Strach je nejlepší čtenář

Vytvořeno 15. 12. 2012 2:00

Autor: Veronika Háková

Lidé se bojí rádi. Pokud je hrůza pevně zavřená mezi řádky, mnoho z nás vítá pocit mrazení s otevřenou náručí. Čteme Edgara Allana Poea a Stephena Kinga. Proč vlastně?

Prvotním zájmem hororového žánru je vzbouzet v člověku pocit strachu. Zaměřuje se tedy na estetickou stránku věci, formu podání námětu čtenáři. Užitím správných stylistických postupů a slovních obratů lze i z pohádky pro malé děti vytvořit text, který posadí na zadek leckterého dospělého. V prvopočátcích stály většinou ústně předávané příběhy, pověry, pověsti, které se vázaly k určitému místu, události nebo osobě. Každý nejspíš někdy slyšel, že v domě se zabedněnými okny straší a po zříceninách hradů se procházejí duchové. Základy moderního pojetí hororu, jak ho známe od současných autorů, položil v devatenáctém století výše zmiňovaný E. A. Poe, jehož díla jsou dodnes v žebříčcích popularity na předních místech. Následovali neméně známí Howard Phillips Lovecraft, Roald Dahl nebo Bram Stoker. Z vývojově mladších pak vynikají Stephen King, Darren Shan, Dan Simmons, James O´Barr a další; v českém zastoupení Miloš Urban nebo Ladislav Fuks. (Data vybraná z žebříčku cbdb.cz, kompletní zde: www.cbdb.cz) Od tohoto žánru se časem oddělil thriller, který se od čistokrevného hororu liší především cílem – horor má děsit, thriller spíše vzbuzovat napětí.

„Strach je ta nejsilnější emoce lidské rasy a strach z neznáma je pravděpodobně ten nejstarší druh. Jednáte s věcmi, které každý někdy cítil; od raného dětství se bojíme tmy, bojíme se neznáma.“ John Carpenter

Otázka, proč lidé čtou, je myslím zbytečná. Knihy jsou vášeň, bez které sibibliofilové nedovedou své životy ani představit, natož ji opravdu postrádat. Odpočíváme u nich, bavíme se, inspirujeme se jimi a získáváme možnost prožívat etudy osob mnohdy diametrálně odlišných od našeho id, ega i superega; chcete-li nátury. Nezlomily je ani výstřelky moderních technologií jako kinematograf, televize, osobní počítač nebo nejnovější konkurence, čtečky elektronických verzí knih. Pokud ale žijeme v době, kdy vláda nerespektuje přání lidu, člověk člověku je vlkem a ze všech stran jsme zahlcováni více či méně osobními tragédiemi, v době nespokojenosti, z jakého důvodu vyhledáme tento druh literatury?

Dle popisu funkce krásné literatury na Wikipedia.cz slouží především k vytržení čtenáře z reality a zdůrazňuje samu sebe na úkor svého sdělení; tj. neplní referenční poslání. Je tedy nasnadě odpověď, že už máme současné situace, lidově řečeno, plné kecky a z tohoto důvodu utíkáme do alternativní reality, kde můžeme alespoň na chvíli zapomenout na skutečnost, že se do ní nikdy doopravdy nedostaneme. Zaměstnáváme mozky, aby neměly šanci přemítat o starostech. Trh však nabízí nepřeberné množství žánrů a autorů, což znamená jisté procentuální zastoupení titulů s veskrze pozitivním a optimistickým obsahem. Za předpokladu, že si chtějí lidé odpočinout, by bylo bezesporu logické domnívat se, že tragédii bylo již učiněno zadost. Proč si tedy tolik zástupců čtenářské obce vybírá právě knihy s děsuplným obsahem?

Co každého napadne jako první, je nejspíše triviální reakce: prostě je to baví. Tečka. Upřímně vzato, nerozepsala jsem si úvod o rozsahu strany A4, abych nakonec vyrukovala s podobným závěrem. Plánuji se dostat takříkajíc na dřeň; tj. k prvopočátku záliby v temnu a zlu a následné aplikaci na běžný život v asociaci k současným poměrům ve společnosti.

Z psychologického hlediska vždy existuje impulz k danému chování, proto i inklinace k tématu knihy musí mít doložitelnou příčinu.

Nejprve se pojďme podívat, co vlastně dělá horor hororem a bez čeho jsou i sebeděsivější stvoření k smíchu. Jako nejsrozumitelnější a k mému účelu nejlépe použitelný je článek Adama Krupičky z literárně-kulturního magazínu H-aluze.cz. Doslova rozpitval hororové příběhy na jednotlivé součástky, konkrétně devět, jimiž se pak podrobněji zabývá. Níže uvádím pouze stručné shrnutí a hlavní myšlenky každého z bodů. Kompletní znění naleznete pak zde: www.h-aluze.cz.

