a k navázání spolupráce policie s univerzitou. Tato spolupráce inspirovala zmiňovaného učitele k jistému sociálněpsychologickému experimentu, jehož výsledky překvapily všechny. Oním vyučujícím byl americký sociální psycholog Philip Zimbardo, výše zmíněným pokusem byl proslulý stanfordský vězeňský experiment.

Publikace Philipa Zimbarda Luciferův efekt je sociálněpsychologickou odpovědí na věčnou filosofickou otázku o původu zla na světě a v lidech. Polovina publikace se věnuje popisu a analýze zmiňovaného experimentu a jeho důsledků, ve dvou kapitolách jsou vysvětleny obecné principy fungování sociálnědynamických prvků, které se podílejí na tom, že dobrý člověk může páchat zlo. Tyto principy jsou demonstrovány v dalších známých pokusech. Poslední část knihy je věnována zločinům ve věznici Abú Ghrajb a snaze o jejich vysvětlení na základě sociálnědynamických procesů, jejichž síla byla potvrzena už ve stanfordském vězeňském experimentu. Knihu uzavírá kapitola věnující se hrdinství.

Cílem stanfordského vězeňského experimentu bylo zjistit, do jaké míry naše chování ovlivňuje situace, ve které se ocitneme. Byla vybrána situace považovaná za špatnou a pro běžného člověka neobvyklou (uvěznění), účastníci experimentu měli pocházet z řad tzv. normálních lidí – jednalo se o dobrovolníky pocházející ze střední třídy, studenty dobrých mravů, kteří nebyli nikdy trestáni a výsledky psychotestů měli v normě. Kvůli vyloučení osobnostních vlivů byly role vězňů a dozorců rozděleny losem. Ředitele věznice představoval přímo Zimbardo. Pokus měl trvat dva týdny, pro příliš destruktivní účinky (nuda, bezmoc, šikana ze strany dozorců) však byl už po šesti dnech ukončen. Jeden z vězňů se psychicky zhroutil už po 36 hodinách pobytu a musel být předčasně propuštěn. Experiment byl několikrát v různých variacích zopakován (věznění v jiných kulturách, uzavření v psychiatrické léčebně, ale i jako reality show před televizními kamerami, zde však selhal). Účinky byly prakticky totožné. Průběh experimentu je dopodrobna popsán na základě přepisů zvukových a video záběrů, retrospektivních deníků dozorců i vězňů a dalších hodnotných materiálů.

Co tento experiment přinesl? Především poznatek, že naše sociální situace a systém, ve kterém žijeme, nás ovlivňuje daleko více, než si myslíme. Na Západě všeobecně rozšířená idea silného individua se ukázala jako iluze, která nám brání poznat naši zranitelnost v celé své děsivosti. S nadsázkou se dá říct, že hřích není dědičný, ale podmíněný sociálním prostředím. Autor popisuje jevy, které tento experiment demonstroval: zvnitřnění sociálních rolí, transformaci dozorců pod vlivem téměř neomezené moci, změny chování vězňů pod vlivem bezmoci a ztráty perspektivy. Proběhla zde přímo vzorová deindividualizace a dehumanizace. Stali se pouhým číslem, pouhou hračkou znuděných dozorců – obzvláště těch z noční směny. Vězni přestali žít své studentské životy, odsunuli své koníčky, plány a dokázali řešit jen vztahy se spoluvězni a s dozorci. Role, kterou přijali studenti na obou stranách „vězeňského“ prostředí, se rychle stala realitou. Své roli podlehl i Zimbardo sám, jak přiznává, když přestal být vědcem a stal se ředitelem věznice, který se staral především o to, aby ubránil své zařízení před vzpourou. Fascinovaně sledoval řádění dozorců, místo aby ze své pravomoci vedoucího výzkumu experiment z etických důvodů ukončil.

Etická hlediska tohoto experimentu jsou sporná – přinesl více utrpení účastníkům, než se předpokládalo, společenský přínos však převažuje nad etickými ztrátami, neboť výsledky experimentu posloužily jako impulz k řešení stávající situace ve vězení a dnes poskytuje vysvětlení toho, co se dělo ve věznici v Abú Ghrajbu v roce 2003, kde američtí vojáci mučili irácké vězně, zacházeli s nimi jako se zvířaty, a ještě si dělali památeční fotky. Autor uvádí i nezpochybnitelné přínosy pro účastníky experimentu – ať už studenty v pozicích vězně či dozorce nebo spolupracovníky.

