Negativní reakce na povídku Radky Denemarkové

Vytvořeno 24. 1. 2016 2:00

Autor: Jiří Lojín

Na stránkách Salonu, kulturní a literární přílohy Práva, odstartoval minulý rok projekt, jehož cílem je podpořit a zejména zviditelnit neziskové nakladatelství KHER, zabývající se pomocí při vzniku, rozvoji a propagaci literatury Romů. Jednou měsíčně tak Salon zveřejní text některého ze současných českých spisovatelů jako „Povídku pro KHER“. Cyklus má trvat celý rok.

První povídkou tohoto projektu byly Vanilkové rohlíčky Lidmily Kábrtové, která zaujala svou nevšední knihou Koho vypijí lišky (recenzi naleznete zde). Ačkoliv se jedná o výbornou spisovatelku a dobrou povídku, považuji za důležitější zabývat se jiným textem.

Nový slabikář – tak se jmenuje povídka Radky Denemarkové – se Salon v plném znění rozhodl zveřejnit na internetu na serveru novinky.cz (zde), čímž se samozřejmě dostala mezi širší publikum. Následky byly zajímavé a do značné míry i poučné. Nejde o povídku samu, ale o reakce, které následovaly.

Inspirace Nového slabikáře pochází z autorčiny nedávné cesty do Číny, i když je možné, že hlavní téma měla již dávno uloženo v sobě. Jedním z důležitých rysů textů Radky Denemarkové je soucítění se slabými a utlačovanými a snaha o analýzu jejich problémů literárními prostředky tak, aby jim i ona sama lépe rozuměla. Jakýmsi vedlejším efektem, který ovšem zdaleka vedlejší není, je, že by mu měl lépe porozumět i čtenář a pochopit, že existují lidé, kterým je ubližováno, i když ve společnosti není vždy nálada o tom hovořit. Asi nejpochopitelnější příklad představují Peníze od Hitlera, kniha, v níž autorka velmi expresivně líčí následky násilného odsunu Němců po druhé světové válce. Způsob, jakým téma zpracovala, nebyl v té době mnoha lidem blízký – mírně řečeno.

Do povídky Nový slabikář dokázala autorka vtěsnat v koncentrované formě snad ještě víc kontroverzních témat, a jak se v diskuzích potvrdilo, pro některé lidi doslova pobuřujících. Mnohé rozhořčily již první odstavce tak, že nebyli schopni pokračovat dál. Zejména věta

Je v nich hořká erotičnost masturbací bezdomovců na hromadě sklepního uhlí.

byla znechucenými čtenáři/nečtenáři několikrát citována. Je s podivem, že lidi dokáže znepokojit vnitřní představa panenek s vykloubenými údy, ubohost a špína vyjádřená výše uvedenou větou, když je náš knižní trh zavalen erotickými braky, v nichž se neustále opakují stejná prefabrikovaná slova, označující soulož a pohlavní orgány, a když pro zábavu čteme detektivky se stále naturalističtějšími popisy vražd, porcování těl a uhnilých údů. V čem je tedy síla prvních odstavců povídky Nový slabikář, že je schopná přeladit čtenáře na negativní vlnu? Jistá odpověď mne napadá, ale pojďme dál.

Hlavní hrdinka povídky, pojmenovaná jednoduše Spisovatelka, se v Číně setkává s případem popravené dívky, jíž jsou před smrtí odňaty ledviny pro transplantaci. Pokud bych v tuto chvíli napsal, že se snaží dopátrat pravdy, prezentoval bych povídku jako krátkou detektivku, ale jak jsem psal v recenzi knihy Příspěvek k dějinám radosti (zde), Radka Denemarková detektivky nepíše. Autorka vytváří kontrast mezi nezvladatelnou touhou po pravdě reprezentovanou Spisovatelkou a fatalizmem jako výsledkem útlaku společnosti, vyjádřeným rodiči a přítelem mrtvé dívky.

Pro mnoho lidí je zřejmě na celé povídce nepříjemné to, že zdaleka nejde o čistou fabulaci. Čtenáři přijmou spíše nechutně rozřezané mrtvoly v severské detektivce, než myšlenku, že může být odoperována a popravena skutečná mladá dívka označená za nepřevychovatelnou.

Celá věc má i své politické a společenské aspekty. Naše vztahy s Čínou postoupily do jiného levelu, vyvážíme krtečky a internetové stránky plní zprávy o obyčejných starostech Číňanů s mobily, auty a nevěrou. Je možné si připustit, že taková civilizovaná země má jinou tvář? Měnit pohled na svět, který je nám implantován sdělovacími prostředky, může být bolestné a lidé reagují agresivně.

V jednom odstavci vyjadřuje Radka Denemarková svůj názor na migraci, či lépe řečeno i svůj názor na řízení nálady ve společnosti. Samozřejmě i ten vyprovokoval reakce, z nichž je znát, že někteří lidé povídku nečtou primárně jako literaturu, ale jako proklamaci, na niž musejí ostře reagovat.

Pokud by reakce internetových čtenářů způsobily autorce depresi a znechucení literární prací, řekl bych, že zveřejnění povídky na takovém místě byl nešťastný nápad. Radka Denemarková si jistě osobní útoky nezaslouží. Avšak ukázalo se, že dokáže nacházet taková témata, ke kterým není nikdo lhostejný a právě negativní reakce, plivání vycházející z frustrace, zvedají význam jejích textů. To je odpověď, která mě napadá. Nedokážeme se smířit s bouráním stereotypů, jít méně pohodlnou cestou a naslouchat nepříjemným věcem, které bourají iluze o nás samotných.