Recenze: Howard Gardner – Dimenze myšlení

Vytvořeno 20. 6. 2018 0:00

Autor: Jan Jaroš

Profesor Harvardovy univerzity Howard Gardner (*1943) proslul popřením teze, že existuje jediná, všeplatná inteligence, která se dá prostřednictvím testů změřit. Navíc tyto testy vycházely z tradic bělošské euro-americké vzdělanosti a kulturních norem, takže příslušníci jiných civilizačních okruhů nemuseli vůbec uspět, protože nechápali zadání. Z toho pak pramenilo přesvědčení, že třeba černoši (afričtí i američtí) jsou intelektově méněcenní. U nás (a nejen u nás) se to může týkat romského etnika z toho jednoduchého důvodu, že v systému jím vyznávaných hodnot má vzdělání zanedbatelný význam a mentalita vykazuje odlišnou strukturu, příznačná je neschopnost myslet v horizontu budoucnosti.

Gardner prosazuje domněnku, že inteligencí naopak existuje vícero a že jsou si navzájem rovnocenné, že si nekonkurují. Rozvedl tak dobře známá zjištění, že téměř každý člověk, není-li pod hranicí slabomyslnosti, se vyznačuje určitým nadáním, zatímco jiná nadání ho mohla minout. Mnohokrát bylo doloženo, že špičkový vědec (umělec, sportovec…) může ve svém oboru vynikat, ale přitom nemusí zvládat orientaci ve městě pomocí mapy či jiné běžné úkony. Jenže tato různorodá specifika byla považována za jakési poddruhy obecné inteligence – některým bylo možno se naučit, jiné musely být vrozeny. Třeba zpěv sotva zvládne člověk bez hudebního sluchu…

Roku 1983 Gardner vydal svou základní publikaci o utváření a druzích inteligence roku 1983. V českém překladu se ke zdejším čtenářům dostala o šestnáct let později. Nyní jsme se dočkali druhého vydání. Kniha se nazývá Dimenze myšlení a provází ji podtitul Teorie rozmanitých inteligencí.  Autor ji rozdělil do čtrnácti kapitol, opatřených seznamem doporučené literatury. V prvních se zabývá vývojem názorů na inteligenci, zkoumá její biologické základy, zejména dědičnost, která je v tomto ohledu neopominutelná. V závěrečných se věnuje možnostem využití své koncepce, kterou předtím podrobně rozebírá, když vymezuje jednotlivé typy inteligence. A také se dotýká ožehavého problému, jakým je slábnutí či přímo vyhasínání inteligence.

Gardner přirozeně svůj koncept nebuduje „na zelené louce“, naopak si vypomáhá odkazy na předešlé průzkumy a zjištění ze světa lidí (i zvířat), aby své úvahy podpořil. A pracuje rovněž se svědectvími o životě a skutcích pozoruhodných jedinců v průběhu dějin. Píše: „Sokratovo Poznej sám sebe, Aristotelovo Všichni lidé od přírody prahnou po poznání a Descartesovo Myslím, tedy jsem jsou výroky, které můžeme vepsat do záhlaví celé naší civilizace.“ (s.38)

Pokud budeme hledat informace o inteligenci nebo o Gardnerovi na internetu, zpravidla se dočteme o sedmi či osmi typech, o možném devátém, o pojetí, které vychází z pozdějších Gardnerových názorů, jak je zveřejnil ve svých dalších knihách. V Dimenzi myšlení inteligenci rozčlenil jen do šesti skupin: rozeznává inteligenci jazykovou, hudební, logicko-matematickou, prostorovou, tělesně pohybovou a personální formy inteligence, kdy se učíme porozumět sobě i jednak ostatním v jakoby nedílném souhrnu. Můžeme tedy tuto poslední položku označit za inteligenci sociální, i když sám autor tento termín nepoužil. Důležité je, že Gardner si pravidelně všímá vývoje inteligence od nejútlejšího věku, případně si dává do souvislosti s vývojem člověka jako druhu. A pozornost věnuje i kulturám mimo náš civilizační obzor, dokonce vřazuje poznatky o inteligenci zvířat.

Inteligence jazyková je nejlépe patrná u básníků, mimořádně vnímavých k různým funkcím jazyka. Dokládá, že již nejmenší děti si nápodobou osvojují mateřský jazyk, protože je známo, že ty děti, které vyrůstaly mimo tyto podněty (odchovány zvířaty, případně v osamocení bez komunikace s kýmkoli), se mluvit nenaučily, vydávaly pouze skřeky.  Své vývody podporuje početnými příklady, ať již je literáti sami sepsali, nebo je o nich vyslovil někdo jiný.  Inspirativní je například tento příklad: „Básnický génius tkví pravděpodobně v intuitivní znalosti formy. Všechna slova najdeme ve slovníku a všechny formy verše v učebnicích poetiky, nic však neporadí básníkovi, jaká slova má vybrat a do jakých rytmů je vsadit, nic, jen jeho intuitivní znalost formy.“ (s.127) Traduje se, že slavný italský dramatik Luigi Pirandello ztratil schopnost psát, když si přečetl podrobný rozbor toho, jak tvoří. A dozvíme se mimo jiné, že i ve společnostech neznalých písma si nad jiné cení dovednost pamatovat si sáhodlouhé příběhy v podobě veršovaných eposů (i homérské verše se v temných obdobích antiky zprvu šířily ústním přednesem, než byly zapsány).

