Jeden rok s Českou knižnicí

Recenze

Vytvořeno 28. 6. 2015 3:00

Autor: Petr Kuběnský

Jestli je na současném stavu českého knižního trhu něco opravdu pozitivního, je to fakt, že nepochybně dobrý zvyk vydávat kvalitně zpracované edice českých klasiků přežívá i v polistopadové éře. Dokladem budiž právě dokončované spisy Ludvíka Kundery, Vladimíra Holana a Jaroslava Seiferta, neustále doplňovaná edice sbírek Karla Šiktance či právě započaté vydávání souborného díla Petra Krále a Jakuba Demla. A to zmiňuji jen ty nejexponovanější příklady.

Poslání záslužné řady České knižnice má však těžiště jinde. Edice, která od roku 1997 přežila už dvojí změnu nakladatelství, si zpravidla neklade nároky na úplné zpracování literární pozůstalosti (i když výjimky by se našly; vzpomeňme na soubor básnického díla Jana Zahradníčka či Adama Michny z Otradovic), ale snaží se pravidelně přinášet reedice starších titulů význačných domácích autorů od nejstarších dob až po dvacáté století. Jednotlivé svazky se vždy vymezují určitým souborem rysů, který umožňuje spojovat do jedné knihy i několik různorodých děl. Abychom nezůstali v rovině abstrakce, můžeme si různé přístupy k ediční kompozici ukázat na konkrétních příkladech posledních svazků, přičemž o některých z nich budeme mluvit posléze podrobněji. Nejčastěji uplatňovaným pravidlem bývá autorské vymezení. To se týká téměř všech posud vydaných knih, s nečetnou výjimkou tematických konvolutů, které se zaobírají určitým typem literatury z konkrétně vymezené doby (Poetistická próza, Pohádkové drama, Zábavné prózy raného obrození, Středověké legendy o českých světcích). K tomuto hledisku se zpravidla přidružuje literárně-druhové vymezení (divadelní hry v případě Karla Čapka, menší traktáty Jana Blahoslava), které bývá někdy ještě doplněno o další dourčení v podobě konkrétního tvůrčího období, tématu (vesnické povídky Karla V. Raise) či literárního proudu (atypickým příkladem je třetí svazek poezie Vítězslava Nezvala, který obsahuje básnické sbírky ne-avantgardní). Jemnější rastr už je v režii konkrétního editora, který zpravidla zohledňuje potřebnost nového, kritického vydání či (nad)časovost díla. K nezanedbatelným přínosům edice patří znovuobjevování exilových autorů, kteří měli v období komunistické totality jen omezenou možnost kontaktu s českým čtenářem.

Ještě než se dostanu k podrobnějšímu pohledu na nové svazky Knižnice, připadá mi nevyhnutelné zmínit se o jednom konkrétním problému, který před kritika klasická literatura staví. Samotný pojem „klasika“ implikuje cosi nedotknutelného, prověřeného časem a generacemi odborných i běžných čtenářů. Na tento druh literatury se pak jen obtížně vztahují hodnotící měřítka, resp. je jejich aplikace de facto zbytečná, protože tuto práci za vás obstaraly desítky předchůdců. Snad lze pouze uvažovat o životnosti (či „přežitosti“) konkrétního díla určitého klasického autora, ale i to je v případě výběrových řad, mezi něž Česká knižnice patří, víceméně marnotratným plýtváním času. Primárním úkolem kritika v takové situaci musí nezbytně být spíše hodnocení editorské práce z hlediska kompozice svazku (tedy i připomenutí toho, co zůstalo stranou výběru), a především připomenutí či představení autorova díla jako celku, aby si čtenář mohl udělat jasnější představu, zda je pro něj daná kniha zajímavá či ne. Pojďme tedy představovat…

