Recenze: Jakub Deml – Moji přátelé a smrt aneb Texty prvního expresionismu

Vytvořeno 4. 12. 2015 2:00

Autor: Lucie Šimková

Nakladatelství Academia vydalo třetí svazek Spisů Jakuba Demla pod názvem Moji přátelé a smrt aneb Texty prvního expresionismu, kde najdeme texty psané v letech 1909–1918, tedy texty, které Jakuba Demla zapsaly do literárního povědomí.

Ve třetím svazku díla Jakuba Demla vychází jeho nejznámější prózy – Hrad Smrti, Tanec Smrti, Moji přátelé a Miriam. Jedná se o díla, která jsou řazena do expresionismu a začleňují Demla coby spisovatele po bok dalších českých expresionistů, jako Ladislav Klíma, Josef Váchal či Richard Weiner. I ve stěžejních Demlových textech z let 1909-1918 se objevují obrazy světa jako labyrintu, ze kterého není možné najít cestu na svobodu, pocit ohrožení nejen sebe sama, ale celého světa, který se ocitl v bodu rozkladu, neustálé vnímání blízké smrti a reflexe života jako pouhého snu. Naopak v knihách Moji přátelé a Miriam přestupuje Deml do opačné emocionální roviny – nebezpečí, strach a rozvracení nahrazuje extatická láska, radost a poklid nalezený ve víře. 

Třetí sebrané spisy uvádí kniha V Zabajkalí (Ze zápisků neznámého). Podobně jako Hrad Smrti je tento text stylizován do vypravěčem nalezených zápisků, a to neznámého vojína z Ruska. Deml zde předkládá historii vlastní rodiny zaměřujíc se především na život svého dědečka a otce. Události, které ovlivnily život Demlovy rodiny (a které se objevují i v dalších Demlových prózách), jsou čtenáři předloženy jako útržky hovorů vojáků jedoucích na bojiště. Jména skutečných účastníků těchto událostí Deml zahaluje ruskými jmény, stejně jako toponyma. Jako jediná se tato kniha nikdy nedočkala dalšího vydání. Avšak všechny zde popsané události se (tentokrát už netravestovány) objevují v próze Mohyla. Sám Deml se k V Zabajkalí posléze postavil takto:

„Dnes ovšem velmi lituji, že jsem to celé vyprávění zasadil do ruského prostředí,
pokryv je tedy mlhou, jednak ze šetrnosti k některým osobám, jednak z důvodů
literárních […].“ [1]

V Hradu Smrti a Tanci Smrti se opakují motivy rozvráceného domova, prostoru, který se z důvěrně známého zničehonic proměňuje a prožívající já jej náhle nepoznává, v tomto odcizeném prostoru se skrývá hrozba, nebezpečí, strach a smrt. Prožívající já cítí úzkost nejen ze své vlastní smrtelnosti, ale je poznamenáno i smrtí svých blízkých. V obou prózách se stírá hranice mezi snem a skutečností, což ještě prohlubuje úzkost a nejistotu prožívajícího já, jelikož si klade otázky, zda jeho život není pouhým přeludem a zdánlivá noční můra není skutečností jeho života.

V Mých přátelích a v Miriam odkrýváme druhou polohu Jakuba Demla – spisovatele i Jakuba Demla – člověka. V obou prózách je temný tón vytlačen láskou, radostí ze života. Nastupuje souznění s přírodou, která je neposkvrněným obrazem víry, hraničním přechodem mezi člověkem a Bohem. Pocit vyvržení a ohrožení se v Mých přátelích topí v láskyplných promluvách ke květinám, ve vzpomínkách na dětství, matku. Miriam je jasným odkazem na Demlovu víru, na kulturní zázemí, ze kterého vzešel. Text je plný náboženských motivů a erotické mystiky, kdy „tato mystika tkví v záměrné ambivalenci mezi milostnýma náboženským, mezi láskou k člověku a k Bohu, případně k Panně Marii. V Miriam se s cíleně zneklidňující mnohoznačností prolínají hned tři milované ženy: zesnulá sestra Matylka, Eliška Weisenbergrová a Panna Maria“ [2].

Po těchto čtyřech stěžejních prózách jsou do třetího svazku Demlových spisů zařazena ještě díla Věštec, který je symbolickou rozpravou věštce a učedníka o následování Spasitele a nalezení Spravedlnosti a Naděje, První Světla – obsahující nejen symbolické básně, ale také Demlovy reflexe, úvahy spjaté opakujícími se náboženskými motivy a motivy rodiny – a Epilegomena, která obsahuje několik Demlových publicistických prací z tohoto období.

Pro pochopení Demlovy tvorby je důležité uvědomit si sociální kontext, ve kterém jednotlivé texty vznikaly. Texty sebrané v tomto svazku spadají do let 1909–1918, kdy v životě Jakuba Demla došlo ke spoustě zvratů, které se odrazily v jeho díle. Ať už to bylo úmrtí jeho milované sestry Matylky, seznámení s první múzou Eliškou Weisenbergrovou, její internace v ústavu pro choromyslné a následné úmrtí, roztržky s církví, zákazy kněžské činnosti, neustálé překládání z farnosti do farnosti, vypovězení do Prahy, kde se seznámil se soudobými literáty…  Hrad Smrti, Tanec Smrti, Moji přátelé, Miriam a První Světla jsou dokonalým zachycením Demlova vnitřního světa, upadání do beznaděje a opětovného vzkříšení. I tyto sebrané spisy jsou doplněny o závěrečné slovo, různočtení, ediční poznámku a vysvětlivky, které pomohou čtenáři zorientovat se tak v bohatém a rozporuplném Demlově díle.

[1] MOLDOVÁ Klára: Demlova rodina v dopisech a díle. S. 39. In: Repozitář závěrečných prací. [online] 10. 11. 2015 [cit. 20. 11. 2015]. Dostupné z: https://is.cuni.cz
[2] PUTNA Martin C. Závěrečné slovo ke svazku Moji přátelé a smrt aneb Texty prvního expresionismu. In: Moji přátelé a smrt aneb Texty prvního expresionismu. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Academia, 2015. 572 s. ISBN 978-80-200-2402-2. Str. 427-428.