Není to první pokus, který prokázal silný vliv prostředí na osobnost člověka, je však nejznámější. V dalších kapitolách jsou popsány pokusy popisující, nakolik jde naše morálka stranou, podléháme-li nějaké autoritě. Významným pokusem v tomto směru byl například Milgramův test poslušnosti vůči autoritě, kterou byl v tomto případě vědec dohlížející na průběh výzkumu. Účastník výzkumu „věděl“, že pokus se týká učení na základě odměn a trestů. Hrál roli učitele, spolupracovník vědců hrál roli žáka. Učitel měl za úkol při chybném splnění požadovaného úkolu ze strany žáka udělit jako trest elektrošoky, které se stupňovaly až k hranici ohrožující život. Všichni učitelé, ačkoli viděli, že žák trpí (ve skutečnosti bylo utrpení pouze nahrané), pod slovním nátlakem autority (asertivní výzvy k tomu, aby pokračovali v trestání) dovedli udělování elektrošoků až k život ohrožující hranici. Na základě výsledků tohoto experimentu a jeho variant autor vysvětluje, jak je možné, že slušní lidé, spořádaní otcové od rodin mohli sloužit jako příslušníci SS a podílet se na genocidě.

Svou roli hrají v našem životě i jiné dynamické procesy, než je poslušnost k autoritě, a to deindividualizace (jinak jednáme s člověkem anonymním, jinak s člověkem kterého známe alespoň jménem nebo tváří) a dehumanizace (k vyvolání nenávisti a agrese vůči jiným stačí, když je vyvolána představa, že náš nepřítel není člověk, ale bestie, dobytek, méně hodnotný atd…). Tyto procesy jsou popsány jak teoreticky a experimentálně, tak ale i na reálných příkladech, ať už se to týká násilí ve Rwandě nebo mučení v irácké věznici Abú Ghrajb (skandál s mučením odhalen 2004), kterému jsou věnovány dvě rozsáhlé kapitoly knihy. Zde autor zodpovídá otázku, jak je možné, že vzorní američtí vojáci a slušní lidé byli schopni týrat vězně a dělat si památeční fotografie, na kterých pózují jako úspěšní lovci divoké zvěře.

Na příkladu vedoucího noční směny dozorců v Abú Ghrajbu Ivana „Chipa“ Fredericka ukazuje autor působení skutečných, nesimulovaných dynamických procesů – co s vzorným a pořádkumilovným člověkem udělají stresové podmínky ve vojenské zóně, nevyhovující podmínky věznice, anonymizace dozorců a vyšetřovatelů z CIA, dehumanizace vězňů a rozptýlená odpovědnost (nikdo z velení to tam prakticky nekontroloval). V soudním procesu pak Zimbardo působil jako expert na straně Frederickovy obhajoby. Je nutno zdůraznit, že ačkoli jednání dozorců je vysvětlováno sociální situací a systémem, autor trýznitele neomlouvá, jen dělí zodpovědnost mezi mučitele a systém, který týrání umožnil.

V následující kapitole jsou rozebrány zprávy z nezávislých vyšetřování tohoto případu. Ve většině těchto hlášení jsou zmiňované události podle vyšetřovatelů podmíněny především špatným systémem – nekompetentní velení, vágní pravidla, otřesné podmínky na místě, žádná kontrola z vyšších míst. Autor odsuzuje především špatný systém, který šikanu a mučení vězňů nejenže neřešil, ale i podporoval, a to v rozsahu od přímých Frederickových nadřízených až po prezidenta Bushe a ministra obrany Rumsfelda.

Zimbardo v celé své knize ukazuje, jak je člověk zranitelný vůči sociálním tlakům. Neláme však nad lidmi hůl, neboť i přes obecnou lidskou slabost existují lidé, kteří tomuto tlaku dokázali odolat a stali se tak hrdiny okamžiku. Ať už se jedná o Joea Darbyho, který nahlásil zneužívání vězňů v Abú Ghrajbu, či člověka, který dokáže poskytnout před davem přihlížejících zraněnému první pomoc a zachránit mu tak život. Hrdinou se může stát každý z nás, za předpokladu, že se naučíme odolávat společenským tlakům i rizikům ohrožujícím naše zdraví či život. Autor v této kapitole definuje hrdinství a popisuje jeho typy. Uvádí zde návod, jak se bránit zmiňovaným společenským tlakům, abychom i my, až budeme v obtížné situaci, dokázali obstát. Tyto body z vás sice automaticky hrdiny neudělají, ale mohou být odrazovým můstkem k dalšímu rozvoji a k podání z hlediska morálky mimořádného výkonu.

Kniha je velice čtivá a působivá. Čtenář nepotřebuje mít extra předběžné znalosti z psychologie, aby si tuto knihu mohl přečíst. Knihu doporučuji každému, kdo věří ve své síly, ale upozorňuji, že procitnutí může být drastické. Barvitý popis událostí ve Stanfordu i v Abú Ghrajbu je doprovázen drsnými fotografiemi.

Nyní se vraťme k úvodní otázce s upřesněním situace – vy jste dozorce, zmiňovaný člověk je vězeň, vrah, týraný vaším kolegou. Jak byste se zachovali?

ZIMBARDO, Philip. Luciferův efekt. Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí. 1. vyd. Praha: Academia, 2014, 628 s. ISBN 978-80-200-2346-9.