Reedice Erbena a Komenského
Vydavatelství Host, které převzalo péči nad Českou knižnicí od Nakladatelství Lidové noviny, vneslo do dalšího směřování ediční řady určité novum, které se týká znovuvydávání starších titulů, které už spatřily světlo světa, ale jsou delší dobu vyprodány. První vlaštovkou tohoto reedičního úsilí se staly v roce 2011 Středověké legendy o českých světcích, jejichž recenzi jsme vám už přinesli (hypertextový odkaz: http://www.vaseliteratura.cz/recenze/pro-dospele/2539-novinky-nakladatelstvi-host.html). Podobný osud potkal nedávno alegorický spis J. A. Komenského Labyrint světa a ráj srdce a dvě nejslavnější beletristické práce Karla Jaromíra Erbena Kytici a České pohádky, z čehož lze usuzovat, že kandidáty na aktualizovaná vydání se stávají zejména knihy nejklasičtější, po nichž je ze strany veřejnosti stále poptávka. V případě Labyrintu jde samozřejmě o knihu, která se pravidelně objevuje na soupisech doporučené četby středních škol. Její původní „knižnicové“ vydání (1998) se sestávalo ze dvou děl; k Labyrintu světa byl přidružen další tzv. „útěšný spis“, který vznikl v téže době a z téhož myšlenkového klimatu, Truchlivý (resp. jeho první a druhý díl). Toto spojení bylo logické, obě alegorie se komplementárně doplňují a reprezentují autorské paradigma jednoho z nejdůležitějších údobí Komenského života, pro nějž byla charakteristická barokní vypjatost, protikladnost neklidného, kolotavého a pomíjivého pozemského žití a útěchy, reprezentované božím královstvím. Loňská reedice se přesto méně známého spisku zbavila jako nechtěného přívažku, aniž by bylo v ediční poznámce vysvětleno proč. S ohledem na to, co bylo výše řečeno, je velká škoda, že se čtenáři nedostane možnosti souběžného čtení. Závěrečný komentář knihy, který bývá cenným nadstandardem České knižnice, je nadto vyhrazen pouze vysvětlivkám, což sice odpovídá praxi starších svazků edice, ale nové, přehlédnuté vydání by přeci jen v tomto ohledu mohlo nést alespoň tuto drobnou přidanou hodnotu.

Erbenovský svazek naštěstí těmito neduhy netrpí. Sdružuje rovněž dva tituly, odlišné sice po literárně-druhové stránce, ovšem spřízněné autorskou intencí – v tomto případě snahou shromažďovat folklórní materiál a přepracovávat jej do umělecky hodnotné podoby. Starší Kytice byla ovlivněná jak zájmem o lidové pověsti, tak souběžnou odbornou prací na trojdílném souboru lyrických a epických skladeb Písně národní v Čechách (1841–1845). Méně známý je dnes druhý titul, obsažený v souboru České knižnice. Zatímco Kytice se zařadila do zlatého fondu literatury bezmála ihned po vydání, České pohádky se dočkaly relativně celistvé publikace až v roce 1905, kdy je kriticky vydal Václav Tille (a po něm v rozšířené podobě Antonín Grund na počátku 2. sv. války). Svůj záměr připravit k vydání knihu českých báchorek však začal Erben realizovat už ve čtyřicátých letech. Svá díla posléze publikoval porůznu v časopisech a sbornících, z čehož také vyplývá, že jde o texty, jimž nezbytně chybí konečná autorská redakce. To se mimo jiné projevuje v jisté nekonzistentnosti obsažených textů. Editor svazku Mojmír Otruba, jenž vychází z Grundovy verze, vymezuje svůj záměr soustředěním na „kouzelné pohádky“ (jejichž typickým rysem je přítomnost nepřirozeného jevu), jimž dal autor celistvou podobu (pro účely vydání byly tedy vypuštěny nehotové verze a náčrty). Nepochybně jde o funkční ediční přístup, pozornému čtenáři přesto neujde, že některé z textů se více než pohádce blíží městské legendě a mají charakter volně propojených črt (např. Vodník, Divé ženy); také rozdíl mezi bájí a pohádkou je u Erbena často velmi nezřetelný (Pověst o studánce Litoše). Závěrečný komentář je v tomto případě nejen velmi hutný, ale především zasvěcený a rozebírající různé roviny díla. Otruba obě díla kontextualizuje nejen historicky (zejm. pozoruhodným zkoumáním doby vzniku jednotlivých básní Kytice) a kompozičně (pro nezasvěceného je připraven zevrubný výklad o Erbenových narativních strategiích, jimiž upravoval sesbíraný pohádkový materiál, jakož i uvedení do zamýšleného „zrcadlového“ principu řazení balad v Kytici), ale editor shrnuje i významový diskurz různých badatelských generací (např. známý výklad úvodní balady, coby paralely k situaci národního hnutí kolem roku 1848). Velmi cenným bonusem tohoto vydání je pak přetištění Erbenových vlastních etnologických a komparatistických poznámek.

