O týdeníku Naše rodina se Zdeňkem Leblem, zástupcem šéfredaktora

Představujeme

Vytvořeno 20. 5. 2014 3:00

Autor: Jana Semelková

Ne v každém současném periodiku se věnuje tolik místa čtení a čtenářství jako v týdeníku Naše rodina. A nejde jen o tipy s krátkou anotací a otištěnou obálkou – vedle skutečných recenzí tu nacházíme i ukázky z knížek, četbu na pokračování a třeba i řadu dobrých rad z populárně-naučných příruček či cestovatelských manuálů. Nejen na vztah ke knihám, čtení, ale i na další zajímavosti, které v tomto příjemném týdeníku najdeme, jsem se zeptala zástupce šéfredaktora Zdeňka Lebla.

Týdeník Naše rodina oslavil v loňském roce pětačtyřicátiny, zdá se tedy, že už je dobře znám, přesto, jak byste motivoval ty, co jej neznají, aby do něho nahlédli?

Je to jednoduché – když už se na tohle letité periodikum nemohou zeptat svých babiček (dědů), které coby věrné čtenářky „stály u zrodu“ časopisu v roce 1968, věřím, že je inspiruje k nahlédnutí to, čím se odlišujeme od řady ostatních, nezřídka daleko mladších periodik, která na trhu existují.

V Naší rodině mají knihy opravdu velký prostor, což se nám z internetového magazínu Vaše literatura zamlouvá. Bylo tomu tak vždycky?

Ano − už v 70. a 80. letech někdejší redakce kladly důraz na prózu, ale i na knihy poezie a vybíraly si to nejlepší z nejlepšího: Skácela, Mikuláška, Holana, Šiktance. Obdivuhodně dokázaly na stránky NR „propašovat“ proskribovaného katolického básníka – dnes tak trochu módního Bohuslava Reynka.

A na jaké knížky lákáte své čtenáře dnes? Věnujete se jen novinkám, nebo tu a tam zabrousíte do knihovny a sáhnete po osvědčené publikaci let minulých?

Neřekl bych tomu „lákání“, spíš je to náš subjektivní výběr. U čtenářů v poslední době zabraly Rozhovory po konci světa, o lidech, kteří zažili těžký životní předěl, ale také Velké dějiny zemí Koruny české. Myslím, že svou knihovničku mnozí z nich vášnivě rádi obohatí o závěrečnou publikaci triptychu o našich aristokratech Paradoxy české šlechty.
Starší knihy připomínáme nejčastěji u příležitosti rozličných výročí jejich autorů.

Jakým knížkám dáváte přednost vy osobně? Ostatně, povězte našim čtenářům něco o vlastních literárních počinech?

Já už dlouhá léta svou almárku zásobuju životopisnými dílky, zkrátka literaturou faktu, cestopisy, historickými exkurzy do míst, která mám rád. Naposled to byl líbezný Vondruškův Život staré Šumavy. Jsem krapet staromilec a k smrti rád se nořím do dávných dob… Milenku Poezii už jsem zmínil. Jsem s ní nevěrný své partnerce a s její pomocí jsem zplodil pár sbírek.
Poslední, rozsáhlou knížku „Ticho & spol.“ mně ilustroval náš nejlepší kolážista a kamarád v jedné osobě Miroslav Huptych. Holt při intenzivní redaktořině na ty „krátké řádky“ moc času nezbývá, i kdyby byl tvůrčí přetlak 100 „uměleckých“ atmosfér…

Na Naší rodině se mi líbí její styl ‒ klidný, laskavý, „domácký“ – se čtenáři rozmlouváte přímo rodinně, pro mne jste pohlazením v rozbouřené žurnalistice této doby. Je snadné udržet si takový styl v době oblíbenosti bulváru a „zaručených“ zpráv?

Řekl bych, že je to těžké, ba přetěžké. Ale copak můžeme zklamat ty tisíce seniorů, kteří to s námi táhnou jako předplatitelé, co tvoří bezmála 100 % nákladu časopisu, módním přešaltováním na samoúčelné senzace či úsečné PR texty? A jestli pro naše čtenáře máme nějakou zaručenou zprávu, pak je to slib, že jiní zkrátka nebudeme!