U hudební inteligence je zjevné, že ve srovnání s jinými inteligencemi se projevuje časně. Navíc není ani jasné, proč tomu tak je. Pokud však pozorujeme tzv. zázračné děti, ohromující od předškolního věku hudebním nadáním, příčin jejich výkonů může být vícero: počínaje obyčejným drilem a konče rodinnou dispozicí (u řady slavných skladatelů zapůsobily nejspíš geny). Avšak doloženy jsou i případy jedinců (i dětí) těžce postižených autismem, kteří mohou vynikat jedním mimořádně vyvinutým nadáním, ačkoli ostatní schopnosti zůstávají zakrnělé. Takoví lidé mohou vynikat téměř absolutní pamětí při (reprodukci) zpěvu či třeba číselných kombinací, jak ostatně předvedl slavný film Rain Man. Jeden hudební skladatel popsal, jak vzniká skladba: „Pod povrchem vědomí pořád znějí tóny, rytmy i celé hudební pasáže. (…) Komponování začíná ve chvíli, kdy určité hudební myšlenky začínají krystalizovat a nabývat konkrétní podoby“. (s.147) Ovšem i mimořádný talent zakrní a zanikne, není-li vědomě pěstován a procvičován. Je tedy nutné jej vzdělávat, což ovšem platí pro jakoukoli inteligenci, jakou se Gardner zabývá, ať již se jedná o zasvěcovací rituály, učednické systémy či cokoli jiného, např. islámské školy, založené na memorování Koránu.

Za hudbě blízké bývá považováno i matematické nadání. Ostatně mnohé skladatele (Bach, Mozart, Schumann) přitahovala a všímali si nesporných matematických struktur, které se v hudbě – třeba v rytmu – vyskytují. Také při průzkumu logicko-matematické inteligence si Gardner vypomáhá zjištěními, které se týkají již malých dětí, jmenovitě se dovolává švýcarského vývojového psychologa Jeana Piageta. Zazní i výstižný citát: „Už odedávna je těžké předat neodborníkovi jen pouhé tušení, jak to vypadá za hranicí, kde začíná matematika. Topologie, věda o uspořádání prostoru, se podobá chrámům některých církví. Ti, kdo nebyli zasvěceni do mysteria víry, vidí chrám jen z vnější strany.“ (s.187) To nejspíš vysvětluje obecnou neoblibu matematiky – schopností totální abstrakce opravdu vládne málokdo. Jako v kterémkoli jiném oboru i v matematice platí, že kromě nadání musí mít matematik to štěstí, aby byl v pravý čas na pravém místě.

Prostorová inteligence bývá testována jednoduše: zpravidla se jedná o to, abychom určili správný obrazec v množině možností, pokud jej přetočíme do jiné polohy. Jedná se o schopnost rozpoznat totožnost předmětu, který vidíme z různých úhlů; schopnost představit si pohyb nebo změnu ve vnitřním uspořádání určitě konfigurace; schopnost vnímat prostorové vztahy, které jsou závislé na místě pozorovatelova výskytu. Traduje se, že vynálezce Nikola Tesla si dokázal v duchu nejen představit sebesložitější stroj (takže nepotřeboval jeho nákres), ale zvládl představovat si i jeho pohyb a dokonce jeho případné opotřebení. Vyvinutou prostorovou inteligenci mívají rovněž šachisté, když rozvažují o možnostech jednotlivých tahů, obdobnou pamětí se vyznačují rovněž výtvarníci, kterým postačí si některý objekt jen vybavit, aby jej přesně nakreslili či vymodelovali. Ale zrovna tak to platí pro formálně nevzdělané „divochy“, kteří mají dokonale zvládnutu třeba mořeplavbu.

Tělesně pohybová inteligence se dotýká herectví a Gardner si jmenovitě všímá francouzského mima Marcela Marceaua a jeho slavných výstupů s imaginárními předměty a stylizovaným pohybem. Avšak smysl pro pohyb těla si musí pěstovat i další profese, třeba tanec, box a sporty obecně, také písařství. A Gardner sestupuje stále níž, od autistů přes primitivní společenství třeba na Nové Guineji až k primátům. Dokládá, že mnohdy je tělesně pohybové inteligence zapotřebí k pouhému přežití.

Jako poslední (ale v žádném případě méně důležitou) inteligenci vytyčuje Gardner její personální formy. Jak jsem již výše napsal, rozlišuje dva základní druhy – jeden se introspektivně zabývá nitrem člověka, často v poloze sebepoznání, druhý  se týká vztahu jedince k okolí, k dalším lidem.  Oba jsou různorodé a podléhají měnícím se dobovým konvencím. Stačí si vybavit postoje k migrantům z odlišných (případně nepřátelských) civilizačních okruhů: před několika staletími, v době válek s muslimy, by je nejspíš zabíjeli, nyní se jim snažíme pomoci.

Kniha je psána (i přeložena) přehledně, čtivě, obohacena mnoha příklady a odkazy. Gardner se netváří, že na vše přišel sám, jeho knihu můžeme považovat za článek v dlouhém řetězci bádání o lidských schopnostech, nazývaných také inteligencí. Dimenze myšlení je však článek dozajista novátorský.

Název: Dimenze myšlení. Teorie rozmanitých inteligencí
Autor: Howard Gardner
Překladatelka: Eva Votavová
Nakladatelství: Portál
Místo vydání: Praha
Rok vydání: 2018
Vydání: 2.
Počet stran: 480
ISBN: 978-80-262-1303-1

Dimenze myšlení

	Autor	Howard Gardner
	Překlad	Eva Votavová
	Nakladatelství	Portál
	Místo vydání	Praha
	Rok vydání	2018
	Vydání	2.
	Počet stran	480
	ISBN/EAN	978-80-262-1303-1
	Ediční řada	-

Do nakladatelství

Porovnat ceny