Síla kamenů, oči předků, světlo hvězd

Recenze

Vytvořeno 4. 3. 2015 2:00

Autor: Lenka Kavalířová

Nejnovější kniha Václava Cílka, českého geologa, popularizátora vědy a filozofa, opět stojí na pomezí vědecké studie, populárně-vědecké eseje, filozofické úvahy a subjektivního deníku. Tentokrát má skoro nezvykle jednotné téma: kamenné menhiry. Jako vždy autor dodržuje vědecké postupy při popisu a kulturně-historickém srovnání menhirů v Čechách a ve světě, ale navíc nabízí originální myšlenky, zajímavé postřehy a historky, ze kterých někdy až mrazí.

V úvodu píše, že první rovinou knihy je příběh dvou lidí, kteří propadli hledání menhirů – při čtení ale zjistíme, že jejich příběh, jakkoliv je zajímavý, tvoří jen občasné zmínky. Vlastně jen první kapitolu a potom vyprávění o vizi oné paní jako kněžky megalitického kultu. Přesto je celá první část knihy, která zabírá vlastně skoro celý její prostor, pojmenovaná Lovci menhirů. To vše dovoluje autorovi uchopit téma stojících kamenů z jiné než suše popisné stránky – jako příběh lidí, kteří je hledají a studují, a jako vliv, který kameny na ně i na ostatní lidi mají.

Začíná vyjasněním své pozice coby vědce, dějinami stavění a uctívání kamenů až k současnému stavu, významy rytin a seskupení kamenů v krajině, a pokračuje až k orientaci kamenů podle hvězd a jejich energetickému působení, což jsou věci, které většina lidí považuje za něco za hranicí vědy.

Na to ostatně upozorňuje autor už od začátku knihy. Každý, kdo chce mluvit o megalitech, se dostává na velmi tenký led, a možná i navzdory své snaze zůstat přísně racionálním přejde právě pod působením kamenů na sebe a další lidi až někam za hranici vědy. Jak ale chcete zůstat racionální, když se několikrát setkáte s vizemi nebo zvláštními tvrzeními jinak hodnověrných lidí, záhadami a nezodpovězenými otázkami minulosti i přítomnosti?

Václavu Cílkovi se daří poměrně dobře na této hraně balancovat. Snaží se nic netvrdit, spíš nadhazovat zajímavé myšlenky, jejichž ověření nechává na jiných. Působí tak spíš jako vizionář než vědec. Nebo vědec, který je o dva kroky před všemi ostatními. A který ví, že ne všechny jeho nápady budou ověřeny a uznány jako vědecké a přínosné, ale přesto je nechce a nemůže zamlčet jen ze strachu o svoji vědeckou pověst.

Ale vraťme se ještě k obsahu knihy. V jednotlivých kapitolách první části se autor pokouší popsat kameny a kulturu stavění kamenů (pravěkou i současnou) z nejrůznějších stran. Přináší postřehy ze světa, např. o současných kulturách, které ještě staví a uctívají kameny (např. na Jávě), o významných kamenech (londýnský a vídeňský kámen), o uctívaných kamenech (kámen v Jeruzalémě), a poté přechází k českým kamenům. I přes to, že v českém prostředí může mluvit téměř výhradně o kamenech kounovských řad. O těch dalších (skály, přírodní kameny, kameny vztyčené nadšenci bez prozkoumání odborníky) může jen spekulovat. A přesně to také autor dělá.

Přesto i tady se čtenář dozví mnoho zajímavostí, třeba o různých archeologických areálech, podrobnosti o kamenech, které tvoří materiál menhirů, nebo o tom, jak se vlastně pozná skutečný pravěký menhir, i když už třeba nestojí, a jak lze datovat dobu, kdy byl vztyčen. Méně šťastné je odvolávání se na některé vědce, kteří už nejsou ve svém oboru chápaní jako hodnověrní (Mircea Eliade), a přesahy do vědních oborů, které autor očividně nezná do hloubky a kde musí hodně improvizovat (např. religionistika).

Naopak jako velký klad knihy vidím to, že Václav Cílek na závěr každé kapitoly cituje nejrůznější umělecká a filozofická díla, často antických autorů (Vergilius), kteří bezpochyby měli ke kultuře megalitů velmi blízko, upozorňuje na archaické momenty v citacích a vyvozuje z nich různé zajímavé skutečnosti, často velmi trefně a humorně.