To musím zatleskat! Pro vás v redakci slovo morálka, poctivost není prázdným slovem. To dokazují jednotlivé příspěvky. Jak se vám samotnému žije v době, kdy patolízalové jsou považováni za VIP a slušní lidé se prosazují obtížně kvůli úsloví „Moudřejší ustoupí“?

Před několika týdny jsem psal editorial srovnávající tuhle horkokrevnou dobu s obdobím Maryši, kdy jsou dnešní Lízalové v kalném rybníku, v té bohapusté bulvární břečce, proměňováni právě na patolízaly a patolízalky. Autoři či redaktoři jsou pak sevřeni komerčním diktátem jako ve svěrací kazajce, nebo spíš ve slipech, které – jak všichni víme – způsobí, že mají málo životaschopných spermií, kterým tady klíďopíďo můžeme říkat chudobný sloh, výmysly, snaha zalíbit se.

Jak daleko budeme muset ustupovat, co myslíte?

Víte co – pojďme už konečně neustupovat!

Tuto výzvu beru velmi ráda!
Pojďme k týdeníku, který představujeme. Vaší doménou jsou výlety po naší vlasti, reportáže z cest do zahraničí a články o zahradě či kutilství. Doporučíte nám dobrého průvodce či rádce pro kutily a zahradníky?

Je to i můj průvodce a jmenuje se Ing. Ivan Dvořák. Tenhle skromný člověk bydlí v jižních Čechách, vše o čem píše, zkouší na své zahradě, denně dojíždí do pražské redakce Zahrádkáře a je poctivý v každé práci, kterou dělá. Věřte mi – s ním se to pěstuje jedna radost.
Zato do kutilství se sám moc „nemontuju“. Moje šikovnost je limitovaná a daleko líp mi jde o zručnosti jiných psát, než pak jít na světlo denní s nepodárkem…

Které další rubriky kromě té kulturní a o čtení nám doporučíte?

Doporučil bych Záhady české historie i Paměť národa – o lidech perzekvovaných komunistickým režimem. Text doplňují dobové fotografie, kde protagonisty jednotlivých příběhů jsou lidé, o nichž často ani jejich sousedé nevědí, že jsou vlastně hrdiny…

Jako v každém médiu nechybí v žádném čísle rozhovor se zajímavým člověkem, líbí se mi, že představujete i méně známé, však ve svém oboru velmi úspěšné osobnosti. Je těžké takové lidi přimět k řeči?

Je! Dokonce se za sebe přiznám, že s některými mám doslova kříž. To si pak z jednoslovných odpovědí musíte sestavit osnovu a řadu věcí domýšlet tak, jak by to oni rádi řekli, kdyby nebyli tak skromní. Když jim to pak dáte autorizovat, diví se, že právě takhle nějak by to bývali chtěli říct. Jenže vám nad tím uteče deset hodin práce – jen to fikne.

A ještě by mne zajímaly Vaše výlety – plánujete je sám, nebo se radíte s nějakým průvodcem? Prošel jste všechny trasy, o kterých jste kdy psal? Kolik jich vlastně asi k dnešku je?

Tyhle mé výšlapy opravdu vymýšlím sám. Radím se jen s těmi, kteří je se mnou chtějí podniknout, ale to bývají maličkosti stran dopravy nebo třeba menáže v tlumoku. Přiznávám při bohu pěšáků, že všechny výlety, o nichž jsem kdy psal, jsem skutečně absolvoval vlastním tělem. Kolik jich je? A − víte, že jsem to nikdy nepočítal? „Bajvoko“ kolem dvou set.

Na závěr nám prozraďte, jak se může člověk stát předplatitelem týdeníku Naše rodina?

Jejda – to je jednoduché! Není nic snazšího než zavolat na číslo 224 932 034 a naše milá tajemnice se vám bude ráda věnovat.

Děkuji za příjemné povídání 

Foto: www.nase-rodina.cz