Studie o popkultuře a braku

Recenze

Vytvořeno 12. 9. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

Posuzovat kvalitu literatury není jednoduchý úkol. Přestože existuje skupina, u níž není pochyb, s čím máme tu čest, některé knihy se jednoznačnému zařazení vzpírají. Jistou roli v tom hraje i celkem racionální úsilí spisovatelů uživit se, což předpokládá i snahu zalíbit se větší skupině čtenářů. Bohužel kritika, možná jde o pouhou podvědomou reakci literárních publicistů, reaguje na komerčně úspěšné tituly opatrně či spíše negativně, v mnoha případech je ignoruje, snad z obavy, aby si nezadala. Mezeru v ohlasech na komerčně úspěšné tituly vyplňují některé internetové magazíny. Přesto i masová literatura přitahuje pozornost odborníků, o čemž svědčí kniha Pop & brak, vydaná Univerzitou Pardubice.

Jako editoři na publikaci pracovali Antonín K. K. Kudláč a Jiří Studený, jejich jména nejsou neznámá ani mimo literárně-vědecké prostředí Pardubic. Antonín K. K. Kudláč kromě odborných prací publikuje povídky z oblasti sci-fi a hororu, jako editor zpracoval i sbírky tohoto zaměření, například Cáry rubáše. Jiří Studený se, kromě odborných prací, profiluje spíše jako básník. Především první jmenovaný, vzhledem ke svému zájmu o sci-fi, by měl být zárukou erudované publikace o populární literatuře a braku.

Existuje celá řada žánrů, v nichž se brak cítí jako doma. Sci-fi a horor k nim jednoznačně patří, stejně jako detektivka, western, dobrodružná literatura, sentimentální četba pro ženy, erotická literatura a v neposlední řadě fantasy zaměřené zejména na skupinu dospívající mládeže. Publikace Pop & brak obsahuje příspěvky pracovníků Univerzity Pardubice a zahraničních odborníků. V úvodu projednává Antonín K. K. Kudláč o výzkumu populární literatury v Čechách po roce 1989. Krátce se zmiňuje o historii nejen české, ale i světové. Za důležité považuji uvedení významu studia masové literatury pro studium tvůrčího psaní.

Vladimír Novotný se ve své práci věnuje dílu R. L. Stevensona a jeho popularitě zejména v Čechách. Zkoumá kořeny obliby především Ostrova pokladů, jako jeho nejvýraznějšího díla, v němž spolukodifikuje téma morálně rozštěpených hrdinů. Vladimír Novotný ve svých úvahách o oblibě Ostrova pokladů jednoznačně vychází ze stavu doby svého mládí. Později, zejména po roce 1989, se situace radikálně změnila a současná mladá generace zhola netuší, oč jde, o nějaké popularitě opravdu nelze hovořit. Je otázkou, lze-li vůbec výsledky výzkumu příčin popularity Ostrova pokladů v době před čtyřiceti lety aplikovat na současnou literaturu pro mládež.

Petr Poslední se zaměřuje na polskou literaturu v převážné většině svých prací. Je tomu i v případě příspěvku do monografie Pop & brak, v němž píše o Stanisławu Lemovi. Uvádět Lema v publikaci s názvem, v němž zní slovo „brak“, není zdánlivě nejšťastnější, ale jde o zdařilý příklad, jak zavádějící může být zařazení do žánru vnímaného s despektem. Petr Poslední uvádí pasáž o Lemově přesahu žánru citátem myšlenky, jejímž autorem je Umberto Eco [1]. Zajímavý je také rozdíl vnímání vědeckých a technických témat v Lemově díle. Zatímco Petr Poslední reprezentuje vyhraněně literární pohled, polemizuje s článkem Igora Kędzierského o kontrole ze strany vědy a rozumu [2] a Pirxovu reakci v povídce Test spojuje se slovy „ironický“ a „komický“ [3]. Člověk s technickým vzděláním a praxí na takové detaily pohlíží zcela jinak. Do kompetence autora sci-fi patří i tvorba zcela odlišného paradigmatu, řád může nahradit chaosem, aniž by tím utrpělo zpětné vědecké hodnocení a racionální přístup. Reakce zmíněného pilota Pirxe se jeví jako zcela obyčejný projev zoufalství - ve chvíli, kdy pokusy o opravu techniky zcela zklamaly a byly vyčerpány všechny možnosti, nadchází čas na hrubé násilí. Žádná ironie, žádná komika, jen suchá fakta.

