Recenze: Vladimír Papoušek a kolektiv – Dějiny nové moderny 2

Vytvořeno 29. 1. 2018 0:00

Autor: Jan Jaroš

Nakladatelství Academia začalo před sedmi lety vydávat velice záslužnou řadu publikací věnovanou především české literatuře 20. století a nazvanou Dějiny nové moderny. Loni se ke čtenářům dostal její v pořadí třetí svazek.

Autoři – s vedoucím redaktorem Vladimírem Papouškem v čele – hlásají odhodlání soustředit se především na literární dějiny, aniž by  přitom chtěli nahrazovat jakoukoli dosavadní koncepci, ať již národní, pozitivistickou, duchovědnou či formalistickou. Jejich záměrem bylo „pochopit řeč literárních textů v pohybu, v akci, která patřila době, v níž se texty rodily a bojovaly o své místo".

První svazek pokrývá období 1905-1923, druhý zkoumá léta 1924-1934, třetí je doveden až do roku 1947. Zatímco do první knihy jako určující pronikala první světová válka a její důsledky, druhá ozřejmovala situaci v již samostatné Československé republice a střídání různých uměleckých -ismů v konfrontaci s dopadem tíživé hospodářské krize i nástupem diktátorských režimů v Evropě. Třetí se pak věnuje bouřlivému dění na sklonku předmnichovské republiky, za německé okupace i v prvních poválečných letech, kdy se stále výrazněji prosazují komunisté.

Liší se rovněž vnitřní členění: zatímco úvodní díl upřednostnil členění podle jednotlivých let, kdy ke každému zkoumanému roku přináší zasvěcený medailón, druhá a třetí kniha staví na zasvěcených studiích věnovaných jednotlivým (nejen) literárněvědným okruhům. Všechny tři svazky shodně nabídnou rozsáhlé přílohy, které výčtově sumarizují nejen příznačná díla literární (původní i překladová) v kontextu domácím i světovém, ale připojuje rovněž další druhy umění – divadlo, malířství, sochařství, architekturu, film.

Autoři se nezaměřují toliko na domácí dění, ale zkoumají i vliv zahraničních podnětů, zejména německy mluvících oblastí (Nietzche, Freud). Z poválečného období probírají „krizi evropského lidstva“, jak zní název jedné z kapitol, a upínají se na myslitele, kteří se dotkli aktuálně pociťovaných rozporů (Ortega y Gasset, Berďajev), i spisovatele, kteří totéž znepokojení vypustili do svých románů (Gide, Hesse). A samozřejmě stranou nemohl zůstat ani surrealismus.

Velice sympatický je důraz právě na ony kontexty, cílené zpřístupňování a ozřejmování toho, co se dělo takříkajíc „za kulisami". Třeba k roku 1905 se dočteme, že tehdejší revoluční události (například v Rusku) zrychlily proměnu usedlé měšťanské společnosti – ostatně právě tehdy vychází soubor zásadních Šaldových statí Boje o zítřek. K roku 1909 je vztažena aféra s anonymními výhrůžnými či pomlouvačnými dopisy, které tehdy zaplavily kdejakého spisovatele či kritika. Umělecká veřejnost se rozhádala. F. X. Šalda – možná nespravedlivě - ze šíření pomluv osočil kolegu Jiřího Karáska ze Lvovic, mezi řádky podezíraného z psychiatrické úchylky (byl totiž gay). Zato sotva si povšimneme Šaldova dočasného okouzlení italským fašismem v polovině 20. let, navíc zmíněného jen v souvislosti s polemikou proti Ferdinandu Peroutkovi.

Důležitou tématem zejména druhého svazku je pokus objasnit, proč se v české meziválečné kultuře prosazuje výrazný příklon k levici, případně rovnou ke komunismu. Fungoval tu svůdný příklad bolševického Ruska jako „prvního státu dělníků a rolníků na světě“, posilovaný demagogickými proroctvími o brzkém konci sovětského systému a antisemitskými pamflety, předjímajícími brzkou ideu židobolševismu. Stěží si dnes představíme, nakolik uhrančivé byly umělecké podněty (zejména filmové či divadelní), šířící se ve 20. letech ze Sovětského svazu.

