Nejprve si pořiďte záložku, pak teprve čtěte jako profesor

Recenze

Vytvořeno 1. 9. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

Čtenáři se dělí do mnoha různých skupin, záleží na tom, z jakého úhlu se na problematiku čtení chceme dívat. Někteří čtou pro zábavu, aby si ukrátili dlouhou chvíli, jiní ve svém koníčku, či posedlosti, vidí více. Tato skupina ráda využívá možnosti dozvědět se o literatuře sebemenší detaily. Pro ně se zdá být kniha Thomase Fostera s titulem Jak číst romány jako profesor jako stvořená. Podívejme se tedy, jak Fosterův text dokáže zvídavého čtenáře uspokojit.

Pomineme-li poměrně rozsáhlé úvodní poděkování všem, kteří autora jakýmkoliv způsobem inspirovali, předesílají způsob, jakým bude Thomas Foster nadále ve své knize podávat informace, dvě následující kapitoly. Ta první živelností vyprávění, ta druhá svým názvem - zní Bylo nebylo: stručné, chaotické a naprosto subjektivní dějiny románu. Proč, to si nechám ještě chvíli pro sebe, ale slibuji, že se k významu brzy dostaneme.

Jednotlivé části publikace Jak číst romány jako profesor zhruba kopírují stavbu románu, nejprve se věnují úvodům a nakonec závěrům, proto kapitola, která následuje, popisuje úskalí a rysy prvních řádků knih. Pokud čtenář očekával, že se v knize dočte něco použitelného z teorie literatury, nechť zpozorní právě při četbě kapitoly Úvodní řádky a okamžité svádění čtenáře aneb proč mají romány první stránky, protože v tomto smyslu je z celé knihy nejvydatnější a autor dokázal udržet v textu velmi dobrý systém.

Chaos je ten správný výraz, pokud bychom chtěli knihu Jak číst romány jako profesor výstižně charakterizovat. Schválně či mimovolně to už udělal sám autor v kapitole, jejíž název jsem citoval výše. Thomas Foster v sobě nezapře profesora humanitního oboru, který má problémy se systematičností a při přednášení dává přednost efektu před řádným, i když poněkud nudným rozborem. Živost, s jakou píše a zřejmě i přednáší, je na můj vkus poněkud americká, ale věřím, že v jeho podmínkách naprosto nezbytná. Z knihy čiší snaha vyhnout se za každou cenu nudnému výkladu, žertuje, konverzuje se čtenářem, klade mu otázky k zamyšlení. I názvy kapitol jsou formulovány tak, aby, možná trochu křečovitě, pobavily.

Knihy, o nichž Thomas Foster píše, pocházejí téměř výhradně z anglofonních zemí. Výjimky tvoří autoři, které prostě nelze přehlédnout - Kafka, Calvino nebo Márquez. Čtenář může toto autorské portfolio považovat za přínosné a snažit se rozšířit si obzory v oblasti anglicky psané literatury. Nebylo by však dobré propadnout mylnému dojmu, že jen tato skupina autorů psala kvalitní a invenční díla.

A nyní jedna zdánlivě drobná, ale důležitá rada. Než se pustíte do čtení knihy, pořiďte si nějakou záložku. České vydání ji postrádá. Pokud tak neučiníte, riskujete, že se ve Fosterově chaosu nadobro ztratíte. Vracet se k textu, byť jen po malé chvíli, je velký problém. Autor na různých místech cituje stejné knihy a stejné autory, stane se, že něco přeskočíte, něco si přečtete dvakrát. Rozhodně záložku nepodceňujte.

Autor se na literaturu většinou dívá pohledem lektora kurzu tvůrčího psaní. Je to názor stojící za zamyšlení. Psaní a čtení spolu nepochybně úzce souvisejí a Foster to na několika místech zdůrazňuje. Tvůrčí psaní je v současné době v módě, ale pokud nebudou mít spisovatelé osvícené publikum, veškerá snaha vyjde naplano. Proto knihy typu Jak číst romány jako profesor mají hluboký smysl. Ve svém textu jsem poukázal na chaos, jímž kniha trpí, ovšem co jí chybí na systematičnosti, nahrazuje autor svým nadšením a poutavým výkladem

FOSTER, Thomas C. Jak číst romány jako profesor. 1. vyd. Překlad Petra Jelínková. Brno: Host, 2014, 372 s. ISBN 978-807-2949-298.