Recenze: Lucie Antošíková – Zatemněno

Vytvořeno 9. 5. 2018 0:00

Autor: Jan Jaroš

Knih o poměrech za německého protektorátu vyšlo za více než sedm desetiletí, která uplynula od konce války, nepřeberné množství, avšak teprve po pádu komunistického režimu bez prvoplánové ideologické předpojatosti.  Pozornost byla věnována i podmínkám, za nichž se rozvíjely kulturní aktivity. Před více než dvacet lety vyšla již posmrtně průkopnická práce Jiřího Doležala Česká kultura za protektorátu. Možnost prozkoumat archivní zdroje tuzemské i německé pak vedla ke vzniku dalších záslužných publikací. Jednou z nich je sborník Zatemněno, editovaný Lucií Antošíkovou a vydaný nakladatelstvím Academia (s vročením 2017). Název lze vyložit i tak, že zatemněna nebyla jen okna, ale dusivý příkrov doléhal na celou společnost.

Podtitul knihy Česká literatura a kultura v protektorátu přesně vymezuje tematické zaměření.  První čtyři studie z celkem sedmadvaceti příspěvků zkoumají postavení kultury jako celku, aby pak tento zevšeobecňující nárys doplňovaly následující texty, které se podrobněji soustředí na jednotlivá odvětví – nejobšírněji na literaturu, dále pak na žurnalistiku, na divadlo, film a rozhlas, na hudbu. A nechybí ani oddíl zabývající se literární teorií. Pozornost je však upřena i na činnost německých subjektů (např. na divadla).

Na rozdíl od jiných nacisty podmaněných zemí (například v Polsku nastala během druhé světové války opravdová kulturní genocida, například tamní kinematografie přestala existovat) se v protektorátu pokoušeli okupanti udržet zdání normality, jako kdyby se drželi hesla „kdo si hraje, nezlobí“.  Potřebovali, aby v protektorátu byl klid a všichni řádně pracovali ve prospěch Říše. Proto nebránili – zejména v prvních letech okupace  –  z jejich pohledu neškodným hrátkám. Proto se smělo dále rozvíjet literárněvědné bádání, pokračovalo vydávání prózy a poezie (například o téměř zapomenutém básníku Jaroslavu Kolmanu Cassiovi, jenž jako básník dozrál právě za okupace, pojednávají hned dvě studie), fungovala divadla, vysílal rozhlas, natáčely se filmy. To vše samozřejmě za předpokladu, že cenzura neshledala na povolovaných aktivitách nic závadného. Ostatně mnohá díla tehdy vzniklá jsou stále považována za významná, přesahující úzce dobové vymezení. Dokonce probíhaly umělecké soutěže a udělovaly se Národní ceny. Mělo být tak vzbuzeno zdání, že česká a moravská kultura vlastně podporuje stávající zřízení, smířena s „ochranou“ nacistické Třetí říše. Ale také se ukazuje (na příkladu spisovatele Jaroslava Durycha), jak křehká je hranice údajné kolaborace.

Před vpádem německých vojsk do Sovětského svazu a příchodem Heydricha (a zejména atentátem na něho) byl nacistický dohled řekněme „měkký“ – vždyť mohli veřejnost oslovit (a být oceňováni) i umělci donedávna spojení s komunisty. Třeba takový Julius Fučík vydává v druhém válečném roce pojednání o Boženě Němcové, vesměs přijaté pochvalně (v knize se tomu obšírně věnuje jeden z příspěvků), úspěšně si počíná divadlo E.F.Buriana, byť jeho avantgardní zaměření sotva splňovalo estetické požadavky národněsocialistického režimu. A v červnu 1944 směla být v Praze dokonce uspořádána soutěž amatérských jazzových orchestrů, ačkoli jazz coby úpadkový hudební směr nacisté aktivně po celou dobu své vlády zakazovali.

Není divu, že se rozmohla dovednost „čtení mezi řádky“, zejména do historických románů za okupace vydávaných čtenáři vnášeli různé aktualizace, nacházeli spojnice mezi minulostí a chmurnou přítomností. Dokonce už za okupace, ať již v emigraci nebo potají doma, vznikala působivá literární zpodobnění života za protektorátu, všímala si vypjatých okamžiků, které prověřovaly pevnost mravních hodnot, jakkoli vydány mohly být až po válce. Jinotajné významy však někdy bývaly vpašovávány záměrně, třebaže nejspíš s mlčenlivým souhlasem německé cenzury, neboť tam pracovali lidé výtečně znající jazyk, kulturu i mentalitu českého národa, kteří dokázala přesně posoudit hranici únosnosti  – třeba v divadelních inscenacích německé klasiky se prosazovaly výklady jdoucí proti interpretaci prosazované nacisty, do filmů natáčených podle klasických literárních předloh (Pohádka máje, Babička, To byl český muzikant, Jan Cimbura, Pantáta Bezoušek…) pronikala oslava české krajiny či Prahy jako symbolu češství, nemluvě o ušlechtilých povahách hlavních postav. Jen tak mimochodem: docela výstižně pojednal o chování českých umělců v době protektorátu televizní seriál Bohéma, jakkoli mu mohli být zazlívány lecjaké nedostatky.