Ve druhém svazku se dočteme, že velká část začínajících umělců a teoretiků (výslovně jsou jmenováni Karel Teige, Jiří Wolker, Jaroslav Seifert, Zdeněk Kalista) se počátkem 20. let přiklonila ke komunistickým idejím, ať již jejich pozdější osudy byly jakékoli. Časopis Přítomnost však také uspořádal anketu na téma Proč nejsem komunistou, kde mezi nejznámější odpovědi patří zejména ta Čapkova. Ne všechny došlé texty však Přítomnost otiskla – odmítla třeba publikovat Durychův. Tento katolicky orientovaný básník totiž sepsal ironicky zaostřené, jakoby prokomunistické vyznání, které popouzelo nejspíš hlavně vysvětlením, že nejvíce mu imponuje bolševická ničivost.

Je ovšem pravda, že komunistické kritice demokratického systému nahrávala vládní perzekuční politika, která se projevovala zejména v zásazích cenzury prakticky do čehokoli, co mělo být veřejně šířeno – ať již to byl film, divadlo, knihy nebo noviny. Proti téměř plošnému zákazu komunistického tisku tehdy protestovaly nejpřednější osobnosti té doby bez ohledu na své politické přesvědčení.

Ve třetím svazku pak dozajista zaujmou třeba doklady toho, jak se zejména levicově orientovaní pisatelé (jako Karel Teige nebo Záviš Kalandra, ze zahraničních André Gide) upřímně děsili situace v Sovětském svazu, jaká tam zavládla, protože ničila jejich dosavadní sny – a jak se po válce sráželo slaboučké povědomí o krvavě diktátorské povaze Stalinovy režimu s oslavou jeho osvoboditelské mise, jak se tehdy zdůrazňovalo.

Doposud vydané tři díly Dějin „nové" moderny (a věřím, že budou následovat další) považuji za mimořádně přínosné: ukazují totiž příčiny toho, proč nejen literatura, ale celé společenské klima bylo právě takové, jaké bylo, jakými názorovými proměnami procházelo. Upozorním aspoň na záslužné studie o literatuře v doteku s katolictvím, potažmo s agrárnickou mystikou půdy, národa a krve, o vstupu žen, ať již v pozici emancipujících se hrdinek literárního díla, čtenářek nebo pisatelek, do oblastí dosud obsazených silnějším pohlavím.

Neměli bychom zapomínat, že za druhé republiky, trvající jen několik měsíců mezi přijetím mnichovské dohody a vytvořením německého protektorátu, se vzedmul fanatický odsudek demokratických principů, všeho, na čem byla masarykovská a benešovská republika vystavěna. A zlověstná ozvěna, byť jinak a jinam nasměrovaná, možná probublává dodnes. Mrazí, když si přečteme tato slova: „Velmi slyšet byly hlasy katolíků, stěžujících si, že nebyl dosud dobojován boj o duši národa, nebyly vykořeněny pokrokářské bludy, nebyla přijata autorita církve jako obecně závazná, nebyla započata převýchova národa a církev ještě neopanovala školu, nebyla provedena čistka v žurnalistice, nebyla důsledně řešena otázka židovská a zednářská, nebyli odhaleni a zneškodněni lidé spojení s Edvardem Benešem."

Požitek z četby umocňuje přehledné grafické ztvárnění, okrajové pruhy každé stránky jsou uvolněny pro poznámky k textu a případné obrázky, které v některých případech zaplňují i větší plochu. Reprodukovány jsou nejen fotografie umělců, ale zejména přetisky knižních obálek, méně též kresby a obrazy. Každopádně si čtenář odnese povznášející, byť možná zahanbující poznání – najmě meziválečná kultura dosáhla i z hlediska kvality takové košatosti a rozmanitosti, o jaké si dnes můžeme nechat jen zdát.

Dějiny nové moderny 2

	Autor	Vladimír Papoušek a kolektiv
	Nakladatelství	Academia
	Místo vydání	Praha
	Rok vydání	2014
	Vydání	1.
	Počet stran	624
	ISBN/EAN	978-80-200-2296-7
	Ediční řada	-

Do nakladatelství

Porovnat ceny