Dramata Karla Čapka
Mladšího z bratří Čapků představila Česká knižnice už v jednom z prvních svazků novelami „noetické trilogie“ Hordubal, Povětroň a Obyčejný život (1998). Nový soubor pak představuje průřez dramaty, která reprezentují různá období autorovy tvorby – počínaje Loupežníkem, jehož první verzi, psanou ještě spolu Josefem Čapkem, můžeme datovat do času před první světovou válkou, přes RUR, hlásící se k utopickým dílům 20 let, až po jeden z posledních Čapkových textů vůbec, Bílou nemoc, vznikající v době vzestupu hitlerovského Německa.

První z obsažených dramat se zbytku svazku poněkud vymyká. Na Loupežníkovi je znát, že se zde charakteristický autorův rukopis teprve buduje, zároveň je mu vlastní jistá tendence k primitivizaci, naivitě, záměrné schematičnosti postav; samotná ústřední zbojnická figura reprezentuje prototyp dobyvačného, nespoutaného mládí, jak jej sám Čapek popsal. Jde o úmyslnou protiváhu k moralistickému, psychologizujícímu a společensky angažovanému pojetí her Čechova či Ibsena a zároveň o anticipaci rodící se avantgardy. Na díle lze až překvapivě snadno identifikovat „letokruhy“, zaznačující časově pozdější úpravy původního materiálu, v nichž je mladistvá lehkost vyvažována vážnějšími tóny. Nejpatrnější je to ve druhé polovině třetího jednání, kdy se na scéně objevuje „viktorkovský typ“ zhrzené, svobodné matky Loly. Jde o část dopsanou dodatečně, v poválečné době, a vnáší do lehkonohé komedie (termín komedie používám spíše v původním, antickém způsobu výkladu) dramatický morální rozpor. Zařazení Loupežníka po bok dvou vrcholných (a vážných, sic!) Čapkových dramat se na první pohled nemusí jevit jako zcela opodstatněné, ale je několik dobrých důvodů, proč s volbou editora Jiřího Holého souhlasit. Loupežník je totiž nejenže první autorovou hrou, která se dostala na scénu, ale zároveň jde o jeho doposud nejhranější kus. Zároveň, srovnáme-li ho s dalšími dvěma librety, můžeme dobře pozorovat proměnu roviny abstrakce, demonstrované stylizovaností (a symboličnosti) postav, ve vývoji čapkovského dramatu. Zběhlejší čtenáři navíc mohou úspěšně srovnávat Čapkovo pojetí lyrického dramatu s dalšími dobovými díly tohoto proudu (např. Šrámkovým Létem).

Dva zbylí zástupci autorových dramat obsažených v souboru jsou jistě dostatečně známy a patří k nejdůležitějším výtvorům celé historie českého divadla. Jestliže Loupežník svým způsobem souzněl s avantgardními proudy, RUR (1920) můžeme úspěšně chápat jako zástupce dobově rozšířeného motivu umělého člověka (např. Meyrinkův Golem či Langův snímek Metropolis). Z hlediska autorského vývoje hra otevírá řadu následných utopických děl, jejichž společným rysem je futuristické téma objevu, který má zkvalitnit lidský život, ale obrátí se proti člověku (Továrna na Absolutno, Krakatit, Věc Makropulos a další). Drama, které vzniklo původně odštěpením jednoho obrazu libreta bratří Čapků Ze života hmyzu, odstartovalo literátovu evropskou popularitu díky množství zahraničních překladů a nastudování.

Bílá nemoc, která spolu s Matkou tvoří rámec varovných předválečných děl Karla Čapka, je svým způsobem karikaturou hitlerovského či stalinského přístupu k využívání státní moci, ale má zároveň nadobecnou platnost, nesenou příběhem střetu osobní tragédie s tragédií osudu lidstva. V tom také tkví základní posun oproti ideovému vyznění RUR. Čímž se obloukem dostávám opět k edičnímu rozvržení knihy. Zařazení tří zmíněných dramat nese hlubší opodstatnění, než mechanické uplatnění principu „z každé autorské etapy jednu hru“; na konkrétním příkladu výběru titulů sledujeme hlubší posuny motivické, syžetové i formální. Čapek v nich vyzrává nejen po tvůrčí stránce, ale čtenář nezbytně pozoruje i stále hlubší spisovatelovu sounáležitost s všednodenními lidskými problémy a s etickou dimenzí života.

