Lukáš Vavrečka o východočeském literárním čtvrtletníku Partonyma

Představujeme

Vytvořeno 10. 3. 2014 2:00

Autor: Jiří Lojín

Dnes mám v úmyslu představit čtenářům nejen pozoruhodný časopis, ale i zajímavého člověka, který stál u jeho vzniku a významnou měrou se podílí na jeho vydávání. Časopis se jmenuje Partonyma a jeho šéfredaktorem je Lukáš Vavrečka.

Lukáš Vavrečka má však i jiné významné aktivity, je předsedou Střediska východočeských spisovatelů a také autorem několika knih. Ale zůstaňme nejprve u Partonymy. Východočeští umělci v něm nalézají prostor pro svou tvorbu a nalezneme v něm i odborné studie, eseje, interview a reportáže. Mohl bych prezentovat samotný časopis, ale za jeho stránkami se skrývá mnoho úsilí a samozřejmě i jakási vize, bez níž by nemohl vzniknout. Jedním z lidí, stojících u vzniku časopisu, je jeho šéfredaktor Lukáš Vavrečka a právě on poskytne informace nejvěrohodnější.

Jak a kdy Partonyma vznikla? Kdo stál u jejího vzniku?

Myslím, že ten nápad vznikl někdy na podzim roku 2011, kdy jsme s Martinem Ťopkem, s nímž jsem se znal už od bakalářských studií, seděli u mne v obývacím pokoji, popíjeli čaj z velkých bílých hrnků a bavili se o literatuře, vztazích, labradorech a baskytarách. Ačkoliv už půl roku před tím vyslovil můj učitel, kolega a literárněkritický vzor doc. Vladimír Novotný dvě přání: Aby někdo sestavil další svazek antologie Sever, západ, východ, která popisuje regionální literatury (svazek měl být pátý v řadě, tentokrát na téma Východních Čech a Vysočiny, a vyšel na sklonku roku 2013), a aby byl založen pardubický literární časopis.

Do podzimu čas uzrál a v novém roce jsme se s Martinem pustili aktivně do práce. Z jara tedy vyšlo první číslo Partonymy, tehdy ještě pardubického čtvrtletníku věnovaného literatuře. Byl to úplný začátek, většinu práce na časopise jsme odvedli ve dvou, sháněli jsme příspěvky od našich známých, redigovali, navrhovali grafickou úpravu, sazbu atd… Toto první číslo jsme nechali vyrobit v nákladu 20 výtisků a podarovali jimi publikované autory.

Tehdy ještě bylo hlavní ideou, že vlastníkem tištěného čísla může být pouze a jedině autor sám, a tak trochu jsme si namlouvali, že prestiž časopisu zvýší právě jeho nedostatkovost, což se později ukázalo příliš malou motivací pro potenciálně otištěné autory. Ti chtěli být čteni co nejširším publikem, a tak jsme začali kalkulovat a dostali jsme se do ideového rozporu. Krátce na to Martin bohužel opustil šéfredaktorskou židli i časopis a nezbylo než pro myšlenku velkého literárního čtvrtletníku nadchnout další potenciální redaktory, koordinátory apod. Od léta do konce roku 2012 se o chod Partonymy zasloužili především Barbora Kubátová, Lukáš Ságl, Eliška Waageová, Kateřina Kotilová, Aleš Misař a Michala Dovrtělová, která spolu s Alešem a Káťou zůstala v redakci do současnosti. Dnes jen redaktorské jádro tvoří osm redaktorů (Aleš Misař, Lubomír Macháček, Kamil Princ, David Mareš, Filip Mikuš, Přemysl Krejčík, Andrea Kamenická a Štěpán Bartoš) a na přípravě časopisu se podílí dalších deset členů redakce včetně praktikantů.

Proč Partonyma, proč jste zvolili právě tento název?

Chtěli jsme, aby název splňoval několik zásadních kritérií: Zaprvé měl být jedinečný, snadno vyhledatelný i zapamatovatelný, zadruhé měl naznačovat zřejmou souvislost s Pardubicemi jakožto místem vzniku a řídícím centrem a zatřetí jsme si přáli dostat do onoho jednoho slova nosnou myšlenku. Nejdříve jsme operovali se čtyřmi písmeny „pard-“, později ořezanými pouze na „par-“, dále pak s kořenem slova, jenž i laickému čtenáři připomene z hodin českého jazyka skupiny slov tříděné podle významových vztahů „-nyma“. To nám ale nestačilo, a tak jsme si lámali hlavu, až jsme došli k latinskému „pars“ (díl) v jeho francouzské podobě „part“ a stvořili jsme obdobně, jako byla utvořena synonyma, homonyma apod., svá „partonyma“, slova dílčí, podílející se, či dokonce sdílená. Šlo pochopitelně o plurál, ale tentýž tvar jsme brzy začali používat jakožto singulár. Totéž se stalo mnoha slovům přejatým z latinského plurálu, nechť jsou příkladem dřívější legenda. Stále se nám však líbí, když se najde někdo, kdo používá název „staromilsky“, čili „bez Partonym, v Partonymech“… 

Jak důležitý je, podle vašeho názoru, pro umělce publikační prostor?

