Recenze: Kolektiv autorů – O původu kultury

Vytvořeno 20. 3. 2018 0:00

Autor: Jan Jaroš

Slovo „kultura" může nést řadu významů, od ryze historického vymezení nějakého civilizačního okruhu (např. kultury popelnicových polí) až k přenesenému smyslu do polohy řekněme vytříbenosti (např. kultura chování). Tématu kultury a jejích rozličných podob byla věnována dlouhá řada knih, ovšem sborník O původu kultury, který editorka Lenka Ovčáčková poskládala z patnácti příspěvků rozčleněných do čtyř oddílů, překvapí šíří svého záběru. Hledá totiž styčné body mezi okruhy, jednak spadajícími do historie, archeologie a antropologie na jedné straně, jednak čerpajícími z biologie evoluční i teoretické na straně druhé.

Příspěvky sepsali odborníci na slovo vzatí, opentlení tituly nejen před jménem, nýbrž i za ním. Tito pánové a dámy jistě znají kdejakou souvislost, ovládají historické kontexty pojmu kultura, avšak jejich písemné vyjadřování je mnohdy strojené, zkožnatělé, řekl bych až skoro školometské. Zvláště se tak děje při výkladu dějinných posloupností – stačí se začíst třeba do prvních studií, zabývajících se „civilizačními“ myšlenkami antických mudrců nebo proměnami představ o stáří přírody a kultury. Učencům – neřkuli teologům – dlouhá staletí trvalo, že si připustili, že lidstvo v jednom dni a relativně nedávno nestvořil nějaký bůh (a jeden francouzský vizionář v 17.století dokonce zvažoval tu kacířskou možnost, že by na Zemi existovali lidé už před Adamem), že svět samotný sahá svým původem do mnohem vzdálenější minulosti, než náboženské autority připouštěly – a dodnes leckde připouštějí.  Přehledové texty ze všeho nejvíce připomínají rozsáhlé slovníkové heslo.

Pojetí kultury podnětně obohatili také antropologové, zkoumající lidské společenství jako celek, určený společně sdílenými jevy, jako jsou víra, právo, morálka zvyklosti obecně, také umění a poznání, jak to bylo popsáno už před půldruhým stoletím v Tylorově práci o primitivních kulturách.  Pokud se tento celek začne rozpadat, ať již proto, že jednotlivé složky přestaly plnit vazební funkci nebo že je narušily cizorodé vnější vlivy (a to pozorujeme třeba v současnosti), hrozí takovému uskupení zánik dosavadního stavu a jeho přeměna v nový, odlišně uspořádaný i fungující celek.

Také tyto „antropologické" kapitoly mají strukturu přehledně vystavěného hesla, opřeného o několik biografických i pracovních medailónů významných vědců, kteří antropologii zásadně ovlivnili (v jednom textu jsou to Morgan, již zmíněný Tylor a konečně Frazer, v dalším pak u nás zcela neznámí etologové Koenig a Eibl-Eibesfeldt).  V tuzemském prostředí sežene laický čtenář nanejvýš několikrát již vydaný český překlad Frazerovy Zlaté ratolesti, stěží něco dalšího. Jen lituji, že tu nikde není připomenuta jiná položka zakladatelského významu, které se zdejší nakladatelství po celá desetiletí snad cíleně vyhýbají, a sice objemná kniha The Study of Culture at a Distance. Autoři tam zveřejněných příspěvků totiž na průzkum těsně poválečného (a politicky polarizovaného) světa použili nástroje, jaké jsou vlastní spíše badatelům pohybujícím se mezi primitivními národy. Vyhnuli se tím ideologickému nálepkování…

Kapitoly psané biology otevírá studie věnovaná memetice. Netušíte, co to je? Pak vězte, že termín mem, převzatý z pověstné Dawkinsovy knihy Sobecký gen, označuje přenos vlastností či dovedností jejich nápodobou – na rozdíl od genů (jimiž se zabývá genetika), které se zmnožují kopírováním molekul DNA. Spojuje je ovšem potenciál evoluce, jakkoli v prvním případě kulturní a v druhém biologické. Vcelku přehledně a srozumitelně psaný text považuji za jeden z nejpřínosnějších v celém sborníku, protože jeho platnost lze vztáhnout v zásadě na veškeré živé tvory, kteří jsou schopní se učit, ačkoli ne vše, co si osvojí, musí být nutně produktem memu.

A poté následují další texty, které opět připomínají spíše přehledová hesla. Tak se třeba dozvíme, že bádání o člověku se nejpozději v minulém století rozčlenilo na vědy o lidské kultuře a vědy zabývající se lidskou biologií.  A zkoumá se význam kultury pro biologickou evoluci i evoluční teorie kultury. Sotva překvapí třeba předpoklad, že nejčastěji se napodobuje nejrozšířenější chování či jednání, tedy konformita. Také se dočteme o kulturní fylogenetice, která zkoumá lidské kultury jako biologické druhy – pracuje s metodami, které se užívají v evoluční biologii k rekonstrukci příbuzenských vztahů mezi různými populacemi. Podobnost je třeba dokládána na srovnání biologické evoluce a evoluce jazyka spojená s hledáním jeho prazákladů. A vznáší dotaz, zda dnešních zhruba sedm tisíc jazyků nebo třeba nepřehledná spleť pohádek měly nějakého společného předchůdce. Také se můžeme seznámit se zamyšlením, zda kultura souvisí výhradně s lidmi. Skrze sociální učení (opět jsme u výše zmíněných memů) se určité vzorce vyskytují také u zvířat, ať již je zásluha člověka či nikoli. Průzkum se třeba týká zvukového projevu u zvířat, nesoucího pevně ohraničené významy.

Tři poslední příspěvky spadají do oddílu teoretické biologie.  Tady si už čtenář musí zvyknout na složitější terminologii a náročné myšlenkové konstrukce. Tak třeba eidetická biologie nemá nic společného s eidamem, nýbrž s podobou, tedy s tím, jak se každá forma života projevuje navenek. Ovšem výklad vět psaných bez mezer mezi slovy, kdy čtení - a tudíž i význam - mohou být rozličné, mi připadá už hodně hračičkovské. Byť uznávám, že při zkoumání starověkých textů je tato disciplina potřebná. A autoři se i v tomto „teoretizujícím" okruhu opakovaně vracejí k tématu již dříve probíranému, a sice srovnání evoluce kultury a biologické evoluce – konstatují, že historik i biolog zkoumají toliko povrchovou stopu, za níž je skryto něco niterného, co je teprve nutné interpretovat.

O původu kultury

	Autor	Kolektiv autorů
	Nakladatelství	Academia
	Místo vydání	Praha
	Rok vydání	2017
	Vydání	1.
	Počet stran	439
	ISBN/EAN	978-80-200-2751-1
	Ediční řada	Galileo

Do nakladatelství

Porovnat ceny