Básník potřetí a naposledy
Vítězslav Nezval byl v České knižnici představen už dvěma svazky. První z nich (2011) obsáhnul verše poetistické etapy a druhý (2012) byl věnován surrealistické trojici sbírek Absolutní hrobař, Praha s prsty deště a Žena v množném čísle. Soubor Básně III završuje úsilí představit Nezvalovo dílo v reprezentativním výběru a předložit jej čtenáři v kvalitním kritickém zpracování bez pozdějších cenzurních a autocenzurních zásahů. Problém, s nímž se musel editor Milan Blahynka potýkat už ve svazku dedikovaném poetismu, vyvstává neumenšen i v případě poslední knihy. Básník měl totiž (z pohledu editora) neblahý zvyk neustále rekomponovat své sbírky a přelévat části jejich obsahu do knih pozdějších. V druhém sledu pak následuje nesnáz spojená s „inverzním“ vymezením edičního záměru. První dva tituly stály na základech vlivných literárních proudů, s nimiž Nezval v určité době propojoval svou snahu. Básně III mají oproti tomu ambici zastupovat poezii neavantgardního ražení, ačkoli se tato může dobou vzniku s Nezvalovým působením v Surrealistické skupině překrývat. To je případ hned první obsažené sbírky 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida vydané v roce 1936, tedy celý rok před publikací Absolutního hrobaře. Vítězslav Nezval ji poslal do tisku pod pseudonymem, k čemuž ho mohlo vést hned několik důvodů. Jednak byl trh k onomu datu doslova přeplněn jeho knihami (mimo dvou surrealistických sbírek ten rok publikoval román, knihu esejů a prózu pro děti) a jednak by zřejmě Nezvalovi jeho přátelé ze Surrealistické skupiny úlitbu tradičnímu verši vyčítali. Hořké balady se staly rychle literární senzací a jejich autorství bylo mimo jiné přičítáno Jiřímu Voskovci nebo Jaroslavu Seifertovi. Stojí za zmínku, že dva pandány „Roberta Davida“, které v následujících letech vyšly, nebyly do aktuálního výboru zařazeny. Jejich místo zaujaly sbírky ze sklonku války (Pět minut za městem), období protektorátu (Balady Manoně, Kůň a tanečnice) a z doby poúnorové (Křídla, Nedokončená).

Právě tyto tituly jsou z edičního hlediska nesmírně problematické. Nezval nesměl během války prakticky publikovat a živily ho zejména příjmy z divadla a filmu, což ovšem neznamená, že jeho horečnatá básnická činnost ustala. Ve složité poválečné situaci se ke svým veršům sice vrátil, ale učinil v jejich uspořádání mnohé změny. Kupříkladu sbírka psaná k obrazům Františka Tichého Kůň a tanečnice nemohla spatřit světlo světa v roce vzniku (1944) a nebyl pro ni prostor ani v situaci po osvobození – cirkusové prostředí se příliš neslučovalo s dobou oslavných veršů na počest Rudé armády –, proto autor její část vtěsnal do jednoho z oddílů pozdější knihy Velký orloj (1949). Ještě komplikovanější pozici má sbírka Pět minut za městem. Její část byla za války pod názvem Historický obraz bibliofilsky vydána na samém počátku okupace. Útlý svazek, evokující situaci Prahy roku 1938, posloužil jako základ stejnojmenného souboru, jenž se stal jednou z prvních poválečných knih Vítězslava Nezvala. Nesourodé části Historického obrazu (1945) spustily lavinu kritických ohlasů, která předjala další recepci básníkova díla. Nezvalovo publikum se diferencovalo do dvou skupin. První (revolučně-komunistická) hodnotila především ideovou stránku veršů, druhá milovala „starého“ Nezvala (ať surrealistu či nadaného pěvce). A ani jedna nemohla být – zvláště po převratu ve čtyřicátém osmém, kdy se ze slavného spisovatele stala ikona nového režimu, ale zároveň obhájce avantgardy a některých umlčovaných přátel – zcela spokojena. Milan Blahynka (mimochodem editor podstatné části Nezvalova souborného Díla; 1950–1990) to ve svém doslovu trochu nepatřičně komentuje: „Jedněm se jevil a jeví jako slepý a hluchý sluha totalitního režimu, druhým jako neukázněný a nepřístojně privilegovaný člen strany a občan a budou na něj často žalovat. […] A ti i oni byli, jsou a budou mu vždy paradoxně svorně ochotni vyčítat jeho jedinečné postavení, závidět mu trvalý čtenářský a divácký úspěch, tak snadno označitelný tu za podbízení ubohému vkusu nevzdělaného davu prosťáčků nebo maloměšťáků, tu za nadbíhání snobům a zavrženíhodným ismům.“ [1] Faktem je, že Nezvalovo apostrofování představitelů komunistického režimu, resp. opěvování pětiletky (dodnes tak nepatřičně vyznívající, vezmeme-li v úvahu, že šlo o období masových poprav, jejichž nespravedlnosti si musel být básník a politik dobře vědom), tvořilo ostrý kontrapunkt ke zklidněné meditativní lyrice a panychidám za odešlé přátele. To vše je přítomno např. v obsažené sbírce Křídla (1952), takže si dnešní recipient může snadno pokládat otázku, zda mohl jeden či druhý tábor v kontextu doby nazírat Nezvalovu tvorbu jinak.