Málokdo má náturu na to, stoupnout si doprostřed náměstí a pálit na kolemjdoucí svou poezii. Samozřejmě lze pořádat autorské večery a předčítat jak poezii, tak prózu, ale vždy jen po omezený čas. V takovém případě je prezentace tvorby do jisté míry jakousi performence, která však bere posluchači možnost si daný text vychutnat například při jízdě vlakem. Obojí má své, tištěná i ústně předávaná forma beletrie, osobně si libuji v obou. Publikovat pro umělce většinou znamená etablovat se, usídlit se na nějaké úrovni, předávat své dílo a nechat jej žít vlastním životem, zachovat jej a zpřístupnit interpretacím. Nemyslím si ale, že tištěná nebo elektronická publikace jsou jediné možné cesty jak publikovat. Podobného účinku docílí i autor, který nechá své dílo načíst zkušeným rétorem (jestliže jím sám není) a nahrávku publikovat, ať už prostřednictvím jakéhokoli média. Překvapivě se tak stává dílo ještě přenosnějším a mnohdy si získá i početnější publikum. Osobně, prózu si, už z praktických důvodů, raději poslechnu, než přečtu. Navíc taková kniha vytváří dojem autentického zážitku z vyprávění, jako bychom byli zase o něco blíže dobám, kdy se příběhy a písně předávaly ústně.

Textový publikační prostor, v našem případě čtvrtletníkového typu, je způsob, jak umožnit publikaci velkému množství autorů bez ohledu na věk nebo počet předchozích publikací, jak jejich texty doprovodit obrazovým materiálem, jak je představit čtenářstvu, upozornit na ně a též je zachovat. Dlouhá léta množství mladých talentovaných autorů právě toto postrádalo. Přinejmenším po dobu existence Partonymy u nás neexistoval a dosud neexistuje jiný objemnější periodicky vydávaný publikační prostor, který by mohli autoři využít. Když jde všechno dobře, dělá to v ročním úhrnu něco přes 800 stran čtiva.

Partonyma je k dispozici v elektronické formě, ale i jako tištěná publikace. Jak je náročné v současné době sehnat na takové vydání prostředky?

Jednoduché to není. Snažíme se nacházet takové zdroje, které by pokryly co nejvíce procent celkových nákladů, jelikož uhlídat čtyřikrát ročně množství drobných zdrojů je alespoň prozatím nad redakční síly. Stále hledáme sponzory, kteří by pokryli celoroční provoz v takovém rozsahu, abychom mohli Partonymu tisknout ofsetem, čímž by se dostal tištěný časopis do běžné distribuce. Prozatím udržujeme pouze náš vlastní systém objednávek a doručování zájemcům, knihovnám a literárním kavárnám. Momentálně rozhazujeme sítě a pracujeme na tom, aby mohla být v distribuci za minimální poplatek alespoň čísla elektronická.

Zatím poslední číslo časopisu má více než 200 stran formátu A4. Kolik práce vyžaduje redakce tak rozsáhlého textu a co vše obnáší?

Dohodneme se několik měsíců předem na tématu, pak rozešleme výzvy autorům, kontaktují je odpovědní redaktoři, mailem, osobně nebo hromadně přes centrální adresu redakce. Též dáváme výzvu na nejrůznější internetové portály. Poté sbíráme příspěvky, ty redigujeme a hodnotíme. Platí zde demokratický princip, jestliže je většina pro otištění příspěvku, pak je otištěn. Takto to jde až do naplnění rozsahu. Mezitím jiní redaktoři pořizují rozhovory, píší recenze nebo redigují články praktikantů z řad studentů katedry literární kultury a slavistiky UPa. Redaktoři ve svých funkcích neustále kolují, takže se nestane, že by některý z nich pracoval na téže rubrice dvakrát za rok. Tím zajišťujeme pestrost oslovených autorů, přístupů, pojetí rubrik. Vybraní autoři jsou požádáni o přiložení nebo aktualizování svého medailonu. Mezi tím jsou jejich texty na první korektuře, z ní jdou na sazbu a potom znovu na korekturu. Druhé (stránkové) korektury se zanesou do sazby a časopis se rozesílá opět všem redaktorům ke kontrole, po zanesení případných úprav do sazby jde časopis do tiskárny.

Celý ten koloběh vyžaduje mnoho vzájemné komunikace i komunikace s autory, mnoho profesních i přátelských vazeb a především čas a nadšení pro literární kulturu.

Čtenáři Partonymy se na jejích stránkách mohou setkat i s grafikami, fotografiemi nebo třeba kolážemi. Proč kladete tak velký důraz na vizuální stránku?  

Možná jsem staromódní, ale připadá mi stále, že texty a vizuální příloha k sobě prostě patří. Kniha má přinejmenším výtvarně zpracovanou obálku, některé ukrývají ilustrace. Dnes už asi častěji v případě poezie než prózy, škoda. Proč by tedy neměl být podobně pojatý i literární časopis, zvláště když se rozsahem vyrovná knize? Dalším důvodem je i to, že jsme chtěli podpořit nejen literáty, ale právě i výtvarníky, a pomoci jim navzájem poznat svou tvorbu. Nezřídka se také stává, že autor hledá svého ilustrátora, proč mu jich tedy pár neukázat, a obráceně. Myslím, že dáváme lidem šanci se poznat a navázat dlouhodobou spolupráci.

Děkuji za zajímavý rozhovor, který mně i ostatním čtenářům poodkryl zákulisí redakční práce. S Lukášem Vavrečkou se ještě setkáme, tentokrát v roli autora.