Překonat hrůzu hmoty

Recenze

Vytvořeno 28. 9. 2014 3:00

Autor: Michaela Vodáková

Všechna ta patetická gesta, zaujetí myšlenkami na smrt, hluboké prožívání emocí, monumentální architektura, nebesa plná andělů a komplikované harmonie fugy. Nebo úsměvné konstrukce účesů a oděvů, enormně osvalené a vyvinuté postavy zaplňující plátna v dramatických výjevech plných pohybu a akce. To vše známe, ale kdo z nás se někdy opravdu snažil pochopit baroko? Fenomén tak dávno minulý a přitom v každém z nás chtě-nechtě přítomný. Ve Vyšehradu vyšla ku příležitosti 80. výročí založení nakladatelství publikace, s níž lze najít vztah k baroknímu člověku, jeho době a umění.

Ačkoli jde o knihu z kategorie odborné literatury, máme zde hlavního hrdinu i jeho příběh. Procházejí s námi konvolutem esejů a úvah, cítíme se vtaženi do poutavého líčení z různých badatelských odvětví ne pro svůj vlastní zájem, ale protože chceme s hrdinou odhalit tajemství jeho osudového zakotvení v životní i profesní dráze. Příběh je to autobiografický, Zdeněk Kalista se obrací do doby „temna“, aby v ní našel souznění se svým vlastním údělem. Českého vydání u nás se bohužel již nedočkal, kniha pro své otevřené směřování ke katolickému životnímu postoji vyšla nejprve v zahraničí v 80. letech.

Texty vznikaly za velmi těžkých zdravotních problémů autora – v roce 1976 u něj došlo ke kompletní ztrátě zraku. Následky zápalu plic z dřívější doby navíc ještě více tlumily veškerou fyzickou aktivitu sedmdesátiletého historika, který na čas upadl do existenční deprese. Nemožnost studovat archiválie, porovnávat, ověřovat, ani dokumentovat své badatelské závěry představovaly v životě Zdeňka Kalisty katastrofu. Na konci tunelu však přeci jen přišlo světlo v podobě nového odhodlání. S pomocí příbuzenstva začal po paměti vyťukávat do psacího stroje své myšlenky, jakýsi deník vlastní cesty ke křesťanství, barokní době a jejímu myšlení. S pomocí těchto zápisů se pokoušel pochopit, proč právě baroko hrálo v jeho životě tak důležitou roli. Ponořen do svých úvah dospěl k rozhodnutí objasnit základní principy určující psychiku barokního člověka. „Duchový charakter doby“ - to je, oč tu Kalistovi běží.

Tento zlom poznáváme v knize hned po prvních vzpomínkových zápiscích, kdy se Zdeněk Kalista vrací do dětství prožitého v Benátkách nad Jizerou. Po vyprávění o prvních setkáních s barokní atmosférou a jejími projevy v rodném městě přichází nepříliš rozsáhlá, avšak o to koncentrovanější interpretace Rembrandtova plátna z roku 1655 nazvaného Porážka. Text má vskutku iniciační charakter. Čtenář dostane silný impuls k objevování dalších a dalších výpovědí o specifické atmosféře, která zalila Evropu v návaznosti na neuvěřitelné zámořské objevy. Vystupňovaný naturalismus, který otrlé oko současného recipienta prakticky nerozruší, se zde totiž představuje jako zástupný symbol pro něco daleko významnějšího než je visící kus poraženého tvora. Kalista nám ukazuje cestu k nalezení abstraktního významu, něčeho, co nelze smyslově uchopit. Nemáme před sebou jen rozpárané zvíře, naši vezdejší realitu. Poznáváme tu celou tíhu, naléhavou hrůzu z hmoty. Pocit konečného otřesu z pohledu na Rembrandtův výjev je kladen do opozice k pozitivnímu účinku zobrazení metafyzického světa. A jsme v hlavě barokního člověka – pro něj je svět dvojlomný. Za něčím naším, známým, existuje prostor s aurou nadpřirozenosti, s hodnotami smyslově neuchopitelnými. Jak se k němu dostat?

To už je obsahem několika desítek úvah zaměřených vždy ke konkrétnímu vědeckému nebo uměleckému oboru. Kalista nastiňuje, jak se barokní mysl snaží přes maximální účinek, totální vystupňování senzuality v tomto světě dostat za pomyslnou hranici do prostoru vyhrazeného hodnotám absolutna, věčnosti, „toho, co nic se nazývá“, nekonečna apod. Vše, co zde žijeme, odráží naši snahu prolomit do vyšší dimenze, ztratit se v prostoru bez fyzických omezení. Zažít bezbřehou mnohotvarost s lehkostí, která v nás nechá němý úžas. Snaží se o to architekti svými formami, malíři iluzivní freskovou výmalbou, také literáti, hudebníci, klér – všichni mají stejný cíl, kterému říkají Bůh. Je zde však nutno doplnit, že Bůh se v barokní religiozitě nemění ve věci – není květinou nebo živlem. Ve stvořených entitách se skrývají jen jakési schody, po kterých lze k nejvyšší hodnotě dospět. Reálná skutečnost je Bohem posvěcena, ale on sám v ní nespočívá. Baroko není panteismus. Tím se Kalista jednoznačně rozchází se starším výkladem barokního období coby pokračující nebo dokonce degenerované renesance.

Osobní tón ze začátku knihy se vrací v okamžiku smrti autorova otce, později i matky. Tím se završuje Kalistova cesta k duši barokního člověka, který v němém úžasu stojí před absolutnem smrti a nedozírností světa nacházejícího se za naší poznatelnou realitou.

Velkými přednostmi Tváře baroka jsou srozumitelnost a čtivost, ač jde o knihu neepickou. Místy může čtenáře zarazit archaický jazyk s hojným užíváním přechodníků nebo z dnešního pohledu nesouvislý pořádek slov. Publikace obsahuje i několik reprodukcí malířských a sochařských děl, ke kterým je v textu odkazováno. Nacházejí se však ve velmi skromném počtu a nepodařilo se mi objevit jejich logický nebo chronologický sled. Obrazová příloha neobsahuje vše, nač je v textu odkazováno. Kdyby se trochu více promyslel její obsah, stala by se funkčním doplňkem psaného slova, takto působí spíše rozpačitě. Snad je to způsobeno tím, o čem hovoří v doslovu PhDr. Renata Ferklová – kniha je především dokumentem o Zdeňku Kalistovi. Poctou jeho vědecké práci, úctyhodné paměti sloužící až do vysokého věku a tomu, jak s věru barokním odhodláním čelil nepřízni osudu.

KALISTA, Zdeněk. Tvář baroka: Poznámky, které zabloudily na okraj života, skicář problémů a odpovědí. 3. vydání. Praha: Vyšehrad, 2014. 216 s. ISBN 978-80-7429-341-2.