„Co chtěl jsi mít? Co? Slávu? Klid, / zatímco my se lopotíme? / Jak málo měl jsi rád náš lid! / Ty zradils jej, my nezradíme!“ [2] Těmito slovy z básně Ach škoda se Vítězslav Nezval vyrovnával s odchodem svého blízkého přítele do exilu. A je to jen jeden příklad z mnoha, který činí ze zařazení Křídel do výboru problematickou záležitost. Zatímco stranou zůstaly například lyrickoepické skladby z konce dvacátých let (Dobrodružství noci a vějíře, Snídaně v trávě, Jan ve smutku), které editor zřejmě považoval za méně důležité, můžeme si i po více než šedesáti letech přečíst třídní odsouzení Ivana Blatného. Přitom jen o dvě strany dál se nachází krásné smuteční verše za Františkem Halasem, v hodnocení jehož díla se básník dokonce rozcházel s oficiálním ideologem české kultury Ladislavem Štollem. Editora Milana Blahynku však nechci vinit z nesoudnosti, právě naopak. Nezařazení zmíněných poem můžeme připsat na vrub koncepci výboru (Nezvalových básnických knih, které se nevtěsnaly do avantgardních škatulek, je bezpochyby mnoho) a snad je i dobře, že Křídla vycházejí po dlouhé době znovu. Nejlépe ze všech sbírek souboru totiž ukazuje, jak odlišné polohy se v Nezvalovi svářily.

To nejlepší z Demla
Je velmi příznačné, že po Vítezslavu Nezvalovi přichází ještě zmínka o výboru prací Jakuba Demla. Nikoli pouze proto, že Nezval považoval katolického faráře za svého učitele a přítele (dokonce natolik dobrého, že se jej neváhal zastat v době politických procesů padesátých let), ale především proto, že dílo obou zmíněných podléhá stejným edičním problémům. Deml, ještě častěji než Nezval, totiž rekomponoval své texty do stále nových souborů. Můžeme si to ukázat na příkladu několika knih, které nově vydaný výbor obsáhl. Drobná lyrizovaná próza Pozdrav Tasova (1929), po níž je svazek Knižnice pojmenován, se po přepracování a zkrácení stala jakýmsi prologem k vzpomínkově laděné Mohyle (1941), expresionisticky laděný soubor „snů“ Můj očistec (1929) zase vznikl sloučením starších knih Hrad smrti a Tanec smrti (1912; 1914). A tímto způsobem by se dalo pokračovat. Za vše snad mluví fakt, že Demlovy spisy, které začaly před rokem vycházet, mají kupříkladu v jednom svazku pojmout tři různé verze zmíněné rodové kroniky Mohyla.

Literární dílo Jakuba Demla se zdá být podobně rozporuplné, nezařaditelné a složité jako básníkův život. Rozprostírá se na ploše více než půlstoletí a pokrývá širokou škálu jemně odstíněných žánrových poloh mezi poezií a prózou. Výbor Vladimíra Binara si předsevzal nelehký úkol představit čtenáři to nejpodstatnější z autorovy tvorby, překonat její rozeklanost a předestřít uzlové body Demlova díla v jejich komplementaritě, aby se tak alespoň částečně naplnila básníkova touha vytvořit ze všech svých knih knihu jedinou – abychom parafrázovali jeho vlastní slova z roku 1913.