Podívejme se blíže na svět filmařů. Kniha jim věnuje jen dvě statě. Ivan Klimeš prokoumal zrození filmové dramaturgie, která pomáhala jednotlivé projekty „dopilovat“ a tvůrcům poskytla podněty k zamyšlení od lidí, kteří předkládané náměty a scénáře posuzovali takříkajíc zvenčí. V poradním sboru, jehož počátky se datují již od dob těsně předválečných, zasedly významné osobnosti českého písemnictví, třeba Vladislav Vančura, a skutečně se jim dařilo eliminovat zjevně podřadné látky i třetiřadé kýčaře mezi filmaři. Ale ani poradní sbor nemohl zabránit, aby Němci stále výrazněji omezovali počet natáčených českých filmů – například roku 1943 jich vzniklo jen sedm, zatímco na počátku okupace to byl více než čtyřnásobek. Je však patrné, že náměty doznaly oproti předválečné tvorbě značných změn: stále silněji dominuje téma „poctivé“ práce jako protikladu rozkladné zahálky, což o několik let později převezme komunisty řízená kinematografie.

Druhou filmovou studii sepsal Petr Bednařík a věnuje se v ní protektorátní tvorbě Otakara Vávry, ačkoli  na omezené ploše sotva mohl vypátrat něco objevnějšího, než k čemu před bezmála čtyřmi desetiletími dospěl ve vysokoškolských skriptech Luboš Bartošek. Přidal aspoň vhled do zákulisí protektorátního filmového průmyslu, na filmové odbory fungující při Úřadu říšského protektora, které schvalovaly realizaci i konečnou podobu filmů. Škoda, že jejich výrobu nepopsal se zohledněním tlaků právě z těchto míst – příslušné archivní doklady se snad zachovaly. Bylo by jistě zajímavé vysledovat, jak se vyvíjely kinematografické plány okupantů, jak se „na nejvyšších místech“ rozhodovalo o snímcích z různých důvodů sporných (Městečko na dlani, Jan Cimbura, Velká přehrada),  nemluvě o filmech nerealizovaných, ať již to zavinili podezíraví Němci nebo nechuť českých tvůrců zbytečně se kompromitovat.

Samotné Bednaříkovy postřehy o Vávrových filmech jsou útržkovité. Letmo porovnávají výsledek s tvarem literárních předloh, čerpají z dobových ohlasů i výše zmíněného Bartoška, aniž by autor zveřejnil svůj osobní postoj, zvážil (života)schopnost těchto děl oslovit i dnes.  Pojednání je navíc nevyvážené: zatímco Vávrovým prvním protektorátním filmům (jako Humoreska, Kouzelný dům, Pohádka máje…) Bednařík věnuje každému aspoň dvě stránky, další stejně důležité už vynechává (jmenovitě Přijdu hned a Šťastnou cestu), aby své zamyšlení zakončil obhlídkou výpravného historického dramatu Rozina sebranec. Vávra tento snímek natáčel jako svůj poslední protektorátní projekt a práce na něm záměrně prodlužoval tak, aby premiéru mohl mít až v osvobozené republice. 

Zajímavá je obrazová příloha, která v barevných přetiscích zveřejňuje dobové doklady – rukopisné dopisy a jiné materiály, úřední strojopisné návrhy, záznamy, posudky v jazycích českém i německém, též titulní strany časopisů a fotografie ze slavnostních akcí. Zdalipak jste tušili, že v Praze existovala Nadace Reinharda Heydricha? V ryze nacistickém duchu, s předpokládaným využitím pro  budoucí germanizaci neněmeckých národů a provázána na pražskou německou univerzitu se zabývala slavistikou, mimo jiné českými dějinami a jazykovědou, zkoumala lidové zvyky a posléze se upnula na boj proti bolševismu. Před lety o ní dokonce vyšla knížka.

Zatemněno

	Autor	Lucie Antošíková
	Nakladatelství	Academia
	Místo vydání	Praha
	Rok vydání	2017
	Vydání	1.
	Počet stran	422
	ISBN/EAN	978-80-200-2802-0
	Ediční řada	-

Do nakladatelství

Porovnat ceny