Recenze: Sam Harris – Svobodná vůle

Vytvořeno 7. 2. 2016 1:00

Autor: Štěpán Cháb

Představte si vlastní ruku… ne, blbost, tu si nemusíte představovat, tu máte. Vezměte tedy svoji ruku a učiňte s ní experiment. Natáhněte ji a pak se dotkněte vlastního nosu. Jde to? Asi ano, že? Teď vezměte do ruky tužku a napište na papír slovo. Nějaké slovo. Jde to? Asi ano, že? A teď vysvětlete, jak jste to udělali. Prostě si sedněte a pokuste se osvětlit, jak jste to všechno udělali. Popište, jak jste zadali v mozku impulz k tomu, aby se ruka natáhla, kterými nervy příkazy do ruky cestovaly, jaké svaly a v jakém pořadí jste do natažení ruky zapojili. Že vám to nejde vysvětlit? A přesto jste ruku natáhli? Považujte to za zázrak. V knize Svobodná vůle amerického neurovědce Sama Harrise vám bude vysvětleno, že jste ruku nenatáhli vy, ale něco z nevědomí. Něco, s čím nemáte nic společného.

Harris totiž zcela bez humoru a nadsázky tvrdí, že náš mozek není náš. Že náš mozek jedná, aniž my bychom o tom věděli, aniž my bychom do toho mohli jakkoliv zasahovat. Jako důkaz předkládá vlastně jediný fakt. Při neurologických testech vědci zkoumali reakce mozku. Pouštěli na monitor sérii obrázků a zkoumaný objekt si měl vždy jeden zvolit. Impulzy mozku zkoumaného objektu odesílaly vědcům na jejich monitor vybraný obrázek dříve, než si zkoumaný objekt obrázek vůbec vybral. A to s předstihem několika mikrosekund. Z toho Harris usoudil, že mozek se rozhodl dříve, než my jsme do toho zasáhli svým vědomím a učinil tak rozhodnutí za nás. Jen nám nápad podsunul, jako nějaký supertajný špión, a donutil nás uvěřit, že to byl náš výborný nápad, ne jeho.

Dále předkládá Harris absurdní důkazy ze života. Absurdní z mého pohledu, autor se nad nimi jistě dmul pýchou a považoval je za vrchol evoluce.

Uvádí na scénu dva vrahy, kteří v Americe (kde jinde také, že) zabili otce rodiny, v domě znásilnili matku a v panice pak zapálili dům i se dvěma dětmi uvnitř.

V tom okamžiku se jme autor vysvětlovat, jakáže jsou čtenáři hovada, když soucítí s oběťmi a odsuzují násilníky. A vysvětlí, že oba násilníci si v dětství prošli peklem. Opakované znásilňováni, týráni, ostouzeni. Z takového člověka přece může vyrůst jenom násilník. A to je důkaz toho, že násilník v tom byl vlastně nevinně. Protože jej k činu dohnaly dosavadní životní zkušenosti. Nemyslel tedy za sebe, myslely za něj zkušenosti. On si prožil peklo a peklo mu tedy změnilo osobnost. Mozek jej ovládl a udělal z něj monstrum.

Autor uvádí i další příklady. Ale všechny jsou v rámci blbosti podobně absurdní a připitomělé.

Je vlastně děsivé, že je neurovědec schopný přemýšlet o člověku jako o kusu plastu, do kterého se instalují schopnosti jako programy do počítače.

Autor tak zcela rezignoval na propojení oborů. Vykašlal se na psychologii, filosofii, vykašlal se na prosté formování osobnosti, které je odvislé od výchovy, od společnosti, od zkušenosti se světem.

Nakladatelství Dybbuk vydává většinou výborné knihy. S knihou Svobodná vůle se sekli. Nesmírně. Vydali nedomyšlenou parádičku amerického intelektuála, který si hrál se slovy, s pojmy a s výsledky vlastního nebo i převzatého výzkumu a vyvozoval z toho takové blbosti, až je člověku stydno. Číst tuto knihu je ztrátou času.

A ano, i proti recenzím a reakcím takového typu, který jsem vám tu předvedl teď já, se autor pojistil. Napsal, že průměrný člověk se s tvrzením, že nemá svobodnou vůli, vyrovnává většinou vztekem a odmítnutím. Ale než být nadprůměrným člověkem typu Sam Harris, to radši zgebnu v té své průměrnosti. Čistá manipulace, drahý pane neurovědče.

Ale abych jen nevypisoval negativa, napíšu i pozitivum – kniha je tenká, šikne se, když budete chtít podepřít nohu u stolu, aby se nekýval.

HARRIS, Sam. Svobodná vůle, Vyd. 1, Praha. Dybbuk, 2015, 86 s. ISBN 978-80-7438-134-8