Ačkoli to není v knize výslovně řečeno, je zřejmé, že se Vladimír Binar pokusil vybrat texty čtenářsky nejvstřícnější, což jistě potvrdí kdokoli, kdo je měl možnost porovnat například s prvním svazkem Demlova souborného díla, vydaným předloni v nakladatelství Academia. Stejně tak je ovšem patrné, že ediční koncepce staví na hlubších základech. Binar dělí Demlovo tvůrčí úsilí do tří rozdílných etap. První z nich (1907–1916) zastupují jak Demlovy „sny o smrti“ sebrané v Mém očistci, tak v protikladu k nim pozitivně laděné, dá se říct milostné listy z téže doby – Miriam a Moji přátelé. Zejména druhá ze zmíněných knih představuje ojediněle útěšnou básníkovu polohu. V jednotlivých básních v próze – do té doby formátu v české literatuře příliš nevídaném, ale od dob Baudelaira přesto známém – se vyjevuje touha po životě v harmonické pospolitosti, kterou si Deml vysnil, ale za života nenacházel. Ostatně v toku plynulé asociativnosti, který byl pro nezvalovský surrealismus cenným impulsem, můžeme vysledovat Demlovu snahu zašifrovat do podoby zástupců rostlinné říše mnohé z jeho tehdejších přátel, rodinných příslušníků i (zpravidla nenaplněných) lásek.

Další dvě období reprezentuje vždy jeden stěžejní text. Oba mají do značné míry autobiografický charakter, ovšem poukazovat na něco takového je v Demlově případě nejen zcela zbytečné, ale i trochu zavádějící. Pokud bychom totiž přijali tuto perspektivu, mohli bychom přistoupit ke čtení klíčových knih Demlova zralého díla z nesprávných pozic. Neboť tak jako není triptych Tepna – Hlas mluví k slovu – Mohyla, tvořící páteř druhé etapy, pouze soukromým vyprávěním o rodinné historii a krásách regionu, tak nemůžeme ani Zapomenuté světlo redukovat na filipiku ukřivděného, osamělého muže. Naopak, čím delší doba mě dělí od chvíle, kdy jsem Zapomenuté světlo poprvé četl, tím více jsem přesvědčen, že znalost autorových životních peripetií a názorů staví správnému čtení do cesty bariéru předsudků. Jistě, Deml pravděpodobně nebyl jednoduchá osobnost a měl daleko k tomu být nestranným soudcem lidských povah, přesto je jeho vrcholné dílo jednou z nejtragičtějších a nejhlubších osobních výpovědí v české literatuře minulého století. Přičemž kolážovitý princip kompozice z něj činí i po interpretační stránce velmi zajímavou knihu.

Že je demlovský výbor dobře edičně dobře uchopen, potvrzuje i zařazení drobné prózy Rodný kraj (1936) na konec svazku. Kniha se tak, jako Uroboros zakusující se do vlastního ocasu, vrací zpátky na začátek, k středobodu Demlova světa. Vladimír Binar tím prokazuje hlubokou znalost básníkova díla, což koneckonců není překvapivé. Spolu s Bedřichem Fučíkem se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let podílel na prvním zpracování Demlových sebraných spisů v samizdatové edici Rukopisy VBF.

V prvním svazku nově vydávaných spisů (redigovaných už ovšem Martinem C. Putnou) můžeme číst verš jedné z autorových prvotin: „Oheň zhas‘. Zarazilo se kyvadlo. / Dílo mi z rukou vypadlo.“ [3] A přesto, že „kniha jediná“ z rukou básníka, již osamoceného a bezmála zapomenutého, v zimě roku 1961 skutečně vypadla, je skvělé, že zásluhou České knižnice můžeme těmi nejlepšími kapitolami listovat i dnes.

KOMENSKÝ, Jan Amos. Labyrint světa a ráj srdce. Brno: Host, 2014. ISBN 978-80-7491-154-5.
ERBEN, Karel Jaromír. Kytice; České pohádky. Brno: Host, 2013. ISBN 978-80-7294-803-1
ČAPEK, Karel. Tři hry. Brno: Host, 2014. ISBN 978-80-7491-153-8
NEZVAL, Vítězslav. Básně III. Brno: Host, 2013. ISBN 978-80-7294-703-4.
[1] tamtéž, s. 470
[2] tamtéž, s. 309
DEML, Jakub. Pozdrav Tasova. Brno: Host, 2013. ISBN 978-80-7294-802-4
[3] DEML, Jakub. Spisy I: Prvotiny. Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-200-2216-5, s. 384.