Architekt je zedník, který se učil latině

Recenze

Vytvořeno 22. 11. 2014 2:00

Autor: Michaela Vodáková

Nakladatelství Pragma pokračuje ve své loosovské sérii. Po vzpomínkových knihách Claire a Elsie, manželek Adolfa Loose, vyšly architektovy proslulé Řeči do prázdna.

Brněnského rodáka v tomto případě reprezentují texty vycházející v letech 1897 – 1900 coby eseje reagující na aktuální společenské dění. Rozumí se, že předmětem Loosových úvah byly nejčastěji problémy soudobé kultury. Prostor pro svérázné názory a provokativní kritiku poskytlo architektovi hned několik periodik: týdeník Die Zeit, časopis Waage a nejvíce pak deník Neue Freie Presse, který angažoval Loose jako komentátora velké Jubilejní výstavy v roce 1898. Součástí sebraných textů je i proslulý fejeton O bohatém chudákovi psaný pro Neuer Wiener Tagblatt roku 1900.

Vedle mnoha jiných témat se jako červená nit vine knihou problematika řemeslné práce. Úspěchy nebo úpadek v oborech truhlářství, oděvnictví, šperkařství a samozřejmě stavebnictví zaměstnávaly architektovu mysl takřka neustále. Dokonce u něj nacházíme zárodky teoretických východisek pro definici kýče, který zaměstnával teoretiky umění a kultury až v postmoderní době. Začtěte se do některého článku ostře argumentujícího proti používání náhražek kvalitního materiálu nebo zesměšňujícího bezduchý eklekticismus (např. Interiéry, Prádlo, Nábytek nebo téměř manifestační text Zásada pokrývání). Budete zaskočeni mírou aktuálnosti těchto víc než sto let starých názorů.

Nesnášel architekty „od papíru“, všechny ty vysoce proškolené umělce. Školství se prý zcela odloučilo od reality všedního dne a proto není divu, že světem kráčí producenti neupotřebitelných, přeestetizovaných objektů a stavitelé dehumanizovaných budov bez ohledu na individuální potřeby svých obyvatel. Místo toho, aby sloužili, vzali si architekti a výtvarníci užitkových předmětů lidi a jejich potřeby jako rukojmí pro předvádění svého školou nabubřelého sebevědomí. Více o tom Anglické školy v Rakouském muzeu nebo Výstava Školy uměleckých řemesel.

(Nejen) v módě a oděvní kultuře výrazně, až otravně, preferoval anglosaské tradice. Jen stěží bychom hledali něco, co se mu líbilo a přitom nešlo o předmět anglické nebo francouzské provenience. Vcelku vstřícný byl i k tendencím přicházejícím z USA. Při četbě Řečí do prázdna místy chápeme Loosovy odpůrce, kteří mu vyčítali zahleděnost do západních vzorů a malou podporu domácí produkce. On se hájil tím, že být moderní znamená mít kosmopolitního ducha a vstřebávat inspirativní vlivy odevšad, kde to za něco stojí. Zatímco omezení se na to, co mám pod nosem, v jakékoli kvalitě, je výrazem zpátečnické krátkozrakosti.

Fascinace pokrokem se projevuje údernou rétorikou plnou vykřičníků a často i neurotickou větnou skladbou. Jakoby Loos naléhavost svých přestav o moderním člověku a jeho době chtěl za každou cenu prosadit. Místy máme pocit, že kdyby slovutný pan architekt stál pobíž, nejspíš by celý text vykřičel čtenáři do tváře cloumaje jeho rameny. Pro milovníky Loosovy architektury a ctitele jeho teoretických východisek jde o povinnou literaturu, ostatní se minimálně pobaví nad názorovou vypjatostí a třeba najdou chuť podívat se do historie na prezentovaná díla Jubilejní výstavy, o kterých tu převážně byla řeč.

LOOS, Adolf. Řeči do prázdna 1897-1900. Překlad Ivana Kraus. Praha: Pragma, 2014. 149 s. ISBN 978-80-7349-404-9.