Recenze: Miloslav Švandrlík – Proč se to říká

Vytvořeno 19. 10. 2016 2:00

Autor: Marta Šimečková

Zájemci o český jazyk mají k dispozici množství popularizačních příruček vysvětlujících původ českých slov a úsloví. Řadu z nich napsali renomovaní čeští lingvisté (např. P. Eisner, D. Šlosar), pod některými z nich jsou podepsaní i autoři z jiných oborů. Ke druhé skupině patří útlá knížka Proč se to říká, jejíž autor Miloslav Švandrlík je znám spíše svým beletristickým odkazem než tvorbou s jazykovědnou problematikou.

Kniha je souborem 66 krátkých textů, které vycházely v časopisu Dikobraz v letech 1975–1977 (knižně vydáno poprvé r. 2005, podruhé r. 2016 nakladatelstvím Epocha). Je v nich osvětlen vznik několika českých úsloví. Jejich repertoár je bohatý – lze mezi nimi nalézt jak úsloví všeobecně známá (např. spadl z višně, platil jako mourovaný), tak i ta u dnešních mluvčích méně rozšířená (např. šel do Canossy, přerazil mu párky). 

Přestože by se mohlo zvláště laickému čtenáři zdát, že jde o „seriózní“ etymologickou publikaci, není tomu tak. V rádoby vědeckých pojednáních se sice někdy vychází z podložených faktů, známých Švandrlíkovi snad z již vydaného Machkova etymologického slovníku (1. vydání z roku 1957) nebo z některých starších lexikonů tohoto typu (práce J. Holuba, F. Kopečného, S. Lyera), ve větší míře však bylo čerpáno z autorovy fantazie. Strohý (a mnohdy, přiznejme si, nudný) výklad charakteristický pro vědecké práce je tak oživen fabulací Švandrlíkovi vlastní. 

Naoko erudovaný komentář přechází mnohdy v napínavý příběh, mající základ třebas v prastarém mýtu nebo v úsměvné epizodce z vesnického prostředí. V těchto příbězích se mnohdy uplatnila nadměrná konkretizace – postavy jsou nejednou označeny celým jménem, někdy mezi nimi dokonce najdeme známé osobnosti, ve skutečnosti ovšem nemající se vznikem příslušného úsloví nic do činění. Tento smysl pro detail dodává smyšleným výkladům na věrohodnosti, ovšem čtenář obeznámenější s probíraným tématem jej bude vnímat spíše jako nositele jemné komiky.

Švandrlíkův pseudovědecký jazyk je značně osobitý; čtenáře ohromí jeho bohatá slovní zásoba, v níž je nejednou užito neologismů nebo naopak výrazů knižních (z méně obvyklých slov jmenujme např. chuděnec, vínapitel, kozlečí ‚kůzlí‘). Byť jde o krátké texty, je u nich zřetelný cit pro jazyk a vypravěčský um. 

Je na škodu, že původní texty nedoprovází poznámky opravující některé nedostatky ve výkladu. Bylo by vhodné upozornit jednak na chybné interpretace, kdy novější výzkum přinesl nová osvětlení, jednak na případy s dosud neprůhlednou etymologií (v knize jsou několikrát uvedeny originální výklady tam, kde si ani současní jazykovědci neví rady, viz např. text o spojení dávat si do lebedy). Mezi nimi je to např. výklad úsloví ten kafrá – podle Švandrlíka má sloveso kafrat původ v osobním jméně Cafranie (takto se prý jmenovala advokátka působící ve starém Římě), ve skutečnosti jde ale o přejímku z německého kafern (takto podle Machkova slovníku). Obdobně rčení má řečí čtyřiapadesát nemá žádnou souvislost s J. Š. Baarem, nýbrž s jistou informací ve starých snářích, v nichž se radilo vsadit do loterie číslo 54, pokud „moc řečí slyšeti – ve snu viděti“, jak upozornil V. Šmilauer v článku v Naší řeči z r. 1958. A takto bychom mohli pokračovat dál. Na obranu M. Švandrlíka je nutno uvést, že jeho intencí nebylo „lézt do zelí“ etymologům, nýbrž pobavit čtenáře často fiktivními bakalářskými etymologiemi za využití humorného jazyka a neméně vtipných ilustrací doprovázejících text.

Pod těmi je podepsán Jiří Winter-Neprakta, jenž s M. Švandrlíkem tvořil hlavní autorskou dvojici zmíněného satirického časopisu Dikobraz a jenž mj. ilustroval Švandrlíkovy knihy o žácích Kopytovi a Mňoukovi. Jde o humorné výjevy ze současnosti i z dob minulých zobrazující většinou určitou osobu, popř. skupinu lidí v akci. Kresba je značně zjednodušující, s pevnými obrysy vyhotovenými silnou čarou a vyplněnými sytějšími barvami, často veselými. Jde tak o ukázku typické práce mistra Neprakty, s oblibou mj. využívající erotické motivy, čemuž ostatně nasvědčuje i obrázek užitý na přebalu knihy.

Je paradoxní, že se při přípravě knížky o češtině příliš nedbalo na její pravopisnou stránku, zvláště v případě interpunkce. V textu na několika místech schází čárka, např.: Lenivá středověká mládež nelibě nesla, že se musí učit jména dávno zesnulých mudrců a protestovala svérázným způsobem (s. 87; čárka má být před a protestovala). Jindy je naopak čárka nadbytečná, např.: Stal se tak, aniž by to tušil, tvůrcem floskule, která přežila staletí, a je k nelibosti drsnějších povah užívána dodnes (s. 61; čárka nemá být před a je). Jiné chyby jsou spíše výjimkou, např. scházející háček nad e: po celém světe (s. 117).

Knížku Proč se to říká doporučuji všem milovníkům češtiny, jimž se stane vítaným zdrojem pobavení, nikoliv poučení o vzniku vybraných úsloví. To mohou případní zájemci nalézt v jiných, kompetentnějších publikacích, jako jsou např. etymologické slovníky češtiny, příručky zaměřené přímo na výklad ustálených spojení (Slovník české frazeologie a idiomatiky, Lidová rčení, …) nebo drobnější práce popularizačního charakteru.

Proč se to říká

	Autor	Miloslav Švandrlík
	Ilustrace	Jiří Winter-Neprakta
	Nakladatelství	Epocha
	Místo vydání	Praha
	Rok vydání	2016
	Vydání	2.
	Počet stran	144
	ISBN/EAN	978-80-7557-008-6
	Ediční řada	-

Do nakladatelství

Porovnat ceny