Poznámka: všimněte si v těchto textech, že i hraniční kameny jsou posvátné. Římský bůh Terminus se svým důrazem na jasně stanovitelné hranice pomohl vytvořit naši evropskou civilizaci včetně termínovaných vkladů a příkazů, že domy se nemají dotýkat, aby měly jednoznačně stanovitelné rozhraní. Terminus může i za letištní terminály. [1]

Také druhá část knihy je plná citací. Vlastně obsahuje hlavně citace dvou děl, které se nějakým způsobem vztahují k tématu megalitů, krajiny a hvězd (Vytváření posvátné krajiny podle V. E. Babky a K pevnějším základům astrologie od Johannese Keplera), komentáře k nim a krátké postřehy a různé seznamy. Úplně na konci je připojený i seznam literatury, poděkování a další poznámky.

Texty knihy Kameny a hvězdy doprovázejí černobílé fotografie nejrůznějších kamenů a skal z celého světa. Občas nemají přímou vazbu k textu na stránce, kde se nacházejí, a tak můžeme být vděční za to, že u každého je popis a někdy i samostatná úvaha. Mimo fotografií a několika prostých nákresů kamenů najdeme v knize ještě barevné listy nevšedních grafik Oldřicha Hamera, žáka Vladimíra Boudníka, jednoho z Hrabalových pábitelů. Převládají v nich motivy vnitřních, pocitových struktur kamenů, cest do nitra hmoty a skrze hmotu dál do vesmíru... [2]

A o to se snaží i Václav Cílek ve své knize. Mimo první kapitolu, ve které vypráví o setkání s českými "lovci menhirů", se snaží systematicky popsat téma kamenů a jejich působení v krajině a na lidi. Balancuje přitom často na samé hranici vědy a svých vlastních myšlenek, dojmů a dohadů. Vzhledem k tomu, že to sám přiznává a dokonce tuto skutečnost komentuje a přemýšlí o ní, nevidím v tom žádný problém.

K jakým závěrům Václav Cílek ve své knize Kameny a hvězdy dochází? Že v Evropě někdy v době neolitu působila jednotná megalitická kultura, nebo možná spíš jednotný způsob myšlení napříč evropskými kulturami. Tato kultura měla svoje kořeny u egyptských stavitelů pyramid a pokračovala gotickou křesťanskou architekturou. Jako prastará součást naší kultury jsou pro nás kameny stále důležité. Stále v nás cosi oslovují. Už jen proto si zasluhují, aby byly zkoumány a hlavně chráněny. A nejen proto.

Občas se bavíme o tom, že většina kamenů je pro nás mrtvých, protože nám schází způsob řeči a ochota sdílet jejich čas. Některé žijí samy o sobě i pro nás a nikdo neví proč, jiné oživujeme svým zájmem. Léčivé kameny, šeptavé kameny, zázračné. Vždy mě překvapovalo, jak jsou všechny ty hlubinné psychologie egocentrické - stále zdůrazňují, že rozhodující ve vašem životě jsou zážitky z dětství, traumata nebo dokonce minulé životy. Jsme intoxikováni sebou a svými problémy. Když plukovník Goyal odkládal uniformu indického letectva, začal pozorovat ptáky a pak svým pacientům radil – krmte racky! – to vás odvede od sebe samých, a tím se vyléčíte. (Já bych řekl: jezděte do přírody a na pravěká magická místa a to vám pomůže ve zmatcích světa.)

V širším okolí duše nalézáme dávné příběhy, strachy a touhy, a pak tu je něco, nač ve své opilosti sebou nepomýšlíme: barva oblohy, tvary krajiny, rozdíl mezi deštěm a mrholením, půda, kresby kamenů a lety ptáků. Mezi mřížemi atraktivního vězení sebe prosvítá svět. I tento svět jsme my, ale jiným způsobem. [3]

Pokud i vás zajímá a oslovuje téma stojících kamenů a posvátných skal a zajímáte se o kulturu megalitů v české krajině i mimo ni, určitě byste si neměli tuto knihu nechat ujít.

[1] CÍLEK, Václav. Kameny a hvězdy. Síly předků, oči kamenů, světla odjinud. 1. vyd., Praha: Dokořán, 2014, 288 s., ISBN 978-80-7363-603-6, s. 37
[2] Tamtéž s. 12
[3] Tamtéž s. 265