- představa – pokud autor vytvoří svět, který je nápadně podobný tomu našemu, nebo zasadí-li děj přímo do něj, nahazuje tak čtenáři první udičku ke strachu; vždycky vás totiž více zajímá, co se děje u vás na dvorku, než co dělají v Africe, jelikož dvorek se vás přímo dotýká; často také pracuje s neexistujícími bytostmi;

- fakta – autor pracuje s událostmi, které se nestaly, ale v jeho díle se uskutečňují, soustřeďuje se například na období diktatur, bestiální vrahy, masakry apod., v díle se prolévají doslova hektolitry krve a útočí spíše na žaludek čtenáře než na jeho psychiku; na rozdíl od bodu 1 pracuje s lidmi z masa a kostí a jediným fantaskním prvkem je onen námět „coby kdyby“;

- otázka – bojíme se nejistoty, a právě na ní jsou vystavěny horory spadající do této kategorie; autor čtenáře mate, často ho nechává na vážkách, kdy se jedná o realitu, kdy o sen apod.; ideální čtenář je čtenář zmatený, dezorientovaný, kterému může spisovatel jako milosrdná Boží ruka ukázat správnou cestu;

- napětí – v těchto dílech je již od počátku známo zlo, autor však postupným odkrýváním, korigovaným natahováním děje a odbočováním dráždí čtenářovu lačnost po rozuzlení; v určitou chvíli pak dochází k zásadnímu zvratu a vy se společně s hrdinou řítíte do chřtánu temnoty;

- souvislost – čtenář je zde jmenován do role vyšší moci, která zná o mnoho více než aktéři pod ním; jedná se vlastně o velice zlomyslný druh hororu, protože hrdinové si nejsou vědomi hrozícího nebezpečí, zatímco člověk čtoucí dílo ví naprosto vše, a pouze nečinně přihlíží;

- vize – pracuje s vizí budoucnosti; utopií, antiutopií a prostředím žánru;

- sci-fi; děs je vyvoláván především přesvědčivostí vyprávěného příběhu, který se zdá naprosto evidentní a nevyhnutelný pro nás samotné

- idea – příběhy filozofického zaměření, čtenář je děšen výhradně obsahem daného díla, autor se mění v proroka a upovídané svědomí lidstva, které osvětluje běžnému čtenáři veškeré hrůzy skryté za maskovacím pláštěm otupělosti všedních dnů;

- pohled – autor zachází s úhly pohledu, které nejsou v literatuře běžné (zvířata apod.), také s oblibou pochybuje o jasných rolích dobra a zla nebo optickými klamy; tímto nezvyklým postojem k textu čtenáře vyvádí z míry a za pomoci chaosu v něm vzbuzuje pocit strachu;

- ex machina – „Cokoliv může být hororem, pokud se to tak začne tvářit nebo pokud si to přeje autor nebo pokud z toho jde strach.“ (Jonathan Culler).

Z předešlého výčtu by se tedy dalo směle dedukovat, že lidé hororového založení jsou zapřisáhlými skauty a řídí se heslem „vždy připraven“, nebo ještě lépe pořekadlem, že nic není tak zlé, aby to nemohlo být horší. Je možné, že se četbou literatury odvrácené strany podvědomě dostávají do stavu pasivního sadismu. Přihlížejí osudům, které jsou pohnutější než ty jejich, a v průběhu četby jim dochází, že může být i hůř, ještě si nemají na co stěžovat. Pravdou je, že uspokojení se dostavuje pouze krátkodobě a velice prchlivě, tento fakt by však podporoval opětovné vracení se ke stejnému žánru. Je notoricky známo, že lidé žijí ve vlnách, kdy každou vlnu a období charakterizují aspekty typické konkrétně pro ni. Člověk prochází vývojem. Proto se domnívám, že není vyloučena teorie o spojitosti osobního života a zájmy, konkrétně četbou.

Domněnka nenaráží dokonce ani v případě, že je daný jedinec ve stavu euforie a naprosté blaženosti. Zatímco v případě psychického dna se člověk upíná k vidině většího zla, než svět koná jemu, v případě opačném může mít mysl tendence vyhledávat senzaci. K tomuto účelu děs a hrůza poslouží více než uspokojivě, zvláště zvolíme-li knihu z kategorie fakta. Pokud totiž někdo sepíše historku, k jejíž četbě vyfasujete gumové rukavice, abyste se neušpinili, zaručeně vzbudí rozruch, diskuzi, najde si příznivce i odpůrce.

Jako český ekvivalent k latinskému Homo sapiens sapiens by se trefněji hodilo adjektivum zvědavý než moudrý. Vrátíme-li se tedy k „teorii života ve vlnách“, zjišťujeme, že v obdobích zármutku a neštěstí se člověk soustřeďuje sám na sebe, hledá tedy i v literatuře pomocnou berličku, zatímco při pocitu štěstí a duševní pohody se více otevírá světu, je tedy připraven ochotněji přijímat podněty z okolí, to znamená i zvláštnosti.

Takže bychom měli odpověď na otázku, z jakého důvodu se fanoušci žánru horor v uvozovkách uchylují k příběhům, při kterých vám přeběhne mráz po zádech. Nedostali jsme se však k jádru, tj. proč inklinují právě k tomuto druhu literatury.

