Co se stalo, když si pan Kdybych podal inzerát

Recenze

Vytvořeno 28. 11. 2010 1:00

Autor: Marta Šimečková

Najít si dobré přátele dá někdy velikou práci. Své o tom ví pan Kdybych, hlavní postava útlé knížky Pavla Šruta s názvem Pan Kdybych hledá kamaráda. A jak to u tohoto autora dětských knížek bývá, i zde se může čtenář těšit na zajímavý příběh, vytříbený jazyk a řadu komických situací i slovních hříček.

Ti z vás, kteří četli sbírku Příšerky a příšeři z roku 2005, si jistě vzpomenou, že už zde vystupuje postava jménem Kdybych. V knize Pan Kdybych hledá kamaráda se dostává k hlavnímu slovu jako opuštěný muž, kterému nahrazuje přátele oprýskaný plyšový pes, jemuž chybí kousek ocásku a levé ucho. Jednoho dne se ale pan Kdybych rozhodne, že si najde skutečného přítele, který nevypadá jako pes. Podá si inzerát s tím, že bude na případné zájemce o přátelství čekat každý den na lavičce u jedné sochy na Petříně. A právě zde se odehrávají zajímavá setkání s komickými postavičkami, jako jsou pan Nebych, Abych, Jábych, Cobych... a také s paní Květou Ledabych.

Jak napovídají jejich jména, nebude se jednat o žádné obyčejné postavy. Všechny mají něco společného – jsou to osamělé existence, které si za svůj úděl mohou samy. Každá z postav představuje určitý lidský typ, především pak nejrůznější vady. Například pan Nebych trpí extrémním pesimismem, pan Abych je vysoce agresivní jedinec a pan Jábych je egoista, který je zamilovaný sám do sebe podobně jako bájný Narkissos.

Jak jste si mohli všimnou, jména těchto lidiček jsou vytvořena z kondicionálu slovesa být. Kondicionál se užívá většinou k označení nereálného děje (ať minulého či přítomného). Možnou interpretací tedy je, že pan Kdybych získal své jméno podle toho, že je pasivní. Touží po příteli, ale není schopen si jej najít, protože je zvyklý na dřívější stereotyp, ze kterého se jen stěží může vymanit. Podobně je to u ostatních postav, které nikdy nebudou spokojeny s přítomností a které si stále říkají známé „co by, kdyby“. Ostatně s podobnými postavami jsme se mohli setkat třeba i ve Šrutově knize Lichožrouti, kde rovněž vystupovali lidé, kterým protékal život skrze prsty a kteří nebyli s to žít naplno, dokud se jim do života nepřipletla drobná stvoření požírající ponožky.

Celá kniha je přes svou grotesknost velmi nostalgická. Především dospělý čtenář bude vnímavý k jistým nuancím, které ti mladší nebudou s to interpretovat. Mám na mysli především téma osamělého stáří, vzpomínky na šťastné dětství představované omšelým plyšákem a také cesta za pravým přátelstvím, která není nijak jednoduchá. Přesto mohu už nyní předeslat, že kniha nekončí fiaskem pana Kdybycha a že si přece jen kamaráda najde.

Otázkou zůstává, zda je kniha určena skutečně dětskému čtenáři. Přestože Pavla Šruta známe především jako autora knih pro nejmenší a pro mládež, v tomto příběhu vystupují pouze postavy vyššího věku, které tíží právě jejich stáří a s ním spojená samota. Toto závažné téma spolu s melancholickým zabarvením většina z nás nepokládá za rysy dětské literatury, přesto právě děti mohou prostřednictvím příběhu nahlížet novým způsobem na svět kolem sebe a především na přátelství. Vždyť bez přátel není žádný člověk stoprocentně šťastný.

Knihu Pan Kdybych hledá kamaráda vydalo nakladatelství Paseka