Klima nebo svoboda v ohrožení?

Modrá, nikoli zelená planeta je druhým rozšířeným vydáním knihy Václava Klause Modrá planeta v ohrožení (vydalo nakladatelství Dokořán, 2009). Podtitulek naznačuje, co je nosným prvkem knihy. Je to otázka, zda je více ohroženo klima nebo naše svoboda. Jako člověka, který doma třídí odpad v naději, že „zachrání“ planetu, mne zaujal pohled na problematiku globálního oteplování z jiné (velmi diskutované) stránky.

Kniha obsahuje sedm kapitol, které vymezují problematiku, mluví o zdrojích a jejich vyčerpatelnosti, dále je zde probrán efekt bohatství aj. Nechybí návrh na postup pod názvem „Co dělat?“. Neméně zajímavými jsou přílohy knihy, v jedné z nich je přepis odpovědí Václava Klause „na otázky Sněmovny reprezentantů amerického kongresu, Výboru pro energii a obchod, týkající se problematiky lidského působení na globální oteplování a klimatické změny“ (s. 149).

Text knihy je uveden obrázkem Václava Klause na hranici a opodál stojící „zelení“ se ptají: „Tak co, už věříte v oteplování?“. Dle autora jde „v soudobém střetu o lidskou svobodu“ a problematika globálního oteplování je jen nástrojem novodobého podmanění si moci a rozhodování o masách, je to vlastně symbol novodobého otrokářství. Pan Klaus použil termín „environmentální terorismus“. Je to pro mne velmi zajímavý úhel pohledu. Dalo by se říci, že poprvé vnímám i druhou stranu téže mince. Kniha je doplněna citáty vědců a odborníků. Styl je poměrně čtivý, ačkoliv obsahuje řadu odborných tezí, myšlenek a je zřejmé, že autor vše posuzuje v rámci ekonomických měřítek. Vlastně právě to je sympatické. Jde tedy zejména o pohled „člověka“ a odborníka určitým netradičním směrem. Kdybych měla knihu porovnat s dílem Ala Gorea, pak bych v této knize vyzdvihla zejména racionalitu a snahu o objektivnost. Oproti tomu Al Gore v knize Země na misce vah píše natolik vášnivě, že jsem tehdy po přečtení knihy trpěla fóbií z téměř okamžitého a drastického zániku země.

Dnes si ale musíme umět položit otázku z globálního pohledu a nezapomínat právě na dvě skutečnosti. Za prvé, že člověk nemá možnost ovlivnit přirozený vývoj zeměkoule (nebo jen minimálně) – „celé dějiny naší planety, stav a tvar souše, vodstva, struktura živočišných a rostlinných druhů, vývoj atmosféry atd. jsou předmětem permanentního procesu změn…“ (str. 23). Za druhé, že nelze upřednostňovat ekologii před zajištěním živobytí milionů lidí v chudých zemích (nemluvím záměrně o rozvojových zemích, jelikož mám pocit, že i rozpočty „vyspělých“ států míří hluboko do červených čísel). Bohužel tzv. ekonomická krize bude spíše krizí kapitalismu, který v různě rozvinutých ekonomikách jednotlivých států funguje v různých podobách. Zajímavě o tomto tématu píše Alan Greenspan ve Věku turbulencí. Otázkou je, jak hluboká je krize kapitalismu a jak moc tato krize prohloubí protiglobální postoje. Otázka multikulturalismu pak v dnešní době získává pachuť žluči. A díky veřejné podpoře politiky „silového“ řešení se i téma ochrany přírody může dostat opravdu na cestu příkazů, zákazů a nařízení, což je škoda, protože nejvyšší užitek mívají jednotlivé nápady šikovných lidí (aplikované v rámci obcí a měst), které mohou další města a místa převzít. Jednotné řešení, dle mého názoru, pro všechny země neexistuje a nemůže existovat. Lidé se liší svými návyky a kulturou, podléhají odlišným vlivům, liší se výkony jednotlivých ekonomik a úrovně HDP aj.

Kniha mne dovedla k názoru, že je lépe některé věci ponechat přirozenému vývoji a nesnažit se lidi a přírodu „přechytračit“, protože vše posuzujeme jen v rámci toho, co známe dnes, a jen v rámci svého vidění a zkušeností. Jak mohou a budou věci vypadat za 30 let, nevíme a těžko si to můžeme (až na výjimky jako A. C. Clarc) představit. Nejde o to, že bychom se neměli chovat ekologicky a plýtvat, ale měli bychom nechat prostor vývoji (tady by se dalo vtipně poznamenat: dát prostor neviditelné „Smithově“ ruce trhu). Doporučuji k přečtení.

Knihu Modrá, nikoli zelená planeta vydalo nakladatelství Dokořán.