Mohu samozřejmě prezentovat pouze osobní názory, v žádném případě si netroufám hovořit za větší skupinu osob. Subjektivně se však domnívám, že někteří lidé se již rodí s „citem pro cynismus“, jako se někteří rodí s talentem ke hře na klavír. Jak praví známé heslo: když ji miluješ, není co řešit. Cítíte-li tedy v sobě jistou formu zvrácenosti, která ale nedosahuje kapacity několikanásobného vraha, co můžete udělat jednoduššího než zajít do knihkupectví nebo sednout na net, vybrat si tu správnou knihu a pak už se jen pozvolna propadat do fiktivního světa děsu a běsu.

V nedávné době byly vědci popsány účinky genu COMT, který podle výzkumů přímo souvisí s hladinou látek vyvolávajících úzkost. Stručně řečeno, pokud máte v těle dvě sady tohoto genu namísto jedné, lekáte se daleko snadněji a intenzivněji. U blíže nedefinované skupiny jedinců v této souvislosti sledujeme jev, kdy pocit strachu vyvolává kladné ohlasy. Polopaticky, dělá jim dobře, když se bojí. Zároveň však není vyloučeno, jak se prokazuje v jednom z ohlasů čtenářů níže, že na výslednou volbu mohou mít vliv i vnější okolnosti. Život člověka se skládá ze střípků já, které utváří jeho svět, takže je naprosto logické usuzovat, že i tato varianta je zcela reálná.

V závěru tedy můžeme konstatovat, že preference ohledně výběru literárního žánru jsou dány subjektivními prožitky a prostředím, v němž jedinec žije. Zjistili jsme také, co na strašidelných příbězích lidé vidí – teorii doplňuje praxe v podobě ankety níže. Vyjádřila jsem předpoklad „života ve vlnách“, který přímo ovlivňuje vnímání čteného textu. Nemohu se však ubránit rýpavé otázce, zda lidé nepopírají všechny mnou popisované teorie, zda zkrátka nečtou horory proto, že zlo je v nich pouze na papíře, a nemůže jim nijak ublížit.

Největší horor totiž bují všude kolem nás. Stačí se jen dobře dívat. Nebo radši ne?

Zamyslete se, z jakého konkrétního důvodu čtete právě horory?

„První kniha, na kterou si pamatuji, byl Velký lexikon strašidel. Tehdy (v 7 letech) jsem to ještě nechápal, ale již zde jsem pronikl do tajů hororu. Knihu jsem dostal od tatínka, který si nikdy nepřiznal, co tím způsobil. Ani když jsem čmáral na všechny možné plochy obrázky nejrůznějších mordů a vraždících bestií, nezareagoval tatínek, natož někdo jiný v mém okolí. Zkrátka a dobře, tehdy jsem si totiž uvědomil – a to čtenáře překvapí – svou smrtelnost!“ Jakub Z. (35)

„Tichými krůčky vcházím do světa děsu. V teple domova si mohu představit, jak se procházím temnými uličkami, jde mi o život, protože je za mnou jistojistě onen vrah, který pronásleduje hlavního hrdinu. Prožívám pocity, které mnohdy nejsou jen chabým výmyslem autora, ale skutečností, která se někde musí určitě odehrávat. Svět je přece tak velký a já se rozhodně nechci otáčet zády k věcem pro mnohé negativně působící. Největší umění je totiž jim porozumět nebo se jen nechat unést do říše strachu.“ Adéla V. (17)

„Lidé jsou už od pradávna fascinováni věcmi, kterým nerozumí, a věcmi, kterých se vlastně i bojí. Strach se často mísí se zvědavostí, už od dětství jsem třeba rád s klukama chodil na hřbitov, i když jsem se bál ... protože jsem byl zvědavej.“ Miroslav B. (21)

„Takže můj názor? Horor, například ve stylu Stephena Kinga, mě po celou dobu čtení udržuje v napětí, nutí mě přemýšlet nad dějem, bát se společně s hlavním hrdinou, dopředu vymýšlet, jak se z toho dostane. Dobrý horor po sobě zanechává mrazení na páteři. Po dočtení takové knihy ještě chvíli zůstaneš přemýšlet, a když jdeš spát, podíváš se pod postel. Takovou knihu si prožíváš.“ Veronika U. (20)

„Příběhy laděné spíš hororově mi podněcují fantazii, mohu se do nich ponořit a vnímat svět trochu jinýma očima. Podvědomě vím, že to není reálné, a tudíž to jemné mrazení, které podobné příběhy způsobují, je spíš příjemné než děsivé. A pak ... jsem zvědav, jak si autor s podobnou tematikou poradí, aby byl originální a nesklouzl do tuctovosti.“ Robert M. (29)

„Horory se mi líbí, protože jsou jistým způsobem vzrušující. Jinak, intenzivněji. Najdeme v nich dost skutečného, abychom si okusovali nehty do krve a prožívali s hlavními hrdiny trápení na jiné úrovni, pod drsným, silnějším tlakem a hrůzou.“ Marie L. (15)