Recenze: Jennifer Lehrová – Rodičovština: Jak mluvíme s dětmi a jak s nimi mluvit lépe

Vytvořeno 18. 9. 2019 1:00

Autor: Alena Lochmannová

„Šikulka!“ „Už jsi velký kluk!“ „Dej babičce pusu!“ „Poděl se!“ „Jsi v pořádku, nic se ti nestalo!“… Jsou vám tyto (a mnohé další) výroky povědomé? Pokud jste rodiče nebo máte ve svém okolí někoho s malými dětmi, pak bezpochyby. Řada z nás si je vybaví z vlastního dětství. Vždyť kdo netoužil být pochválen, kdo nechtěl být šikulka? Zamysleli jste se však někdy nad tím, co by tyto zdánlivě nevinné fráze mohly znamenat pro malé dítě, jemuž jsou určeny? Jak je dítě zpracovává a jaký efekt může mít jejich nadužívání v dlouhodobém horizontu? Jsou opravdu tak nevinné, jak se na první pohled tváří?

Odpovědi na tyto (a mnohé další) otázky nabízí ve své knize Rodičovština Jennifer Lehrová. Jako matka je jednou z nejpovolanějších o tomto tématu promluvit. Na rozdíl od většiny z nás však na komunikaci s malými dětmi a fráze, které často užíváme, nahlíží z opačné perspektivy, nasazuje si pomyslné brýle a zapracovává perspektivu dítěte. Její kniha je ze života, plná moudrosti, ale zároveň vtipná. Je poučná a inspirující, nikoliv diktující a usměrňující. Rozhodně to není jedna z  knih, po jejichž přečtení má rodič pocit, že vše, co doposud udělal a kam dospěl ve výchově svého dítěte, je naprostým selháním. Lehrová pouze ukazuje, jak se dají věci dělat (možná) o trochu lépe. Nenuceně, na vlastním příkladu. Vždyť kdo by měl být povolanější k analýze komunikace s dětmi více, než sám rodič.

Podstatou knihy je respektující přístup, který se promítá všemi kapitolami. Autorka představuje vybrané fráze, které používáme často v komunikaci s dětmi. Záměrně používám množné číslo, neboť se jedná o natolik zažité a známé fráze, že je prakticky jedno, jestli bude její knihu číst čtenář v Evropě, v Americe nebo Austrálii, protože se zde jednoznačně v jisté míře najde každý rodič. Vybrané fráze pak rozděluje do jednotlivých celků, v nichž ukazuje, jak nezáměrně svými dětmi manipulujeme, jak s nimi jednáme jako s pouhou hračkou, jak je ovládáme, trápíme, jak někdy znehodnocujeme to, co děti cítí, a jak jim umíme vyhrožovat. V této podobě už to zní jinak, že? Ve skutečnosti jsem měla obdobný prožitek při čtení knihy. Některá uvědomění jsou tím, k čemu jste časem sami dospěli, jen jste tomu nevěnovali dostatečnou pozornost. Některá uvědomění jsou ovšem citelná a nutí váš na chvíli přestat číst, dílčí kapitolu zpracovat a zaujmout ke sdělenému vlastní postoj.

Na knize je cenná skutečnost, že ačkoliv přináší řadu poznatků, které autorka opírá o znalosti, studie a teorie z odborných disciplín jako jsou psychologie, sociologie či etika, přesto je velmi čtivá. To je do značné míry dáno i jazykem, kterým autorka ke čtenáři hovoří. Výraz „hovoří“ zde volím záměrně, neboť při čtení knihy opravdu máte pocit, jako byste seděli s přítelem či přítelkyní na kávě, v nějaké příjemné kavárně, a vedli rozhovor. Jen by ten rozhovor byl na vážnější téma než obvykle, plný podnětných myšlenek a názorů, nicméně nenásilný, respektující, otevřený názoru druhého.

Především čtenářkám – maminkám bude sympatické, že autorka uvádí prakticky v každé kapitole příklad sebe sama. Ukazuje, že sama chybovala a jak se naučila o komunikaci s vlastními dětmi uvažovat. Dává příklad dětí svých i svých přátel a ukazuje důsledky nevhodně vedené komunikace v dospělosti. Za vším stojí uvědomění, že dítě je rovnocenným komunikačním partnerem. Nemá možná znalosti kvantové fyziky a nesleduje finanční trhy, přesto je v komunikaci partnerem svému rodiči, a pokud si toto rodič uvědomí, dost možná změní i způsob komunikace s vlastním dítětem. Ne nadarmo se totiž říká, že klacky a kameny mohou zlomit kosti, ale slova mohou otřást duší. Na slovech záleží. Volte je moudře.

Ukázka z knihy:

Konflikty kvůli předmětům jsou stejně tak nevyhnutelné, jako zdravé. Když trváme na tom, aby se děti „rozdělily“, okrádáme je o možnost vyřešit věci samy. Mým cílem je vybavit děti takovými nástroji, aby (nakonec) byly schopné se samy obhájit, vyjednávat a kreativně vyřešit problém podle toho, co jim připadá fér, a podle toho, jak si myslí, že se ostatní cítí. Vyřešit věci skrze hraní je skvělý způsob řešení. Jak vysvětluje Peter Gray, profesor psychologie na Bostonské univerzitě a autor Svobody učení: „Hraní slouží mnoha cenným účelům. Je to prostředek, díky němuž se u dětí vyvíjí jejich fyzická, intelektuální, emocionální, sociální a morální kapacita. Je to prostředek pro vytváření a udržování přátelství. Mysl se při hře dostává do stavu, který je…jedinečným způsobem vhodný pro argumentaci na vysoké úrovni, chytré řešení problémů a všechny druhy kreativního úsilí.“ A z toho vyplývá, že zásady, kdy a jak se dělit, se budou měnit v závislosti na tom, s kým si naše děti hrají, jak jsou staré, na co si hrají a jaké z toho mají pocity.  (Str. 147).

Název knihy:     Rodičovština: Jak mluvíme s dětmi a jak s nimi mluvit lépe
Autor:     Jennifer Lehrová
Nakladatelství:     Mladá fronta
Místo vydání:     Praha
Rok vydání:     2018
Vydání:     První
Počet stran:     264
ISBN:     978-80-204-4849-1