Práce Miroslava Kouby o spisovateli Borisi Akuninovi je nesmírně zajímavá hned z několika důvodů. Seznamuje čtenáře s výrazným současným ruským autorem, pohybujícím se na pomezí detektivky a postmoderního románu. Díky tomuto propojení má Miroslav Kouba možnost srozumitelně a přehledně uvést znaky „vysoké“ a „nízké“ literatury, což také činí. Je škoda, že nakladatelství Albatros nepokračovalo ve vydávání Akuninových knih, chápu však, že zřejmě očekávalo větší komerční úspěch. Miroslav Kouba však svou studii zřejmě adresoval jen určitému okruhu zájemců, protože některé citáty uvádí v polském či ruském originále bez překladu. Škoda jen, že nenašel pro svou práci ještě nějaký pěkný citát arabský či japonský.

Žánrové přesahy švédské detektivky zkoumá Jan Dlask. Vybral si tak jakousi podmnožinu současného fenoménu - severské krimi. Před několika lety zaznamenala raketově stoupající oblibu, dnes již trochu stagnující, kterou měl na „svědomí“ Stieg Larsson svou trilogií Milénium. Jan Dlask se k Miléniu dostává prostřednictvím klasiků švédské krimi, jimiž dozajista byli Per Wahlöö a Maj Sjöwall. Mladší generace si je už pamatuje jen z hřbetů svazků zdobících knihovny rodičů a prarodičů. Nesměly chybět nikde, o zahraniční detektivky byla větší nouze než o toaletní papír. Autor práce používá zejména tyto spisovatele, mezi nimiž leží propast mnoha let, pro srovnání a demonstrování potenciálu zdánlivě brakového žánru.

Součástí monografie jsou i články zahraničních odborníků, jak již bylo v úvodu řečeno. Marta Cobel-Tokarska svůj příspěvek věnovala komiksu Marzi polské autorky Marzeny Sowy. Tematicky se komiks řadí mezi závažná díla podobně jako Persepolis Marie Satrapi. Opět se jedná o dílo přesahující svým významem žánr, který reprezentuje.

Dalším pojednáním zahraničního autora je stať Tomasze Derlatky o lužickosrbské a kašubské populární literatuře, v níž autor prezentuje specifika tohoto menšinového kulturního prostředí, jehož existenci si téměř neuvědomujeme.

Závěrem editoři zařadili pojednání Jiřího Studeného o impulzech populární literatury v tvůrčím psaní. Autor přistupuje k problematice způsobem preferujícím srozumitelnost a čtivost, což ale nic neubírá na odborné úrovni. Uvádí jednotlivé „pokleslé“ žánry a zdůvodňuje, proč právě ony mohou být inspirací zájemcům o spisovatelskou dráhu.

Název publikace naznačuje, že se texty budou věnovat typickým zástupcům žánrů patřícím do této skupiny. Tak, jak to třeba dělá několikrát citovaný Umberto Eco ve studii Četba „Steva Canyona“, zařazené v knize Skeptikové a těšitelé [4], nebo v podobných pracích. Umberto Eco se netají svou sympatií k dílům, která mnozí kritici opatrně obcházejí. Naproti tomu autoři sborníku Pop & brak hledali literaturu všeobecně uznávanou, takovou, která jednoznačně svůj žánr přesahuje. Nic proti takovému přístupu, ale v tom případě jediné, co koresponduje s názvem publikace, je její obálka. V některých případech je škoda, že se autoři nesnažili o aktuální pohled na současnou populární literaturu. Pokud se ovšem oprostíme od předpokladů a očekávání, musíme konstatovat, že monografie obsahuje velmi zajímavé postřehy, týkající se kvalitních děl zařazených do žánrového balíčku, z něhož vyčnívají.

[1] Pop & brak: populární literatura v kontextu proměn literární kultury. Vyd. 1. Editor Antonín K. K. Kudláč, Jiří Studený. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2014, 107 s. ISBN 978-80-7395-725-4. Str. 28

[2] Tamtéž str. 27
[3] Tamtéž str. 28
[4] ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé. Vyd. 1. Překlad Zdeněk Frýbort. Praha: Argo, 2006, 367 s. ISBN 80-720-3706-4.